Jan Gruber

Magnetky na ledničce

Každý den potkávám ve stanicích metra, na tramvajových refýžích, na ulicích i na náměstích muže a ženy s košíky plnými plyšových zvířátek, magnetků s kýčovitými obrázky nebo podivných přívěsků na klíče. Někteří apaticky stojí se svými košíky a pouze sledují kolem proudící davy, jiní pobíhají z místa na místo a snaží se každému procházejícímu za pár korun vnutit nějakou nepotřebnou drobnost.

Přispějte na děti v nouzi. – Přispějte na malé nemocné děti v nouzi. – Přispějte na malé rakovinou nemocné děti v nouzi.– Přispějte na malé rakovinou nemocné děti v nouzi, na jejich rodiny, na týraná zvířata, na tučňáky, na klokany, na kočičky a pejsky, na vodící delfíny pro slepé autistické velryby. Všichni zkrátka potřebují pomoc. Volání po ní zaplavuje veřejný prostor. Skoro se zdá, že nastala apokalypsa a vše přestalo fungovat. Přesto si plyšová zvířátka ani magnetky na ledničku nekupuji.

Nejpádnějším důvodem pro odmítnutí charity je její nesystémovost, spoléhání se na náhodu, na dobrodiní úspěšných, kteří si mohou dovolit s méně šťastnými solidarizovat. Ačkoli charita skutečně některým lidem může pomoci ze svízelné situace, vždy tak činí bez pravidel. Jeden si nikdy nemůže být jistý, že se na něj také dostane. V poníženém postavení čeká, zda si jeho utrpení někdo všimne. Má-li štěstí, je zachráněn. Většina však štěstí nemá.

Chudí, nemocní, vyloučení a marginalizovaní se ve společnosti postavené na charitě sklánějí před boháči a žádají o almužny. Žebrák se žebrákem soutěží o pár drobných, jeden druhému se stává konkurencí. A nevidí, že soupeřem mu není druhý chudák, ale ten, který jim čas od času hodí minci.

Charita není systémem, který by komukoliv garantoval pomoc na základě jeho potřeb a lidské důstojnosti. Stojí naopak pevně v myšlenkovém světě individuálního úspěchu a vlastní odpovědnosti za veškeré nezdary. Nepřipouští si strukturální znevýhodnění jednotlivých společenských skupin. Nemá potřebu tato znevýhodnění překonávat, chce je pouze dočasně překlenout a zneviditelnit.

Ve formě plyšových zvířátek nabízí únik z komplikovaných společenských vztahů. Magnetka s ledním medvědem na ledničce zastírá nerovnosti. Poskytuje falešné uspokojení z pomoci druhým, z účasti a ze zájmu o veřejné dění. Jako středověký odpustek umožňuje rezignovat na promýšlení vlastního chování a působení ve společnosti. Svět, v němž charita získá dominantní postavení, bude světem obrovských společenských rozdílů. Světem hrstky privilegovaných a masy zkrachovalých.

Odpovědí na vzrůstající roli charity je posilování role státu a jím spravovaných univerzálních sociálních systémů. Ty jsou ve své ideální podobě dostupné vždy, všude a pro všechny, kteří pomoc potřebují. Umožňují jednotlivcům, ale i celým sociálním skupinám překonávat individuální i strukturální problémy. Ke každému přistupují jako k člověku nadanému lidskou důstojností a neponižují jej. Současně jsou tyto univerzální sociální systémy efektivnější a hospodárnější než nekoordinovaná a v celkovém objemu zanedbatelná charitativní pomoc.

Plyšová zvířátka ani magnetky na ledničku si nekupuji, protože věřím, že stát by měl být schopen pomoci dětem v nouzi, lidem trpícím rakovinou, kočičkám i pejskům a nakonec i velrybám. Že je zkrátka rozumnější snažit se o udržování a další posilování veřejných univerzálních sociálních systémů státu, než tu a tam někomu hodit pětikorunu do kasičky.

Kdyby všichni ti, kteří postávají ve veřejném prostoru a snaží se získat pár korun na charitu, vyjádřili podporu systémových řešením a zasazovali se o ně, udělali by – nejen své věci – mnohem větší službu.

Jan Gruber (1987) je publicista. Kromě Listů publikuje v Deníku Referendum, A2 a Tvaru.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Gruber

Magnetky na ledničce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu