Heda Čepelová

Přímá demokracie ve službách pravicového populismu

Jak bude asi vypadat politická mapa České republiky v roce 2020? Volební právo tu bude mít oproti dnešku 450 tisíc nových občanů. Ne přistěhovalců, ale mladých lidí – těch, kterým je dnes třináct až sedmnáct let. Jsou to lidé, kteří se dnes ve škole i mimo ni seznamují s tím, jak se společnost organizuje, jaká je role člověka jako jednotlivce, co chtít od politické reprezentace a co od ní očekávat. Pro ně je současné dění norma, protože jinou situaci nepoznali. Jaké zkušenosti a jaká očekávání si asi odnesou do dalšího života?

Politika má vyjednávat pravidla

Pro začátek je potřeba říci, že za jeden z úkolů politické strany nebo politického hnutí pokládám vyjednávat s lidmi pravidla. Pravidla toho, jak se mluví o daných problémech, jak se hledají správná řešení, co se má nahlas říkat a co se naopak nahlas neříká. Síla pravidel vyjednaných mezi stranou a jejími voliči a členy není – na rozdíl od státu – v jejich vymáhání, ale právě v respektu k dohodě. Protože ten, kdo nectí dohodu, je „podrazák“.

Předpokládám, že v řadě čtenářek a čtenářů vyvolá předchozí odstavec úsměv. Kombinace pojmů „strana“, „vyjednávat“, „pravidla“ a „respekt k dohodě“ bude místnímu publiku nevyhnutelně připadat jako naivní mládežnické procitání. Přesto prosím zkuste nepřestávat číst. Schopnost politických organizací vyjednávat s lidmi je totiž nesmírně důležitá z hlediska toho, jak společnost funguje a jaká pravidla respektuje. A i když se tomu nechce věřit, stále to dělají, jak se pokusím ukázat.

Prostě chtít nemožné

Na odcizenost tradičních politických stran si nestěžujeme jenom v České republice. Například v někdejší sociálnědemokratické baště – Skandinávii – se v posledních letech debatuje o souvislosti mezi odklonem občanů od tradičních politických stran a sílící podpoře pravicově populistických uskupení. V roce 2013 v Norsku skončila protiislámská Pokroková strana v parlamentních volbách třetí, o rok později ve Švédsku podobně ladění Švédští demokraté posílili o více než 7 % a plných 29 křesel v parlamentu, v letošních dánských parlamentních volbách skončila Dánská lidová strana druhá jen několik málo procent za stále ještě vedoucími sociálními demokraty.

Zdálo by se, že protipřistěhovalecká a pravicově populistická rétorika je něčím, co lidi zkrátka oslovuje více, tím, co chtějí slyšet. Ale co když je to tak, že jde o zatím jedinou rétoriku, která je schopná obavy a očekávání každodenní reality běžného občana učinit vlastní součástí?

Výhodou populistických diskursů je, že si nelámou hlavu se svou realizovatelností. „Prostě to zařídíme“ nemusejí mít tato uskupení na volebních plakátech přímo, protože toto heslo je společným jmenovatelem jejich rétoriky jako celku. Prostě zařídit se dá cokoliv, a klidně i vzájemně si odporující cíle – nač lid obtěžovat úvahou, zda je to vůbec možné, případně za jakou cenu. Právě tím ale dochází k postupnému vyjednávání nových pravidel, nového očekávání a nové společenské dohody na tom, jak se věci pojmenovávají, co je a co není správné říkat.

Demokraté mohou nad některými návrhy pravicově populistických kolegů v parlamentu mávnout rukou, protože při pokusu o uskutečnění narazí na ústavu, mezinárodní právo, evropské regulace nebo obecně na legislativně technická omezení. Ale nemohou mávnout rukou nad tím, že rétorika pravicových populistů pěstuje v lidech nový typ očekávání – je možné třeba stát užívat jako represivní systém jedněch lidí proti druhým, je možné od něj prostě chtít cokoliv.

Není lepší Babiš než Babiš

V českém prostředí se toto vyjednávání nových pravidel nese ve jménu prosazování „přímé demokracie“. Kdyby se celá věc měla zjednodušit, je možné si ji představit tak, že se lidem nejdříve hlasitě přizvukuje, že by stát měl zavřít hranice, vystoupit z EU, zakázat islám a vyhostit všechny přistěhovalce, a když dojde na to, že by tato opatření narazila na konflikt se svobodou a liberální demokracií, opře se jejich legitimita o výsledky všelidového referenda.

Posiluje se tím přístup ve stylu „prostě si to myslím a nehodlám o tom s nikým debatovat“, který můžeme hojně potkat v diskusích na sociálních sítích. Přímá demokracie je forma rozhodování bez garance vědomí důsledků a bez nutnosti pochopit názor druhého. Prostě ho přehlasujeme.

Přímá demokracie ale také bere lidem svobodu. V silách běžného občana bez předchozích zkušeností v politice totiž téměř nemůže být, aby oslovil svým názorem a získal pro něj vysokou podporu. V kruhu dvaceti lidí se prosadí snáz. Jeho svoboda obhájit svůj názor a přesvědčit pro něj ostatní je v systému tzv. „přímé demokracie“ závislá na finančních zdrojích a možnosti utlouct veřejnost masivní jednosměrnou sdělovací kampaní.

Naše nové strany a hnutí mají společný prvek mimo jiné v tom, že nestojí na klasickém vertikálním uspořádání. Svou sílu nečerpají ze členů ani z vnitřní a regionální struktury – v zemi, kde jsme zakázali organizovat politické strany na jiném než územním principu. Přitom pro politickou organizaci je vnitřní architektura společně s programem a zdrojem financování nejdůležitějším předpokladem reálného fungování, a to zejména z dlouhodobého hlediska.

Bez členské základny, bez mechanismu vnitřní propustnosti oběma směry a bez respektu k regionálním specifikům zkrátka nemůže existovat vnitrostranický život, a nevyhnutelně tím dříve či později dojde k situaci, kdy organizace nebude schopná obnovit vedení či aktualizovat program.

Nepochybně s tím souvisí tendence budovat projekty „jednoho muže“ – nikdo kupříkladu nemůže být lepším Andrejem Babišem, než Andrej Babiš. Tyto projekty se liší v tom, v jaké přesně pozici se daná figura vůči novému hnutí nachází, a také v tom, zda kromě svého charismatu investuje do politické práce také svoje prostředky. Tuto variantu představují kromě Babiše také Vít Bárta a Tomio Okamura. Pak ale existuje třeba Strana práv občanů, donedávna s doslovem „Zemanovci“, kde, jak víme z časů prezidentské kampaně nebo nejnověji ze zkušenosti s výletní trasou Osvětimany – Pražský hrad, to s otázkou finančních toků není tak jednoduché.

Přejme dětem tu politiku!

Jak tedy bude vypadat politická mapa České republiky v roce 2020? Nerozhodnou o ní předně mladí lidé, kteří do té doby dostanou občanský průkaz. Naopak, o jejich možnosti být více či méně slyšet rozhodne většina těch, kteří už dnes občanské průkazy mají. Pokud se například nechá přemluvit, že přímá demokracie je naším novým konsensem a hlasovat je možné o všem, může se stát, že nás za pět let v sérii přímých voleb překvapí nějaký „mladý spratek, který nezná meze“ a vydobyl si přízeň díky youtube, facebooku nebo jiným sociálním sítím. Nebo možná zjistíme, že bez ohledu na nově nabyté lidové právo požadovat cokoliv a hlasovat o čemkoliv vítězí s železnou pravidelností stále stejná skupina lidí – a nejmladším voličům vedle toho budeme muset vysvětlovat, že někteří z těch pánů se u nás prosadili ještě v době, kdy se historie samostatné České republiky počítala teprve na jednotky let. Dnešní třináctiletí si totiž žádné devadesátky nepamatují.

Anebo – a to možná nakonec nezní tak špatně – odpovíme na výzvy přímé demokracie tím, že bychom nejprve rádi třeba tu participativní ekonomiku (tedy demokraticky řízené hospodářství), kterou Miloš Zeman svého času tak umně vmetl do tváře Miroslavovi Sládkovi. A pak budeme muset naučit generaci zasaženou dnešním politickým děním jako normou, co je to staré dobré dělení na levici a pravici.

Heda Čepelová

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová

Přímá demokracie ve službách pravicového populismu

Politika má vyjednávat pravidla

Prostě chtít nemožné

Není lepší Babiš než Babiš

Přejme dětem tu politiku!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu