Patrik Eichler

O výdrž systému

Polsko po parlamentních volbách 2015

Právo a spravedlnost (PiS) přichází v Polsku k vládě s negativním programem. Je třeba rozbít klientelistický systém z let vlády Občanské platformy (PO), postavit se proti mravnímu úpadku, dotáhnout vyšetření „vraždy“ prezidenta Kaczyńského ve Smolensku v dubnu 2010.

Negativní program, tedy tendence k revoluci spíše než k reformě společně s nedostatkem lidí schopných vládnout – tedy měnit stát prostřednictvím nudné administrativy a legislativních změn – může nakonec snadno vést k podobnému neúspěchu vlády PiS jako před osmi lety.

Tehdy sice kolaps vlády bezprostředně souvisel s chováním menších vládních stran – Ligy polských rodin a Sebeobrany, kde ke stabilizaci nepomohlo ani osobní angažmá Jarosława Kaczyńského, už tehdy předsedy PiS. Průvodní jevy ale byly tytéž, které můžeme čekat dnes – neschopnost klidně vládnout spojená s personálními změnami v čele veřejných médií, státních firem nebo tajných služeb, protože při neschopnosti vládnout za použití státních struktur snadno přijde na řadu argumentace ad hominem.

Tehdy i dnes pak bude vládu destabilizovat nejasná role předsedy PiS Jarosława Kaczyńského. Ten nezaujal žádnou z vedoucích rolí ve státě, ale nikdo nepochybuje, že to bude on, kdo bude rozhodovat o směřování polské politiky za nastupující národně konzervativní vlády.

Příklad Mikuláše Dzurindy, který byl coby stranický předseda jen ministrem ve vládě své místopředsedkyně Ivety Radičové, je jedním z dokladů nefunkčnosti takového rozložení sil. V Polsku si všichni pamatují změnu na postu premiéra, kdy v červenci 2006 došlo k demisi Kazimierze Marcinkiewicze a jeho nahrazení právě Jarosławem Kaczyńským, tehdy jako dnes předsedou PiS.

Nejde přitom o francouzský nebo německý model, kdy vedoucí politik strany nebývá zároveň vedoucím státním činitelem. I s ohledem na historickou tradici je třeba předvídat spíše uspořádání autoritativnější.

Za vládou Občanské platformy

Volební úspěch PiS měl několik důvodů. Jedním jistě bylo upozadění Jarosława Kaczyńského jak v kampani před prezidentskými volbami (ty nakonec vyhrál ve straně málo vlivný europoslanec Andrzej Duda), tak v kampani před volbami do Sejmu a Senátu.

Kaczyński tak dal příležitost hlasovat proti PO i těm lidem, kteří by se jinak báli návratu projektu takzvané IV. polské republiky z let 2005–2007. Tedy projektu národní a etické obnovy polského státu spojeného i s kroky jako vyřazování autorů z čítanek kvůli jejich politických postojům nebo sexuální orientaci.

Základ pro volební vítězství PiS ovšem položila PO za své vlády od roku 2008. Nejenže její neoliberální model oslaboval veřejné struktury – chronické jsou v Polsku problémy zdravotnického systému, zvláště pokud jde o onkologickou léčbu, roztříštěné jsou systémy a provozovatelé veřejné železniční dopravy, opakovaně se tematizovalo rušení mateřských škol nebo školních jídelen.

Proti vládě PO se konala i řada odborářských protestů, a to i takových, na kterých spolupracovaly všechny tři hlavní – politicky odlišně filiované – odborové centrály. I do poslední předvolební kampaně se tak přeneslo téma věku odchodu do důchodu, který PO zvýšila na 67 let a nejen PiS ho slibovalo opět snížit.

Politici PO se ale stali i součástí veřejných afér. Nejznámějších z nich byla spojená se jménem restaurace Sova a přátelé, týdeníku Wprost, čteného, ale vnímaného jako neseriózní, a obchodníka s uhlím Marka Falenty.

V červnu 2014 se tak na veřejnost dostaly přepisy nahrávek, které tajně pořizovali zaměstnanci dražších varšavských restaurací a na kterých čelní politici PO hovoří vulgárně a domlouvají politické obchody.

Z úst ministryně infrastruktury Elżbiety Bieńkowské tak mohli Poláci slyšet, že za 6 tisíc zlotých (asi 40 tisíc korun) by pracoval jen „idiot nebo zloděj“. Tehdejšímu ministru vnitra Bartłomieji Sienkiewiczovi už zase nikdo neodpáře větu „Polský stát neexistuje“. Jakkoli by ve znění „Polský stát existuje teoreticky. Prakticky neexistuje, protože pracují jednotlivé jeho části, ale nerozumějí, že stát je celek.“ mohla zaznít možná i o České republice.

Zaskakující pro veřejnost byly jak obrázky policejních těžkooděnců domáhajících se v redakci týdeníku Wprost dosud nepublikovaných nahrávek, tak neschopnost polských bezpečnostních složek rychle zjistit, kdo je vlastně autorem nahrávek, zda za jejich pořízením není například některá (ruská) tajná služba.

Podobně jako v případě nehody prezidentského speciálu ve Smolensku v roce 2010 šlo ale mnohem spíše o neopatrnost a šlendrián, který některý z pracovníků bezpečnostních složek komentoval tak, že politici místo aby pro své rozhovory používali chráněné prostory na svých resortech, tak chodili do restaurací, kde policii ani nedali příležitost je chránit.

Z vedoucích představitelů PO aféra nakonec stála místo několik ministrů i viceministrů. Asi nejznámější obětí nahrávkové aféry pak byl v té době již exministr zahraničních věcí, ale stále ještě předseda Sejmu Radek Sikorski. Ten následně nekandidoval ani v letošních parlamentních volbách. Díky svému mandátu ve funkci naopak přežil předseda Polské národní banky Marek Belka.

Výrazem nefunkčnosti státu se staly i komunální volby v listopadu 2014, během kterých se spojila změna způsobu hlasování, která zřejmě vedla část voličů k chybnému hlasování, se zhroucením elektronického systému sčítání hlasů.

To vedlo jak k pětidennímu zpoždění ve vyhlášení volebních výsledků a demisi vedení Státní volební komise, tak k výsledkům, které s velkou pravděpodobností neodrážely vůli voličů, již chtěli ve volbách vyjádřit.

Polská lidová strana, která díky volebnímu číslu 1 z voleb zřejmě nejvíce profitovala, tak ze šestnácti vojvodství jen ve třech měla horší výsledek než dvacet procent odevzdaných hlasů. Čtyři roky předtím se naopak jen v pěti vojvodstvích přes dvacet procent dostala.

Kombinace neobvyklých výsledků a zhroucení počítačového systému pro sčítání hlasů ovšem vedla k podobnému znevěrohodnění státních struktur jako v případě těsně předcházející „nahrávkové aféry“.

Výměna Donalda Tuska, tehdy odcházejícího do funkce předsedy Evropské rady, za nevýraznou Ewu Kopaczovou byla jen pokusem zastavit propad podpory PO.

Volební rok

Předznamenáním výsledů parlamentních voleb se staly letní volby prezidentské. Za zmínku z nich stojí zesměšnění Svazu demokratické levice (SLD), který nominoval neznámou, politicky nezkušenou a neloajální kandidátku Magdalenu Ogórekovou (2,38 % a 353 883 hlasů).

I když nikdo neočekával tak dobrý výsledek, jakého v daných podmínkách dosáhl v roce 2010 tehdejší předseda SLD Grzegorz Napieralski (13,68 % a 2 299 870 hlasů), celá kampaň SLD v letošních prezidentských volbách byla především dokladem agónie a personální slabosti této kdysi vládnoucí strany.

Druhý zaznamenáníhodný motiv je výsledek Pawła Kukize (20,80 % a 3 099 079 hlasů), antisystémově vystupujícího populistického rockového hudebníka, který svým úspěchem pravděpodobně připravil o vítězství favorizovaného obhajujícího prezidenta, kandidáta PO Bronisława Komorowského (v prvním kole 33,77 % a 5 031 060 hlasů, ve druhém pak 48,45 % a 8 112 311 hlasů).

Zvolením Andrzeje Dudy (34,76 % a celkem 5 179 092 hlasů, resp. 51,55 % a 8 630 627 hlasů) se pak otevřel prostor pro vítězství PiS v parlamentních volbách na podzim. S tím, že se strach z projektu IV. polské republiky ukázal slabší než touha po změně po letech vlády PO. Když jako jedny z hlavních příčin porážky Bronisława Komorowského byly nejen v médiích označovány jeho arogance a odtrženost od veřejnosti.

Představu národně-konzervativního tábora o roli budoucího prezidenta zformuloval po volbách komentátor konzervativního deníku Rzeczpospolita Marek Domagalski. Síla nového prezidenta, psal tehdy, bude záviset na spolupráci s vládou, a tedy na podobě této vlády. Nový prezident přitom „nemůže být jen úředníkem. Má být lídrem, moderním knížetem s klasickými – nebojme se toho slova – ctnostmi. Máme právo od něj očekávat spravedlnost, například pomoc poškozeným úřady; statečnost – příkladem může být pamětihodná cesta prezidenta Kaczyńského do Gruzie (12. 8. 2008 na začátku tehdejší rusko-gruzínské války, pozn. aut.); ale také rozvážnost – která zřejmě chyběla při tak početné cestě do tragického Smolensku (kde 10. 4. 2010 zahynula bezmála stočlenná skupina polských vysokých politických i vojenských představitelů včetně prezidentského páru, pozn. aut.).“

Samotné parlamentní volby pak dopadly, jak musely. Zvítězilo Právo a spravedlnost (37,58 %, 235 mandátů), druhá skončila Občanská platforma (24,09 %, 138 mandátů), následovalo uskupení Kukiz '15 (8,81 %, 42 mandátů), neoliberální Nowoczesna (7,6 %, 28 mandátů) a agrárně orientovaná Polská lidová strana (5,13 %, 16 mandátů). Jeden mandát připadl zástupci německé menšiny. Na kandidátkách uskupení Kukiz '15 prošlo do Sejmu i několik členů národoveckého Národního hnutí, včetně jeho předsedy Roberta Winnického.

Nedostaly se naopak koalice Sjednocená levice (7,55 %), která musela překonávat oproti dalším uskupením o tři procenta vyšší volební práh, populistické národně-konzervativní uskupení Korwin (4,76 %) ani nová moderně levicově vystupující strana Razem (3,62 %).

Že má PiS v Sejmu většinu pěti hlasů, ale není dáno ani tak vysokou volební podporou této strany, jakkoli bylo její vítězství drtivé, ale velkým počtem propadlých hlasů (16,62 %). To naopak nelze říci o Senátu, který se v Polsku volí celý zároveň se Sejmem v jednomandátových obvodech v jednokolové většinové volbě a ve kterém má PiS většinu 61 ze 100 možných křesel.

Za zmínku stojí ještě skutečnost, že v západních regionech Polska je opakovaně o několik procentních bodů nižší volební účast než na východě. Což může podporovat tezi, že liberálně a proevropsky orientované strany nedokáží tak dobře mobilizovat svůj elektorát.

Aniž bych chtěl předjímat budoucí dění v polském Sejmu, je namístě ještě uvést, že poslanecké kluby v polském Sejmu jsou tradičně velmi nestabilní. V předchozím volebním období žádný z pěti klubů neskončil se stejným počtem poslanců, s jakým začínal.

Rekordmanem se stal na jedné straně klub antiklerikálně vystupujícího populistického Hnutí Palikota, který přišel o dvacet devět ze čtyřiceti původně zvolených členů. Lidovci naopak deset poslanců získali a končili s klubem o osmatřiceti členech. Podobné změny, včetně vzniku nových klubů a rozpadu některých stávajících, nelze vyloučit ani v tomto volebním období.

Instituční pojistky?

Už jsme zmínili, že Jarosław Kaczyński nezastává významnější veřejnou funkci. Čtyři nejvýznamnější veřejné funkce jsou dnes obsazeny nominanty PiS: prezidentem bude do srpna 2020 Andrzej Duda, předsedou Sejmu je Marek Kuchciński, předsedou Senátu Stanisław Karczewski a předsedkyní vlády Beata Szydłová.

Občanská platforma byla ve vládě v době, kdy byli zvoleni ombudsmanem Adam Bodnar (ve funkci bude do září 2020), prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Krzysztof Kwiatkowski (do srpna 2019), předsedou Ústavního soudu bude ještě rok Andrzej Rzepliński. První střídání ve funkci zažijeme ve funkci předsedy Národní banky, tam v červnu 2016 bude končit mandát exministru financí Marku Belkovi.

Představa o ústavních a institučních pojistkách je na místě, pokud sledujeme apetit, se kterým se PiS pustilo po volbách do personálních změn – počínaje předem očekávaným odvoláním ředitelů všech tajných služeb, pokračuje rezignacemi ve vedení národního železničního dopravce PKP a ještě dále pokračuje přinejlepším na hraně ústavy se pohybujícím převolením pětice kandidátů na funkce ústavních soudců, které (na rozdíl od těch, které na konci svého funkčního období zvolil Sejm s vládní většinou PO a Polské lidové strany) prezident Duda z většiny obratem jmenoval. Zda může ústavní soud přezkoumat ústavnost volby svých nových členů, nechávám na praxi a právnících.

Další změny ve vedení státních podniků, kulturních institucí nebo veřejných médií lze ovšem jistě očekávat. A vyloučit nelze ani pokus o opakování regionálních, příp. komunálních voleb, k čemuž lze využít jak argumentaci o nereálných výsledcích popsanou výše, tak avizovaný návrh na zřízení jednoho nového vojvodství na baltském pobřeží.

Rychlé změny

Pokud jde o vládní program, Beata Szydłová jako cíl pro prvních sto dní své vlády avizovala: „Za prvé, pět set zlotých na dítě, počínaje druhým a v rodinách s nižšími příjmy už od prvního. Dítě není náklad, ale investice. Za druhé, snížení důchodového věku na šedesát let pro ženy a šedesát pět let pro muže. Za třetí, zvýšení výše prostředků, které nebudou daněny, na osm tisíc zlotých. Za čtvrté, bezplatné léky pro lidi od sedmdesáti pěti let věku. Za páté, zvýšení minimální mzdy na dvanáct zlotých.“

Vládní politika směrem k velkým podnikům (přes avizované zavedení sektorové daně pro banky a supermarkety) bude ale nejspíše podobně neoliberální jako během prvního vládního angažmá PiS. Ekonomické resorty ve vládě totiž obsadili lidé spojení s bankami nebo organizacemi podnikatelů. Příkladem budiž ministr pro místní rozvoj Mateusz Morawiecki, který do svého nástupu do ministerské funkce osm let působil jako předseda představenstva banky WBK Bank Zachodni.

V každém případě lze čekat kroky ve směru hodnotového konzervativismu. Vláda už oznámila, že plánuje přestat financovat z veřejných prostředků program umělého oplodnění, konzervativní rétorika vlády jistě bude podnětem pro využívání „výhrady svědomí“, které lékařům umožňuje neprovést potrat a poslat ženu na jiné pracoviště. Nelze vyloučit, že dojde na zrušení hodin „etiky“, které se měly stát sekulární alternativou k výuce náboženství.

V případě kultury a vzdělávání lze čekat také pokus o zrušení malých gymnázií. Silné kritice byl hned na počátku vlády podroben boloňský systém, který má za cíl zajistit prostupnost mezi vysokoškolskými obory a zeměmi. Bezpochyby se dočkáme obnovení projektu dekomunizace – třeba v podobě přejmenovávání ulic doposud pojmenovaných po lidech spojených s dobou vlády polské komunistické PZPR nebo i meziválečným komunistickým hnutím.

Do popředí se naopak dostane otázka podpory domácího průmyslu, která je už nyní rétoricky stavěna do kontrastu s energetickou politikou Německa a politikou ochrany klimatu jako celkem.

Zdaleka nejen toto bude výzva pro parlamentní i mimoparlamentní opozici, která zatím tváří v tvář rychlému postupu Práva a spravedlnosti vypadá bezradně. První větší demonstraci přinesla převolba nominantů na ústavní soudce začátkem prosince.

Platí zároveň, že zatímco lidovci už mají po volbách nového předsedu (stal se jím čerstvý exministr práce a sociálních věcí Władysław Kosiniak-Kamysz), Občanská platforma i Svaz demokratické levice na své nové vedení na začátku prosince ještě čekají.

V prvním případě expremiérka Ewa Kopaczová oznámila, že se o nejvyšší stranickou funkci ucházet nebude. Podobně se již před volbami rozhodl předseda SLD Leszek Miller. Strana se na sjezdu bude zároveň rozhodovat, zda pokračovat v politické práci samostatně anebo pokračovat ve volebním projektu Sjednocené levice, integrovat se s dalšími levicovými subjekty a samotnou SLD třeba časem i rozpustit.

Patrik Eichler

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

O výdrž systému

Za vládou Občanské platformy

Volební rok

Instituční pojistky?

Rychlé změny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu