Pavel Uherek

Od antikomunismu ke ztrátě touhy po svobodě?

Nedávné vyznamenání Miroslava Tomana při příležitosti tradičních oslav vzniku samostatného Československa, vzbudilo rozporuplné i zcela odsuzující reakce, zejména ze strany pravicových politiků. Nechci nyní hodnotit, zda jmenovaný představitel bývalého režimu,si z rukou prezidenta republiky zasloužil medaili převzít, či nikoliv. Cílem textu je spíše odpovědět na obecnější otázku, zda oficiální ocenění vysokého politika bývalé komunistické státostrany nějak ilustruje atmosféru ve společnosti a představuje posun ve vnímání předlistopadového období.

Že by se mezi držiteli státních vyznamenání třeba v polovině 90. let ocitl člověk s podobnou politickou minulostí jako Miroslav Toman, není příliš pravděpodobné. Z daného pohledu tedy o posunu ve vnímání komunistického režimu hovořit lze. Od období přechodu k demokracii bezprostředně po listopadu 1989 až do sněmovních voleb v roce 2010 totiž politickou, respektive kulturní scénou, médii i veřejností procházel poměrně silný antikomunistický apel, který v politické oblasti nebyl typický pouze pro tzv. zakladatelské volby v roce 1990, pro něž byla antikomunistická propaganda přirozená, ale objevoval se či dokonce sílil i ve všech volbách dalších, zejména těch parlamentních. Velmi výrazně se projevoval ve volebních kláních do Poslanecké sněmovny ČR v letech 2006 a právě 2010, kdy se především ze strany ODS zaměřoval proti možné účasti KSČM ve vládě. Tím se tento apel fakticky soustředil spíše proti sociální demokracii, neboť v rámci předvolební rétoriky byla ČSSD obviňována, že právě komunistickou stranu bude chtít v případě svého volebního vítězství přibrat jako vládního partnera.

Avšak částečně již ve sněmovních volbách v roce 2010, a zejména v těch v roce 2013, se ve volebních kampaních objevují (a posléze jim přímo dominují) apely antikorupční a s nimi spojený apel antipolitický, tj. zaměřený proti „tradičním“, resp. dosavadním politickým stranám. V roce 2013 se voleb účastní dvě nové politické formace, hnutí ANO a Úsvit přímé demokracie. Tyto politické subjekty se přitom nijak vůči komunistům nevyhraňují a ve svých volebních programech i kampaních, na rozdíl od ODS, KDU-ČSL či TOP 09, neodkazují negativně na období dřívějšího režimu, nehovoří o potřebě zachovat odkaz listopadu 1989 ani nebrojí proti možné přítomnosti komunistů ve vládě. Spíše naopak – Tomio Okamura otevřeně připouštěl, že by zástupce KSČM do ministerského kabinetu pozval. V případě hnutí ANO, jehož lídr Andrej Babiš byl členem KSČ (resp. KSS) a byl také obviňován ze spolupráce s StB, výrazná antikomunistická rétorika do úvahy ani nepřipadala. Ze strany ANO tak nebyl odsuzován komunismus, ale naopak polistopadový politický vývoj jako celek. A také dle současných výzkumů veřejného mínění mají ANO a Andrej Babiš stále nejvyšší důvěru veřejnosti. Konečně Miloš Zeman, který vyznamenal M. Tomana, byl jako první polistopadový prezident zvolen přímou volbou. Určitá míra tolerance ke komunistické minulosti, resp. skutečnost, že hrozba návratu komunistického režimu již není považována za aktuální, je tedy i z daných jevů patrná.

Má stávající nahrazení antikomunistického apelu apelem antipolitickým (antikorupčním) nějaké obecné příčiny – vedle příčin zcela konkrétních, jimiž mohou být nejrůznější skandály jednotlivých politiků? Dle mého názoru ano. Politické vědy disponují řadou teoretických prací, stejně jako empirickými výzkumy, jež doložily, že legitimita a akceptace jakéhokoliv politického systému stojí jak na politické kultuře, tak na hospodářské výkonnosti a reálné schopnosti vypořádat se s problémy, které každá společnost má. Další notorickou zkušeností odvozenou z fungování demokratických politických systémů je postupné vytrácení vzpomínek na negativní stránky politické diktatury, která nastolení demokracie případně předcházela.

Od přechodu k demokracii v naší zemi uplynulo čtvrtstoletí, což není doba krátká. A dnes mohou voliči pociťovat, že demokratický systém tápe například v řešení uprchlické krize, kriminality nebo v některých ekonomických otázkách, zejména narůstání rozpočtového schodku (viz řecký případ). Proto vyplouvají na povrch nálady, v nichž je patrná jak vyšší tolerance k autoritativnímu politickému vůdcovství, tak i zvýšená míra nostalgie po minulém režimu. Diktatura totiž z povahy věci vždy povrchně vykazuje vyšší míru pořádku, byť ve skutečnosti jde v nedemokratické zemi spíše o to, že o negativních věcech je zkrátka zakázáno hovořit. Pokud se tedy otevřenému demokratickému systému dlouhodobě nedaří vypořádat se s konkrétními politickými, sociálními či ekonomickými potížemi, průvodním jevem může být i zpochybňování nikoliv schopností jednotlivých politiků, ale legitimity a efektivity politického systému jako takového.

Zejména současná uprchlická krize navazující na nárůst terorismu tak postupně nahlodává (nejen) v postkomunistických zemích demokratický „étos svobody“, který byl typický pro období bezprostředně následující po pádu příslušných diktatur. Náhle svoboda přestává být jednou z nejvyšších hodnot, ale chceme ji opět přinejmenším částečně zaměnit za důslednou kontrolu toho, co nespadá do naší představy o správné společnosti. Evropská unie, v minulosti chápaná jako nástroj šíření politické svobody a její garance, začíná být nepřátelským elementem. Symbolicky se dané nálady neprojevují jen opětovným stavěním bariér na hranicích, ale také požadavky na potírání nebo přinejmenším registrování a sledování nejrůznějších „podivínů“ a těch, kdo nás mohou jakkoliv ohrozit. Do čela vlád se také dostávají konzervativní vůdci, často termínem politologa Fareeda Zakarii označovaní za neliberální politiky. K tomu došlo v Maďarsku i Polsku. Naopak v rozporu s potřebou zavádět nejrůznější kontroly a ploty je intenzivní touha po co největší míře svobod v privátní a osobnostní sféře.

Nostalgická tolerance politické nesvobody na straně jedné a naopak touha po neomezeném uplatňování privátních přání na straně druhé tak dokládá obecnou tezi Zygmunta Baumana o tekuté a nejasné povaze naší společnosti, v níž omezení chtějí občas halasně zavádět i strany, jež mají slovo „svoboda“ ve svém názvu. Ona labilita, nepřehlednost a rozporuplnost, projevující se třeba i tím, že vedle politika postavivšího se Brežněvově moci v roce 1968 je ve Vladislavském sále oceněn i představitel politického režimu, který ze sovětské okupace fakticky vzešel, nakonec může současné demokracie dovézt opět k nastolení ne zcela svobodného vládnutí. To ostatně předvídal už antický filozof Platón, který demokracii pokládal za chaotický systém vyznačující se ztrátou úcty k jakýmkoliv autoritám, což vše v konečném důsledku vede k tyranii.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Od antikomunismu ke ztrátě touhy po svobodě?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu