Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V Rotterdamu byl odhalen památník T. G. Masaryka
Tam na protějším břehu stával hotel Weimar. Byl podzim 1914, zuřila velká válka, kterou dnes nazýváme první světová. Do neutrálního Holandska přicestoval pražský univerzitní profesor filozofie a politik Tomáš Garrigue Masaryk. V Rotterdamu se ubytoval v hotelu Weimar, v pokoji 106. Už tu jednou byl, v září, ale to se tajné setkání s důvěryhodnou osobou, která měla předat jeho návrhy – ovšem v nejvyšším stupni utajení – na patřičná místa, neuskutečnilo, protože depeše došla s velkým zpožděním. Během čekání spřádal a cizeloval své představy o budoucím uspořádání Evropy, až válka skončí. Odjel a znovu přijel v říjnu. Tím, komu pak svěřoval své myšlenky a před kým jasně formuloval svůj koncept „nové Evropy“, komu načrtl i kontury nového samostatného státu jménem Československo, byl Masarykovi dobře známý mladý britský historik Robert William Seton-Watson.
„Setkání s Masarykem musela probíhat co možná nenápadně,“ píše ve své podrobné studii, která je výsledkem jeho mnohaletého bádání, Gert Andeweg. „Přes den mohli pánové v tajnosti rokovat ve svých pokojích. Během večeře se jeden druhému vyhýbali a nijak nedali najevo, že se znají... Večer, když padla tma, se ti dva vydali do ulic a podle toho, co Seton-Watson líčil, se dlouhé míle procházeli po rotterdamském nábřeží a diskutovali... Když se vrátil do Londýna, sepsal na základě svých poznámek memorandum.“ To předal tamějšímu ministerstvu zahraničních věcí a zprostředkovaně také do Paříže a Petrohradu.
Ještě proteklo mnoho krve na bojištích války a mnoho vody v řekách, jejichž klikatění se křížem krážem střední Evropou bral Masaryk v úvahu při svém rotterdamském zvažování, kudy by mohly vést hranice budoucího samostatného státu; a ještě proběhla mnohá jednání a mnohé konference, než se čtyři roky po historickém setkání Masarykova vize z hotelu Weimar naplnila.
„Po skončení války nechali míroví vyjednavači ze zemí Dohody podepsat Rakousku mírovou úmluvu, do níž bylo téměř doslova převzato to, co bylo vymyšleno na tajné poradě v Rotterdamu,“ uvádí dále Gert Andeweg. „Porovnáme-li tuto dohodu se Seton-Watsonovým memorandem, zjistíme, že návrh, jenž měl svůj počátek právě v hotelu Weimar, zůstal až na pár drobných úprav téměř beze změny... Také vedení hotelu Weimar došlo, jaký že to host u nich v hotelu v říjnu 1914 pobýval. V pokoji číslo 106, kde profesor Masaryk bydlel a rokoval, pověsili jeho podobiznu jako prvního československého prezidenta... Během německého bombardování Rotterdamu dne 14. května 1940 byl hotel zničen.“
Česko-nizozemské, často překvapivé souvislosti v nejrůznějších oborech lidského konání zkoumali a pro čtenáře odhalovali autoři knížky Tsjecholand, která v češtině vyšla začátkem roku 2014 v Nakladatelství Lidové noviny pod názvem Sýrové pivo. Když ji její autoři Kryštof Krijt a Pieter J. Goedhart psali, nemohli studii Gerta Andewega o Masarykově pobytu v hotelu Weimar pominout. V kapitole o pomnících významných Čechů a Nizozemců napsali: „A tak by při příležitosti stého výročí položení základů Československa jako samostatného státu mohl být 14. října 2014 v Rotterdamu odhalen Masarykův pomník.
Jejich vlastní nápad Pietera Goedharta, jednoho z autorů knihy, tak uchvátil, že si umínil udělat všechno pro to, aby takto významná událost pro dějiny obou zemí byla zvěčněna, protože Masaryk si to zaslouží. Během setkání s Janem C. Hennemanem loni v září mu svěřil svůj úmysl. Zjistil, že také on, bývalý velvyslanec Nizozemského království v Praze, si pohrával s touto myšlenkou. Vedle poznatků získaných v průběhu výkonu své funkce u nás jej motivovaly také vzpomínky na jeho dědečka Jana Františka Kyjovského, který jako člen „České Maffie pro Masaryka a myšlenku nezávislého Československa pracoval. A tak vznikla iniciativa za vybudování památníku TGM v Rotterdamu. Těmto dvěma soukromým iniciátorům se podařilo oslovit a někdy i nadchnout všechny potřebné instituce, tvůrce a úřady tak, že od záměru po realizaci uplynulo pouhých třináct měsíců a jeden týden, takže památník T. G. Masaryk a Rotterdam mohl být 5. listopadu 2015 odhalen.
Jak dlouho by asi trval proces jenom na získání povolení o umístění památníku u nás? A tady na veškeré schvalovací, tvůrčí, výrobní, právní, finanční a jiné procedury postačila z našeho hlediska tak neuvěřitelně krátká doba. Nadšení pro věc a podpora iniciativě nebyly jen morální. Vybudování památníku také něco stojí. Nadace Muzeum J. A. Komenského v Naardenu (De stichting Comenius Museum Naarden) dala k dispozici svůj bankovní účet pro peněžní dary určené na financování památníku a dnem odhalení se stává právním majitelem památníku. Při hledání dárců se iniciátoři rozhodli pro co nejširší záběr. Potěšilo je, že finanční dary přicházely jak od soukromých osob, tak od firem a institucí z Nizozemska, České i Slovenské republiky a ve finále i od Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Termín slavnostního odhalení, k jehož příležitosti připravili Pieter J. Goedhart a Jan C. Henneman také 82stránkovou publikaci v češtině a nizozemštině, nebyl zvolen náhodně. Jak potvrdila Dagmara Hájková z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd ČR, právě uplynulo 101 let ode dne, kdy 5. listopadu 1914 předal Seton-Watson memorandum z rozhovorů s Masarykem britskému ministerstvu zahraničních věcí.
Jak vlastně památník vypadá? Iniciátoři se obrátili na Centrum pro vizuální umění a veřejný prostor Rotterdam (BKOR, součást CBK), které vytvořením návrhu objektu připomínajícího tuto historickou událost pověřilo významného nizozemského umělce Hanse Citroena. Původně to měla být pamětní deska na domě stojícím dnes v místě, kde před vybombardováním Němci v květnu 1940 stával hotel Weimar. Hans Citroen však záhy přišel s výjimečným návrhem. Jako výtvarník našel místo jako stvořené pro vertikální památník, a ve výsledku navíc zapojuje do hry příchozího tak, že ho donutí do svého pohledu zahrnout obě strany Starého přístavu (Oude Haven). Bude-li stát u památníku TGM a Rotterdam na nábřeží Geldersekade, uvidí na protilehlé straně přístavu – přibližně 300 metrů vzdušnou čarou – místo, kde stával hotel Weimar, jehož obrázek (situovaný tam, kde hotel býval) je zároveň vidět v dalekohledu, který je součástí památníku. Z čeho ještě dílo sestává? Na čtyřhranném sloupu ze speciálně upravené oceli je bronzový reliéfní portrét T. G. Masaryka s textem ve čtyřech jazycích vysvětlujícím, čeho je památník připomínkou. Zvláštností tohoto památníku je onen dalekohled zapojující do díla okolní veřejný prostor a návštěvníkovu představivost související s tématem. Na vrcholu sloupu je bronzová silueta Československa za první republiky, včetně Podkarpatské Rusi, která s námi v jednom státě sice pobyla jen dvě desetiletí (1919–1939), ale i ona byla součástí Masarykova rotterdamského plánu.
Co o svém vztahu k zadání práce na památníku Hans Citroen říká?
„Jakmile jsem od Centra pro vizuální umění Rotterdam (CBK) tuto zajímavou zakázku dostal, hned jsem cítil, že je mi šita na míru. Moje matka je totiž napůl Slovinka, můj dědeček Matija Jama byl přední slovinský umělec. Slovanskou duši a střední Evropu nosím v sobě. Jsou mi blízké emoce, melancholie či ironie hovorů se skrytým významem, stejně jako provizorní, respektive operativní řešení s nadčasovou hodnotou. A téma Masaryk v Rotterdamu? No to je výzva!
Ve slévárně v Horní Kalné jsem navíc měl příležitost se přesvědčit, že zhotovení bronzových částí Masarykova památníku je v dobrých rukou, stejně jako je profesionální, zvyklá převádět návrhy do hmotné podoby, i holandská firma (Dick van Campenhout BV), která vyráběla ocelovou část památníku, tedy sloup a kukátko.“
K provedení bronzových částí památníku si iniciativa TGM a Rotterdam zvolila českou uměleckou slévárnu HVH, s. r. o., z Horní Kalné v Podkrkonoší, která má se ztvárněním T. G. Masaryka četné zkušenosti. Z její dílny je například Španielova socha Masaryka na Hradčanském náměstí v Praze, jejíž podoba obletěla celý svět, když si při návštěvě Prahy před šesti lety totéž náměstí vybral k projevu americký prezident Barack Obama. Televizní diváci ve více než stovce zemí a čtenáři mnoha tištěných i internetových médií sledovali (aspoň to tak některá média zmiňovala), jak bronzový Masaryk pozoruje řečníka.
„A stejného Masaryka jsme odlévali také do Mexico City,“ připomíná Pavel Horák ml., syn spolumajitele slévárny.
„Odlévat sochy a památníky prezidenta Masaryka je vždy zvláštní pocit. Česká státnost a Masaryk jsou spojité nádoby; i pro nás slévače je zajímavé sledovat, jak Masarykovy sochy dál žijí své životy. Z bronzového díla a místa kolem něj se leckde stává symbolický prostor, který má nejen výtvarný rozměr, ale odehrávají se v něm i různá politická shromáždění, na nichž se vzpomíná, a někdy zapomíná, to už záleží na naturelu shromážděných.
Masarykovy sochy a sošky plnily veřejný prostor už za první republiky. Anekdoticky si sice jeho syn Jan tehdy stěžoval, že když se v noci vrací z vinárny, dívá se na něj ,otec vyčítavě ze všech výkladů', ale my si určitě uvědomujeme, jak důležitou symbolickou roli Masarykovy sochy a památníky hrají. K našim významným dílům patří třeba netradičně řešená jezdecká socha v Lánech od sochaře Petra Nováka, kdy Masaryk nechává svého koně při vyjížďce pást se. Odlévali jsme také Masaryka v životní velikosti do Karlových Varů a mnoho dalších.
Zakázka na Masarykův památník do Rotterdamu podle předlohy holandského výtvarníka Hanse Citroena byla zajímavá i technologicky; je v ní obsažen jak tradiční způsob odlévání metodou ztraceného vosku, tak technologie řezání bronzu vodním paprskem. Na desku s reliéfní podobiznou T. G. Masaryka a čtyřjazyčným textem a na podstavec jsme tedy použili starodávnou metodu ztraceného vosku, jejíž podstata je stejná už od starověku, kdy je třeba nejprve vytvořit negativní otisk předlohy, zatímco stylizovanou mapu Československa jsme vyřezali vodním paprskem z bronzového plátu,“ dodává Pavel Horák z HVH v Horní Kalné.
Na to nám odpověděl Pieter J. Goedhart, jeden z iniciátorů vybudování památníku TGM: „Příběh setkání T. G. Masaryka a Roberta W. Seton-Watsona v rotterdamském hotelu Weimar, i když jde o tak významnou historickou událost, až na úzký okruh odborníků téměř nikdo ani v Česku ani v Nizozemsku neznal. Pro nás jej odhalil a uchránil před zapomněním Gert Andeweg a naše iniciativa se jej pokusila zhmotnit i pro příští generace. Sám hotel Weimar, který se – přestože již neexistuje – návštěvníkovi památníku zjeví v dalekohledu, je symbolem předválečného Rotterdamu. Poválečné generace však tento Rotterdam nikdy nepoznaly. Do budoucna bude zajímavé, zda se příběh o Masarykovi dostane do širšího povědomí obyvatel. Melanie Post van Ophem, předsedkyně Historické společnosti Roterodamum, prohlásila: ,Realizací tohoto památníku je skládána pocta Masarykovi, ale potěšení je na straně Rotterdamu, což jasně dokládá vřelé přijetí a podpora této iniciativě. Tou bylo zase jedno zrnko dějin probuzeno k životu.'
Stáli bychom o to, aby se památník stal cílem návštěv jak Holanďanů, tak Čechů a aby je zaujal. Je v krásném prostředí vybízejícím k procházkám po nábřeží, nějakých sto metrů od Námořního muzea (Mariniersmuseum).“
A co o tom soudí Hana Schenková, ředitelka Českého centra v Rotterdamu? „Doufáme, že odhalením památníku se jméno a odkaz T. G. Masaryka dostane do širokého povědomí veřejnosti jak v Rotterdamu, tak v celém Nizozemsku. Masarykovy názory na svobodu a demokracii jsou nesmírně aktuální i v dnešní době. České centrum má radost, že památník bude v tomto městě a že se Masaryk zařadí k českým osobnostem, které už v Nizozemsku čestné místo mají – Jan Amos Komenský v Naardenu a Václav Havel v Haagu.“
Nizozemský památník TGM má i další zvláštnost. Zatímco Masarykovy sochy, pamětní desky, busty a památníky ve Washingtonu, Chicagu, Pittsburghu, Mexico City, Vídni vznikaly téměř výhradně z podnětu – často i z finančních sbírek – českých a slovenských i československých krajanských spolků, rotterdamský památník iniciovali dva Nizozemci. Na Slovensku jsou k poctě zakladatele Československé republiky památníky v Bratislavě a v Košicích. O pomník Masaryka v areálu univerzity v Sankt Peterburgu se zasloužili tamější bohemisté. S vděčností vzpomínají na prezidenta Masaryka obyvatelé zakarpatské oblasti Ukrajiny, která přibližně kopíruje hranice někdejší Podkarpatské Rusi, a dodnes oceňují, jak první československý prezident důsledně podporoval hospodářský, sociální i kulturní rozvoj nejvýchodnější části tehdejšího Československa. A proto mají také Užhorod, Svaljava a Velikyj Bereznyj své Masarykovy památníky ve veřejném prostoru.
„Jak to mám vědět? To jsem ještě nebyl na světě,“ odpověděl soutěžící na celkem triviální otázku z velmi nedávné historie Československa v jedné televizní vědomostní soutěži, a o pár týdnů později další vysokoškolský student dokonce: „Co je mi do toho? To jsem ještě nebyl na světě.“
Pokud existují lidé (a to dokonce mezi posluchači univerzit), pro něž je měřítkem zájmu o něco, zda byli či nebyli v té době už na světě, pak je nasnadě otázka: Má to ještě smysl stavět nějaké pomníky něčemu, u čeho jsme nebyli? Mluvíme-li o Československu: Kolik z nás ho ještě zažilo? A tudíž – podle shora uvedeného principu – má právo znát, eventuelně i ctít jeho zakladatele?
A je tu zajímavé zjištění. Ze současných deseti a půl milionu obyvatel České republiky většina (78 %) žila ještě v Československu, a většina z té většiny (58 %) v něm prožila většinu (tedy více než polovinu) svého dosavadního života. Dokonce je mezi námi 3192 těch, kteří žili už v roce 1918 při založení Československé republiky, ba i 798 těch, kteří byli na světě už v roce 1914, kdy T. G. Masaryk v Rotterdamu nastínil budoucnost nového státu.
(Na základě dat Českého statistického úřadu o věkovém složení obyvatelstva k 31. 12. 2014 pro nás odvodil Kryštof Zeman z Vienna Institute of Demography ve Vídni.)
Někdo může namítnout: Ten stát už přece neexistuje. Ale byl tu téměř tři čtvrtě století! A to zas není tak málo. Je to skoro o šest let delší doba trvání, než měl stát (Sovětský svaz), který se chvástal, že bude na věčné časy.
Ti, kdož nepamatují ani jeden z totalitních režimů minulého století v Československu (což je 22 % dnešních obyvatel ČR), kdy Masarykovy sochy a portréty byly likvidovány a v lepším případě přežily poschovávány v různých skrýších, by se mohli alespoň zamyslet nad tím, proč asi. Nadčasová moudrost mnohých myšlenek TGM popouzela tehdy (proto byla rovnou zapovězena) a promlouvá i k dnešním dnům. Například taková: „Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější.“
Dnes již neexistující rotterdamský hotel Weimar před tím, než byl v r. 1940 vybombardován – dějiště 101 let staré události, která byla pro naše národy osudová.
Foto archiv Kryštofa Krijta – dobová pohlednice
Iniciátory vybudování památníku TGM v Rotterdamu – (zleva) Pietera Goedharta a Jana Hennemana – potěšilo, že na jeho odhalení vedle české velvyslankyně, slovenského velvyslance, předsedy Senátu PČR, písničkáře Jaroslava Hutky a mnoha dalších dorazili z Prahy i Jan Štědrý s dcerou Šárkou (na snímku vpravo), kteří finančně podpořili jeho realizaci.
Foto ŠMax Dereta/CBK Rotterdam/BKOR
Luďa Razimová (1948) je absolventkou Fakulty žurnalistiky UK, působila v řadě periodik, nyní je volná novinářka.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
