Petr Uhl

Prezidentův vkus je zákona silnější

V řádový den, jímž je podle zákona 28. říjen, propůjčil či udělil prezident republiky státní vyznamenání. Nejvíce, 32, bylo medailí za zásluhy o stát.

Ale Miloš Zeman vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka posmrtně i Františka Kriegla. Celoživotní komunista František Kriegel zůstal věrný svému přesvědčení až do konce života, kdy statečně působil v Chartě 77. A to mu česká antikomunistická pravice nemůže odpustit. Skutečnost, že si v tomto politickém kontextu vybral Miloš Zeman k vyznamenání Kriegla, je v mých očích polehčující okolností při hodnocení Zemanova celkově výrazně škodlivého zneužívání funkce prezidenta republiky. Je to i důkaz pestrosti společnosti.

Okolo jmen a životních osudů žijících i zemřelých 32 vyznamenaných medailí za zásluhy o stát se strhly polemiky. Nejvíce jsem rozuměl odporu lidí k vyznamenávání předlistopadového ministra zemědělství Miroslava Tomana, koulařky Heleny Fibingerové a hudebníka Františka Ringo Čecha. Ještě více mě ale pohoršilo vyznamenání Ludvíka Karla, který dnes vlastní továrnu Preciosa. Před rokem 1990 byla Preciosa místem otrocké práce vězňů svědomí v Minkovicích a Karl v ní působil jako ředitel. Políčkem do tváře právního státu bylo i vyznamenání zakladatele babyboxů Ludvíka Hesse. Za jejich používání, odporující závazné mezinárodní úmluvě o ochraně práv dítěte, oprávněně kritizuje českou vládu Výbor pro práva dítěte při OSN.

Námitky měli někteří lidé nejen proti posmrtnému vyznamenání Františka Kriegla, ale i proti vyznamenání dvou živých – vdovy po Jiřím Pelikánovi Jitky Frantové Pelikánové a 91letého literárního a filmového kritika Antonína Jaroslava Liehma. Pro zdejší politickou kulturu toho přitom málokdo vykonal tolik jako Jiří Pelikán s Jitkou Frantovou a A. J. Liehm. Kdyby byli odpůrci vyznamenání lidé, kteří se postavili proti nespravedlivým poměrům z dob před rokem 1990, stálo by to jistě za polemiku, v níž by se probíraly zásluhy těchto tří osobností, a to v době, kdy žili v Československu i v exilu. Nyní by to však bylo nedůstojné.

Zajímavější než urputný obnovený „třídní boj“ je postavení prezidenta republiky, jež se ve světle rostoucího nacionalismu, xenofobie a boje proti islámu, které Miloš Zeman přímo nebo nepřímo podporuje, stává větší společenskou potíží než antikomunismus. Ten naštěstí slábne. Veřejnost si ani příliš nevšimla, že propůjčování a udělování státních vyznamenání není samostatnou pravomocí prezidenta republiky, nýbrž pravomocí sdílenou s vládou. To se navenek projevuje „spolupodpisem“ („kontrasignací“) prezidentova rozhodnutí předsedou vlády a tento podpis premiéra vyžaduje rozhodnutí vlády jako sboru.

Veřejnost se nedozvěděla, kdo z vlády pro kterého prezidentova adepta na vyznamenání hlasoval. Stalo se tak podle českého nedemokratického zvyku, který není určen zákonem, neboť takový zákon by musel Ústavní soud jako protiústavní zrušit. České veřejnosti, na rozdíl od veřejnosti (jiných) demokratických států, soudí zřejmě vláda, do toho nic není, kdo jak na její schůzi hlasuje. Dokonce se ani nedozvěděla, i když se to jindy už ani neutajuje, jakým poměrem hlasů vláda jednotlivé vyznamenávané schválila. Nebo že by se hlasovalo en bloc? Vláda nezveřejnila ani to, že o prezidentově výběru hlasovala. Způsob kontrasignace premiérem tak zůstal v pološeru. Dnes jde o prkotinu, ale zítra se tímto způsobem může rozhodovat o amnestii či o sjednání nebo ratifikaci mezinárodní smlouvy.

Enigmatická kontrasignace, která je převzatá z ústavní listiny z roku 1920 (a ze zbytků absolutismu předchozích konstitučních monarchií), je v dnešním právním demokratickém státě součástí nepříjemného balíku problémů, spojených s feudálním postavením prezidenta republiky, ve světě ojedinělým. Ten tu sice je ústavně neodpovědný a navíc je chráněn imunitou (byť už ne doživotní), ale stále má nejen výrazné, s vládou nebo se Senátem sdílené pravomoci, nýbrž i pravomoci samostatné, absolutní. A i když jsou to většinou jen povinnosti ceremoniální a protokolární, a tedy pravomoci formální, on to popírá a zneužívá je ještě více než Václav Klaus.

Petr Uhl (1941) je novinář.

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Uhl

Prezidentův vkus je zákona silnější

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu