Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 6 > Martin Nekola: Zapomenutý demokrat Petr Zenkl

Martin Nekola

Zapomenutý demokrat Petr Zenkl

Letos 3. listopadu uplynulo čtyřicet let od úmrtí Petra Zenkla. Mladším generacím jméno tohoto muže připomene možná tak ulice v pražské Libni, avšak pamětníci si jej vybaví jako tvůrce předválečné sociální politiky, pražského primátora, jako jednoho z těch, kteří v únoru 1948 „prohráli“ demokracii a pak byli v exilu označováni štvavou komunistickou propagandou za žoldáky imperialistů. Zenkl byl politik jistě kontroverzní a neústupný, zároveň však přesvědčený demokrat a bojovník za svobodu, který bez nadsázky patří k nejvýznamnějším postavám novodobých českých politických dějin. Byl přítomen všemu významnému, co se v českých zemích v první polovině 20. století událo. Je s podivem, jak málo jsou veřejnosti známy jeho osudy plné vzestupů a pádů. Jedná se bohužel o poměrně častý trend u osobností, jež zakončily svou životní pouť v emigraci na Západě.

Začněme stručným životopisným přehledem. Zenkl se narodil 13. června 1884 v rodině táborského krejčího jako osmý potomek v pořadí. Po studiích na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě a pedagogické činnosti na obchodní akademii v Praze se již před první světovou válkou zapojil do činnosti Osvětového svazu, organizace s cílem vychovávat lidové vrstvy k zájmu o český jazyk a literaturu, a zejména pak do komunální politiky. Občané roku 1911 zvolili energického Zenkla do karlínského zastupitelstva. Drobnou každodenní prací na komunální úrovni se vypracoval do funkce starosty a po zrodu samostatného Československa začal působit na ministerstvu sociální péče, kde dokázal vydupat ze země řadu sociálních projektů. To mu v roce 1922 vydláždilo cestu na magistrát. Začal pracovat v Ústřední správní komisi hlavního města. Jako aktivní magistrátní úředník přinesl tolik potřebnou invenci přístupu k sirotčí a chudinské péči, zasadil se o rekonstrukci zdravotnických zařízení. Málokdo už dnes ví, že známá Thomayerova nemocnice v Praze Krči, dříve tzv. Masarykovy domovy s 2850 lůžky a stavebními náklady přesahujícími 125 milionů korun, byla vybudována především Zenklovou zásluhou. Jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v celé Evropě pro přestárlé i opuštěné děti bylo slavnostně otevřeno k desátému výročí založení republiky v říjnu 1928 a vysloužilo si obdiv delegací z celého světa. Sám Zenkl často jezdil referovat o sociální politice hlavního města do zahraničí, aplaudovali mu v Paříži, Londýně i Stockholmu.

V roce 1929 byl zvolen do Zemského zastupitelstva Země České, v květnu 1931 Zenklovy zásluhy ocenila i Hradu blízká Československá strana národně socialistická a přijala jej do předsednictva. Za dalších pět let se přičinlivý karlínský straník stal již místopředsedou strany. 27. dubna 1937 následoval vrchol kariéry v komunální politice, zvolení pražským primátorem. Pod Zenklovým vedením by v klidnějších dobách býval zřejmě následoval nebývalý rozkvět města, výstavba moderních čtvrtí, nové kanalizace či tras elektrické dráhy. Místo toho se republika ocitla v ohrožení nacistickým Německem a budovatelské nadšení ustoupilo obraně republiky a demokracie. Své angažmá ve vládním kabinetu, krátce po přijetí Mnichovské dohody, Zenkl vnímal spíše jako hořký úděl a oběť národu než jako náležité ocenění svých schopností. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 odešel do ústraní (respektive byl z magistrátu vyštván), přesto byl coby exponent Masarykovy republiky zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, kde prožil celou druhou světovou válku.

V osvobozeném Československu na jaře 1945 se Zenkl dočkal funkce předsedy národně socialistické strany a dočasného návratu na primátorský stolec. Při parlamentních volbách v květnu následujícího roku dovedl svou stranu k druhému místu a historickému úspěchu co do počtu získaných hlasů. Radost však kalil výrazný náskok KSČ (rozdíl 900 000 hlasů) a především nezvratné prorůstání komunistické ideologie do všech oblastí veřejného života. Zenkl upozorňoval na vážné ohrožení demokracie, ale zburcovat protikomunistický tábor k jednotě nedokázal. Naopak, sám neprojevil příliš politické předvídavosti, když v kritických dnech února 1948 prosadil demisi dvanácti demokratických ministrů, která otevřela na jednačtyřicet let prostor komunistickému režimu. Zenklovi s manželkou se navzdory přísnému hlídání podařilo uprchnout v diplomatických vozech amerického velvyslanectví v srpnu 1948 na Západ. Ve věku čtyřiašedesáti let se po krátkém pobytu v Londýně usídlil v USA, kde se shromáždila řada uprchlých politiků, novinářů, vědců, umělců, demokraticky smýšlejících Čechoslováků.

Domnívali se, že vyhnanství je pouze dočasné, a sebevědomě budovali struktury „třetího“ exilu. Zenkl se ocitl v roli neformálního vůdce, který se rovněž postavil do čela Rady svobodného Československa (Council of Free Czechoslovakia), ustavené 25. února 1949 ve Washingtonu s ambicí stát se zastřešujícím exilovým orgánem. Přízrak únorové porážky se však vznášel ve vzduchu, frustrace, strach a vyřizování starých účtů postupně rozleptaly činnost Rady až do totálního útlumu. Stárnoucí Zenkl čelil permanentním útokům oponentů, byl nejvíce nenáviděným emigrantem a vděčným cílem komunistické propagandy doma, zároveň ale dostával obdivné dopisy od amerických prezidentů, přednášel na univerzitách i mezi krajany, cestoval po světě, psal, pomáhal uprchlíkům, vešel na mezinárodním poli ve známost jako odhodlaný bojovník proti komunistickému režimu. Plných dvacet sedm let prožil v exilu a místo zaslouženého odpočinku pracoval až do vysokého stáří pro národ. Alespoň v to upřímně věřil. Poúnorová generace exulantů ztrácela kontakt s geopolitickou realitou a nadále věřila, že Západ přijde na pomoc. Krvavě potlačené maďarské povstání na podzim 1956 jim zčásti otevřelo oči. Když po srpnu 1968 dorazila nová masa československých uprchlíků a střetla se s poúnorovými mohykány, jejich zakonzervovanými postoji a idealizovanou masarykovskou republikou, kterou ti „noví“ už ani nezažili, nevyhnutelně následovaly názorové střety. Nepochopení, postupné zatrpknutí, pasivita a nezájem, jako v případě novináře Ferdinanda Peroutky, byly pak častým vyústěním těchto mezigeneračních exilových střetů. Málokdo z „osmačtyřicátníků“ se dožil pádu železné opony. Těch několik šťastných, kteří po čtyřech desetiletích znovu mohli vstoupit do svobodného Československa, jsme považovali za relikvie časů dávno minulých, opovrhovali jejich dobře míněnými radami a nabídkami pomoci. Převozy ostatků exilové elity na vyšehradský hřbitov a udělování státních vyznamenání in memoriam prezidentem Havlem počátkem devadesátých let byly pouze symbolickými akty. Veřejnost exil vytěsnila, zásluhou vytrvalé masáže komunistických sdělovacích prostředků, a v nové době zkrátka netušila, jaký k této zapomenuté kapitole dějin a jejím představitelům zaujmout postoj. Historici sice na chvíli objevili lákavé téma k bádání, ale po vlně zájmu v devadesátých letech výzkum v této oblasti znovu stagnuje.

Petr Zenkl, který 3. listopadu 1975 zemřel ve městě Raleigh v Severní Karolíně, je jistým symbolem. Jako by plodné exilové působení, o kterém se tu buď nevědělo nebo nesmělo mluvit, zcela vymazalo předchozí zásluhy na budování československé demokratické tradice. Proč politik, o jehož nadčasovosti a přínosu nemůže být pochyb, dnes nemá pomníky a stránky v učebnicích? Proč je tento článek patrně jediným připomenutím čtyřicátého výročí jeho úmrtí? A proč autora napadá celý zástup dalších lidí s nálepkou zapomenutý exulant (namátkou Jožka Pejskar, Ján Papánek, Marie Provazníková, Otakar Machotka, Radomír Luža, František Klátil, Jaroslav Stránský, Jiří Škvor, Ota Hora, Eduard Táborský, Adolf Procházka, Edmund Řehák, Václav Hlavatý, Mojmír Povolný...), kterým zkrátka cosi dlužíme?

Martin Nekola (1982) je politolog, badatelsky se zabývá nedemokratickými režimy, krajany ve světě a československým poúnorovým exilem. Autor populárně naučných a odborných článků a monografií, včetně knihy Petr Zenkl: Politik a Člověk (Mladá fronta, 2014).