Jacek Kubiak

Válka se sráči

V pátek večer se pařížské kavárničky černají lidmi. 13. listopadu 2015 bylo na tuto roční dobu teplo. Mnoho lidí proto sedělo venku před bary a restauracemi. Teroristé udeřili na nejjednodušší cíl: v těsné blízkosti shromážděné, bezstarostné lidi, kteří si povídali u vína nebo piva a hleděli si navzájem do očí.

Smutek

Dnes, když píšu tato slova, přesně dva týdny po atentátech, proběhl na nádvoří pařížské Invalidovny národní ceremoniál na počest obětí. Mimo jiné bylo přečteno jméno, příjmení a věk každého ze 130 zabitých v ulicích Paříže. Příznačné je, že většina z nich byli mladí lidé – těch totiž večer chodí do města nejvíce.

Francouzi po těchto atentátech znovu, stejně jako po atentátech na redakci Charlie Hebdo a košer supermarket, pocítili jednotu celého národa. Zprávy o střelbě a explozích oběhly prostřednictvím internetu, telefonu a televize celou zemi během několika minut. Prezident Hollande vyzval Francouze, aby v den zmíněné národní ceremonie vyvěsili z oken a balkonů svých domů národní vlajky. Ti, kteří doma modro-bílo-červenou vlajku neměli, věšeli z oken ručníky, trička, kalhotky nebo podprsenky ve třech národních barvách. To je velmi francouzské.

Další podrobnost: mnoho obětí má arabsky znějící jména a příjmení. Je totiž známo, že strategie džihádistů je zabíjet všechny, kdo nejsou džihádisté jako oni sami. Poněvadž Mohamed seděl v pátek večer (připomínám, že pátek – arabsky al-džum'a – je v islámu výjimečný den, den stvoření člověka) v baru a určitě tam pil víno (připomínám, že muslimové mají zakázáno pít alkohol), z definice džihádistou být nemohl.

Problém

Teroristům jde totiž o to zlikvidovat celou šedou zónu, která je nepodporuje. Proto pro ně není rozdíl, zda byla sama oběť muslim nebo ne. Kdo nemá zahynout z jejich rukou, musí být v jejich vlastních řadách. Ti, kteří přežijí džihád, se musejí sami stát džihádisty. Tato strategie má na stranu terorismu přetáhnout většinu muslimů. Je to evidentní šílenství, ale právě s šílenci je nemožné jakkoli diskutovat.

Většina francouzských islamistických teroristů pochází z rodin, které jsou ve Francii či Belgii usazené již několik generací. Stísněni v panelácích na periferiích velkých měst, zbaveni perspektivy, od malička zvyklí, že se s nimi zachází jako s nižší, chudou kastou společnosti, nemají příliš co ztratit. Většina z nich je policii známá kvůli drobným přestupkům, prodeji drog, ne-li kvůli podpalování automobilů během silvestrovské noci.

Podstata věci ovšem spočívá v radikálním islámu a vlivu imámů nenávidících západ. To oni dokážou vyhrotit situaci a přesvědčit mladé lidi z předměstí nejen o tom, že je třeba zabíjet nevěřící, ale také o tom, že mají za tuto věc sami zemřít.

Zajímavé je, že mnoho mladých teroristů nepřikládá náboženství a příkazům Koránu velkou váhu. Peter Harling, odborník na Egypt, Sýrii a Libanon v blízkovýchodním programu International Crisis Group, tvrdí, že hlavní motor pohánějící sráče ze sídlišť k džihádu, je chuť páchat násilí, ukázat fyzickou sílu či dominanci nad druhými, a nikoli náboženské motivy. Islám v podání džihádistů je pro ně pouhé alibi.

Tito lidé znají islám velmi málo nebo vůbec. K použití násilí je žene vlastní frustrace. Islámský stát pouze zesiluje touhu těchto mladých lidí po násilí a kanalizuje ji, když jí dodává zdánlivý smysl. Sadismus, jenž hnízdí v lidském mozku, jak ukázal v Mechanickém pomeranči Stanley Kubrick, se snáze dostává na povrch, když někdo mladým lidem vysvětluje jeho užitečnost, glorifikuje násilí, agresi a fyzickou sílu.

Trochu jiná je otázka mladých Francouzů, kteří nepocházejí z muslimských rodin, ale přestoupili k radikálnímu islámu. Tito lidé – jak chlapci, tak dívky – věří horoucí vírou nováčků. V utajení před rodiči a blízkými se vypravují do vlastní náboženské války do Sýrie, Afghánistánu nebo Iráku, aby se odtamtud po odpovídajícím proškolení a dalším vymývání mozků vrátili a mstili se na svých spoluobčanech.

Tato skupina, jistě méně početná než rození muslimové, je pro mozky teroristických operací obzvláště cenná. Potvrzuje totiž jejich očekávání tím, že ukazuje, že nevěřící jsou schopni přestoupit k islámu a položit za něj život.

Politika

Proto se válka se sráči nedá vyhrát vojenskou cestou. Jediný skutečný lék je nedopustit jejich indoktrinaci radikálními imámy. Po atentátech z 13. listopadu představitelé francouzské vlády zřejmě pochopili, že to je nejdůležitější způsob prevence. Premiér a ministr vnitra oznámili, že radikální imámové budou deportování z území Francie. Tím spíš, že většina z nich nemá francouzské občanství.

Dalším krokem by bylo vykázat ze země také identifikované stoupence džihádu, kteří mají dvojí občanství. Jsou to však samozřejmě jen polovičatá opatření, protože islamisti si ke svým cílům najdou také mladé lidi, kteří mají výhradně francouzské občanství.

Atentáty z 13. listopadu šokovaly Francouze, a jistě nejen je, svým rozsahem a takřka dětskou snadností, s jakou teroristé zabíjeli nebohé lidi na ulici. Na rozdíl od atentátů z ledna tohoto roku, kdy byli zabiti novináři a redaktoři Charlie Hebdo a zákazníci košer supermarketu – čili z definice Židé –, tentokrát umírali lidé, již nebyli žádným způsobem spojeni s kritikou islámu nebo situací na Blízkém východě. (Atentát v košer obchodě byl samozřejmě také namířen proti lidem spojeným se záležitostmi islámu výhradě v hlavách teroristů nemocných nenávistí.)

Smrt v restauraci nebo kavárně může potkat každého. Proto byla reakce Francouzů jednoznačná; jasně to pojmenoval prezident Hollande ve svém televizním vystoupení ještě v den atentátu: je to válka vypovězená Francii. Lednové atentáty byly zaměřeny proti určitým, přesně vybraným skupinám občanů – novinářům a Židům. Byly to také atentáty na svobodu slova. Cílily tedy na republikánský řád a občanské svobody. Nyní, když za atentáty jednoznačně stojí Islámský stát, je to válka, která má za cíl zničit celý národ a jeho civilizaci.

Francouzi v obrovské většině okamžitě podpořili prezidenta i vládu. Jedno z jeho prvních rozhodnutí bylo vyhlášení výjimečného stavu, který parlament následně prodloužil o tři měsíce. Prezident Hollande pozval do Elysejského paláce vůdce všech politických stran. Dokonce ani Marine Le Penová neměla v první chvíli proti rozhodnutí prezidenta příliš mnoho námitek.

Politická jednota samozřejmě netrvala dlouho, jelikož každá strana má na řešení problému svůj vlastní recept. Na nádvoří Invalidovny, během výše vzpomínané smuteční slavnosti, však přesto politici levice a pravice byli důkladně promíchaní, jistě právě proto, aby zdůraznili jednotu Francouzů tváří v tvář tragédii.

Psychologické následky této tragédie samozřejmě budou mít největší přínos pro extrémní pravici. Národní fronta dávno chce z Francie vyhošťovat dokonce i osoby, které jsou jen podezřelé z náklonosti k islamistům. Problém spočívá v tom, že mají-li francouzské občanství a často se ve Francii i narodili, kam a na základě čeho by měli být odesláni do „svých vlastních zemí“? I kdyby Francii nenáviděli sebevíc, pouze Francie je jejich vlastí, což politici a stoupenci Národní fronty nechtějí vzít na vědomí.

Další aspekt, o němž hovoří Národní fronta, je údajné ohrožení ze strany uprchlíků ze Sýrie. Není důležité, že tito lidé utíkají před pronásledováním ze strany ISIS. Je však důležité, že dva teroristé z 13. listopadu se spolu s nimi dostali do Francie přes Řecko a Chorvatsko. Kdyby pronikli na palubu letadla, bylo by na místě tato letadla okamžitě poslat do šrotu?

Národní fronta dozajista využijte zděšení Francouzů ve svůj politický prospěch a nabídne ty nejostřejší metody boje s terorismem. A volby, prozatím komunální, v nichž má tato strana podle průzkumů v mnoha obvodech zvítězit, se konají již 6. a 13. prosince.

A právě strach je nejhorší politický poradce i vysněný spojenec islamistů.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, jako publicista spolupracuje s několika polskými médii a Listy, dlouhodobě žije ve Francii.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kubiak

Válka se sráči

Smutek

Problém

Politika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu