Václav Jamek

Nabídku lásky neodvolat aneb Civilizace života, nebo smrti?

Islamističtí extremisté pokládají prý za svou velkou výhodu nad námi západními zbabělci, že oni mají smrt raději než život; kdežto my na životě lpíme, neboli projevujeme zásadní slabost, která je důsledkem našeho bezbožného blahobytu a zhýčkanosti, vraždit vlastníma rukama nedokážeme, a na tu slabost nás oni dostanou; svým konečným vítězstvím jsou si zcela jisti. S tím asi plně souhlasí český „filozofující biolog“ Stanislav Komárek, jehož vědecká mysl vyzkoumala, že zvrhlým ideálem dneška je pro Západ homosexuál s pejskem, kterýžto pejsek, plemene dozajista degenerovaného, snad ani nemá policejní výcvik a v případě nebezpečí se schová za svého zženštilého páníčka, vyzbrojeného leda tak rtěnkou. A já hlupák si myslel, že je to mužný fotbalista a fešná zpěvankyně; a neříká se tomu ideál, nýbrž idol.

Když začnou biologové fušovat do filozofie, vždycky z nich vypadne něco odporného; což mě samo o sobě dost zneklidňuje: nevrtají se nám zrovna v genech? Homosexuálové a jejich pejsci to zjevně mají spočítané. O idolech dneška praví pak kniha Sirach, zvaná též Ecclesiasticus: Se zpěvankyní neměj obecnosti, bys někdy nebyl jat řemesly jejími (9,4).

Uklidněte se: my jsme ještě tak hluboko neklesli, náš ideál je biolog-rasista, kterému nenažene strach ani ten nejzuřivější motýl: příhodná to kvalifikace ke stavbě šibenic a koncentračních táborů, každopádně líp to u nás nikdo neumí, tohle prastaré řemeslo, jehož tradice sahá dokonce ještě před prostituci, poslední dobou vlivem naší změkčilosti dost upadlo. A jak správně říká lidová moudrost: z bramboračky uděláš akvárium raz dva, ale udělat z akvária zase osmistupňovou přehazovačku, to dá fušku, zvlášť ta majonéza, protože – přiznejme si to, soudruzi – napůl těhotný komunista neexistuje. Jednou těhotný, vždycky těhotný. Krom toho islamisté o Češích zatím nic moc nevědí, natož o Moravanech, za něž se v krajní nouzi můžeme případně všichni vydávat, takže nás teroristi nenajdou, i když potrhlý krocan jménem Pamprezident Zeman dělá, co může, aby se to změnilo. Asi by ho měli jeho příznivci uctivě poprosit, aby pomněl české lidové „Pec nám spadla“ a do svého nadmutí vmíchal trochu víc osvědčené české opatrnosti a potutelna, tedy aspoň pokud chceme přežít v plném souladu s naší tradiční kulturou, která se od ještě tradičnější kultury pozdní doby kamenné liší hlavně v tom, že u těchto prehistorických lidí najdeme skrčence až v hrobě.

Když už jsme u té tradiční kultury, také o Pamprezidentu Zemanovi kniha Sirach ledacos praví: S opovážlivým nechoď na cestu, ať by nebyl těžek; on zajisté po své vůli dělati bude, a spolu s ním zahynul bys příčinou nesmyslnosti jeho (8,18). Od nuzného neodvracuj oka, aniž dávej příčiny člověku, aby tě proklínati měl (4,5).

Zmíněné islamistické vyznání vyvolává přehršli otázek, ale zřejmě u nás nemáme dost biologů ani filozofů, aby je položili a našemu dobrému lidu, jenž hlasu rozumného nikdy neoslyší, je srozumitelně osvětlili. Tak třeba první, jen tak na rozehřátí: odkud jen už tyhle názory známe? No od Hitlera, ne? – i když v trochu mírnější podobě, protože ten pro Němce zároveň hledal jakýsi zoologický Lebensraum, takže asi nepočítal s tím, že vesměs vymřou, přinejhorším by je rozplozovacím úsilím nadšených německých matek a zbylých dvou tří samců zase namnožil a Lebensraum plný smradu z hnijících mrtvol by jimi osídlil, vstříc hnilobě absolutní a nekonečné.

Ty další otázky jsou už obecnější a závažnější: 1. Má-li smrt před životem přednost, k čemu vlastně chtějí islamisté dospět? Údělem takového světa je liduprázdná poušť. – 2. Záleží-li na životě nám, je to opravdu zbabělost a slabost? Máme se stydět, činíme-li život na zemi snesitelnějším? – 3. Je západní civilizace, ve které žijeme, opravdu víc civilizací života než smrti? – 4. A pokud by dosud i civilizací života byla, neděláme toho dnes příliš, aby zájmy života popřela a zavrhla?

Kdyby si víc lidí dokázalo takové otázky pustit do hlavy a nějak si je tam přebrat, nebyl by vánoční čas úplně promarněný; zvlášť kdyby si lásku k životu stanovili jako hlavní pilíř, jehož zhroucení nelze dopustit. Jistě by je napadlo, že mnohé v našem myšlení i konání tento pilíř už podlamuje, stejně jako nálože, kterými teroristé odpalují v Sýrii tisícileté památky naší společné civilizace. Naznačím jenom několik možných úvah.

K otázce první: Láska ke smrti vede jen ke smrti. Vypadá to jako tautologie; ale za smrt se prosím nebojuje, smrt chodí sama. A ze smrti se hlavně nic nepostaví. Zemrou, a v týž den zemře i všechno zamýšlení jejich, praví Žalm 146. I když si islamisté asi představují, že naživu by měli zůstat jenom ti, kdo by z přesvědčení, z hlouposti nebo z donucení vyznávali jejich smrtonosného Alláha-Thanata, svou vojenskou strategií bojovníků na jedno použití, kteří se do smrti jen hrnou, mohou skutečného vítězství sotva dosáhnout dřív, než vymřou. Chtějí tedy vymřít (a vítězně, jak si představují, ovládnout onen svět). Trvalý přísun sebevrahů snad v malých dávkách zajistit lze, ale nikoli v dostatečném množství, protože většina lidí se na stranu smrti nikdy nepřidá: ani muslimů!

Musejí tedy islamisté spoléhat na to, že se dřív sesypeme my, a jsou přesvědčeni, že k tomu při své přecitlivělosti máme blízko. Ale láska k životu se nesesypává, láska k životu za život (a někdy o život) bojuje; proto však také musí poznat, co smí a co nesmí, aby to boj za život ještě byl, a ne proti němu. Láska k životu bere život, jen když je to nevyhnutelné. Vzteklého psa je potřeba zabít, lva lidožrouta, šílenou krávu a nakažená kuřata je potřeba zabít, i lidskou zrůdu je někdy potřeba zabít, ale ne kvůli té zrůdě vyhubit celé město, kde žila. Takže i vás, páni. A dokonce i zrůdu musíme zabíjet neradi, jen z nezbytí. Nechat radši zemřít půl milionu lidí, protože je snad mezi nimi sto příštích teroristů, se láskou k životu ospravedlnit nedá: pak už by jenom jedna smrtonosná horda bojovala proti jiné smrtonosné hordě, ta druhá horda bychom byli my, a jedni ani druzí bychom si žít nezasloužili. Nesmíme se nechat nakazit jejich zalíbením ve smrti.

Otázky v druhém bodu lze brát jako řečnické: život je podmínka všeho ostatního. Je tedy láska k němu zdrojem síly, ne slabosti. Lpět na životě není zbabělost, je to jediné východisko; a to, že se ho někdy musíme a dokážeme i vzdát, patří k tomu lpění. Život lze obětovat, ale nezahazuje se jako děravá, nepotřebná ponožka. V tom se už zmýlili mnozí, mýlí se také islamisté. Nesmíme se však mýlit ani my sami: tváří v tvář nenávisti uchovat důvěru v život, bez níž neexistuje ani sebedůvěra; jednat rozhodně, ale nabídku lásky neodvolat. A pokud jde o životní štěstí: nelze přece milovat život nesnesitelný!

Nejpodstatnější je otázka třetí: co na naší vlastní civilizaci máme vlastně hájit proti cizákům, kteří ji nesdílejí a nedokážou se do ní (na rozdíl od některých árijských Čechů v Třetí říši) „asimilovat“ (jak říká soustavně přední český prý-levicový prý-nefašista Pamprezident Zeman)? Vypadá to, že nám dosud umožňuje celkem pohodlný život, ale čím to je, že z ní máme už dlouho takovou úzkost? Lidé obracejí svou nenávist k podřadným mohamedánům, které si z Pamprezidentova návodu pletou s armádou sultána Mehmeda IV., ale neplatí jejich strach tomu, kam se ubírá naše civilizace sama? Možná se na obranu svého dosavadního domáckého štěstíčka ježí špatným směrem. Proti zájmům života se totiž už před drahnou dobou obrátil celý západní ekonomicko-politický systém: nechce životu sloužit, chce, aby život sloužil jemu. Na rozdíl od mrtvých stamiliard, kterých na účtech v daňových rájích pořád není dost, je života na Zemi pro pány tohoto světa pořád přebytek. Proč si s ním lámat hlavu, když by ho stačilo ze tří čtvrtin ubrat? Islamisté nejsou dnes jedinou, dokonce ani tou nejhorší armádou smrti na Zemi. Je to jen odporná zplodina smrti plíživé, která zachvacuje svět odjinud.

Kdyby si lidé svůj vztah k životu dobře ujasnili, možná by se jim myšlenky srovnaly, a vyhlídky na své štěstí by začali bránit jinak. Protože až se vám, milí zlatí, s velkým jásotem a za podpory slepých nebo vychytralých politiků opravdu podaří přivandrovalce z převážné části zahnat nebo vyhubit, nejenže se jako mravní ubožáci sami ocitnete na straně smrti, ale brzy se budete divit, až se povezete za nimi. Od nich totiž to hlavní nebezpečí nehrozí.

Aby to nevypadalo, že beru na vědomí jen to, co se mi hodí, našel jsem v knize Sirach i poučení složitější, nebo i taková, která mi protiřečí. Například: Nezlehčuj člověka v starosti jeho; neboť i z nás někteří zstarají se (8,7). Nejde jen o to, že bychom měli brát vážně utrpení těch, kdo nás prosí o pomoc, ale že bych ani já neměl brát na lehkou váhu obavy našich lidí. Ale neberu, protože právo na snesitelnější život uznávám. Jen bych rád, aby se myslelo hlavou.

Ale najde se v té apokryfní knize, kterou miloval Montaigne, i toto: Přijmi do domu cizozemce, a podvrátí tebe v bouřce, a vystrčí tě z tvého vlastního (11,35). Lépe by se dnešní stav obecné české mysli vyjádřit nedal. Obava, jak vidno, je to prastará, nelze nad ní mávnout rukou. Nejde však o to radit lehkovážnost: jen rozvahu.

P. S. Na titul „Pamprezident“ jsem nepřišel sám, našel jsem ho v jedné diskusi na internetu, a neznámému géniovi vzdávám dík. K pěkným trenýrkám se takový titul hodí. A s těmi věčnými pány už by se vážně mělo přestat, s výjimkou záchodků, tam je to občas k potřebě. „Pan vrah svou vinu rozhodně odmítl.“ Aby neodmítl, když je to pan vrah.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Nabídku lásky neodvolat aneb Civilizace života, nebo smrti?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu