Pavel Šaradín

Rok Andreje Babiše

Loňský přehled událostí jsem nazval Rok Miloše Zemana. Prezident zůstává stále aktivní, ale největší oblibě i důvěře mezi občany se těší ministr financí Andrej Babiš. Ačkoliv jeho ANO 2011 má problémy na lokální úrovni a v některých městech se rozpadlo, celkově si dle občanů vede dobře. Ve volbách by vyhrálo; na jaře i na podzim. Andreji Babišovi se daří v médiích prosazovat vlastní témata, tím má před ostatními subjekty náskok. Tak, jak si udržuje své příznivce, šikují se jeho odpůrci. Miroslav Kalousek vyzval sociální demokracii k utvoření prodemokratické koalice.

Zima

V lednu 2015 agentura STEM uskutečnila sociologické šetření, jehož výsledky ukázaly, že nejpříznivější obraz mezi českými politiky má Andrej Babiš. Na otázku Jaký je váš názor na následující politické osobnosti? v případě ministra financí pozitivně reagovalo 72 procent respondentů (v součtu velmi a spíše příznivý). Naprostá většina předsedu ANO 2011 více než dva roky po sněmovních volbách vnímala pozitivně. Proč tomu tak je, nelze vysvětlit jedním argumentem. Důvodů je více a patří mezi ně rovněž voličská nespokojenost s dosavadními vládnoucími stranami. Protestní volba se projevuje napříč Evropou, je výrazným mobilizačním faktorem a jen tak nezmizí.

Reakce na Andreje Babiše jsou přirozeně různé. Jeho největší odpůrci iniciovali internetové projekty, někdejší šéfredaktor několika českých listů Pavel Šafr si v únoru založil Svobodné fórum. Cílem má být „monitorovat úroveň svobody v šíření informací a upozorňovat na zamlčované informace, na manipulaci s fakty, na pokleslou stranickou propagandu a na to, když veřejnoprávní média z různých důvodů neplní dostatečně své poslání. V širším smyslu chceme přispět k tomu, aby si naše země udržela své místo v rodině demokratických zemí.“

Čtenář si možná klade otázku, proč Pavel Šafr začíná chránit naši svobodu a demokracii až v roce 2015, ale vysvětlení je jednoduché. Někdejší šéfredaktor Lidových novin, Blesku či Reflexu přispěl k bulvarizaci a jisté politické vulgarizaci mediálního prostředí u nás možná nejvíce, přičemž právě hodnoty, za něž se dnes bije, musely jít tak trochu stranou.

Pravděpodobně nejkomentovanější lednovou událostí, která pak byla, je a bude dlouho připomínána, se stal prezidentův projev k 70. výročí osvobození Osvětimi. Prezident Zeman navrhl vytvoření válečné koalice proti terorismu, což samo o sobě zůstalo takřka nepovšimnuto. Hlavní událostí se stala zmínka o „fascinaci intelektuálů zrůdným učením“. Svá slova prezident podpořil mj. článkem Ferdinanda Peroutky Hitler je gentleman. Peroutkův obdivný text se v Přítomnosti nepodařilo nalézt, a namísto omluvy se roztočila spirála výmluv, hledání jiných textů, v nichž údajně novinář pochybil, zkrátka něčeho, co by prezidentovi pomohlo. Přitom omluva není přiznáním slabosti, a navíc se často stává, že si něco někde přečteme a po letech to hledáme v úplně jiné knize. Místo elegantního řešení nastoupily historické interpretace tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka. Může pětatřicetiletý člověk bez patřičného vzdělání hodnotit politické nuance druhé republiky? Neměl by si k tomu přečíst alespoň desítku odborných knih?

Jistou předzvěstí debat o nejvýznamnější události roku 2015, jíž je uprchlická vlna, se stalo prohlášení ODS. Strana odmítla trvale přijmout několik křesťanských rodin ze Sýrie. Předseda strany Petr Fiala řekl, že po vyléčení a ukončení konfliktu se musejí vrátit zpět. Jeden dlouholetý volič této strany odpověděl: „Asi jsme docela zapomněli, jak se k nám zachovaly ostatní země před sametovou revolucí, a nyní se snažíme chovat zcela naopak. Pokud máte problém s patnácti křesťanskými rodinami syrského původu, přestávám už úplně věřit v tuto stranu a začínám věřit v její populistickou transformaci.“

Jaro

Hnutí ANO 2011 se zabydlelo na první příčce volitelnosti. V březnu 2015 by pro ně hlasovala více než čtvrtina těch, kteří byli rozhodnuti jít k volbám. Svou pozici ve straně potvrdil Bohuslav Sobotka, když jej na sjezdu za předsedu zvolilo 85 procent delegátů. Je to však o 15 procent menší důvěra, než které se těší Andrej Babiš v rámci ANO. Už i tak se někteří komentátoři podivovali nad tím, že Andrej Babiš nezískal alespoň nějakých 105 procent hlasů. Třeba příště. Premiér Sobotka slíbil, že ČSSD udrží poměrný volební systém a že bude pojistkou parlamentní demokracie.

Na konci března si mnozí čeští občané aktivně připomněli naše členství v NATO. Někdejší senátor za ČSSD a člen uskupení Přátelé Ruska Jiří Vyvadil začal organizovat odpor vůči přejezdu amerických vojáků, kteří se z Pobaltí vraceli na německé základny, přes naše území. Vyvadilova iniciativa Neprojdou dokázala zmobilizovat desetitisíce lidí k tomu, aby americké vojáky vítaly. Manifestace spojenectví s USA to byla velká. Jiří Vyvadil k tomu dodal: „V této zemi totiž platí, že média umějí udělat kampaň a různé povedené akce typu Děkujeme, odejděte, schwarzenbergskou prezidentskou kampaň, červené karty pro Zemana, zesměšnění odpůrců konvoje, boj proti Nočním vlkům apod., ale reálné procesy střízlivé a spíše mlčící většiny jsou jiné.“ Mne by docela zajímal podrobný a skutečně hluboký sociologický výzkum oné „střízlivé a spíše mlčící většiny“.

Občanská konzervativní strana pozvala do Prahy Marine Le Penovou. Tato informace nemá pro čtenáře Listů patrně žádný význam. Le Penová se však setkala s exprezidentem Václavem Klausem a bavili se mj. o budoucnosti Evropy. „Pan prezident Klaus řekl, že Francie byla jedinou zemí, která ho nepozvala. Já tu velkou nespravedlnost napravím,“ poznamenala Le Penová k pozvání Klause k účasti na setkáních její strany. Je škoda, že českého exprezidenta nezve spíše pařížská Sorbonna. Abych byl přesnější, Klausova předchůdce by rozhodně Sorbonna pozvala, paní Le Penová nikoliv. Proč tomu tak je, bohužel všichni víme.

V květnu se z opravovaného Národního muzea stěhoval mozek Františka Palackého. Muzeum vybídlo na webových stránkách veřejnost k tomu, aby navrhovala, co s mozkem dále učinit. Domnívám se, že nám postačí historikovo dílo a jeho myšlenkový přínos a že by jeho mozek mohl spočinout vedle jeho ostatků na hřbitově.

Léto

Podle řady údajů i vlastních pocitů jsme prožili v létě mimořádné vedro. Sucho bylo všudypřítomné, což ovlivnilo nejen úrodu, ale i houbařskou sezónu. Červnové i zářijové procházky lesem končily s prázdným, při troše štěstí poloprázdným košíkem. Letošní slavnosti slámy začaly už v červenci, dříve tomu bylo jinak.

Léto i závěr roku však byly výjimečné z jiného důvodu. Ze Sýrie i dalších zemí se do Evropy začaly stěhovat statisíce obyvatel a my jsme mohli prožívat jednotlivé osudy uprchlíků a sledovat nejrůznější reakce. Jistě by bylo i kvůli nám samotným lepší, kdyby se uprchlická vlna od samotného počátku regulovala. Stal se úplný opak a snad to příště bude pro nás ponaučením. Zároveň jsme se o sobě mnohé dozvěděli, zejména z diskusí, které vedeme v médiích, hospodách i anonymně pod nejrůznějšími články na internetu. Není to nijak příjemný obraz.

Cizím lidem se spílá snadněji. Ale mně ta uprchlická krize trochu připomněla naše 90. léta. Tehdy jsme občas vedli debaty o české otázce, emigraci, kolaboraci s režimem, zvláště z ODS zaznívala odtažitost vůči lidem, kteří po srpnu 1968 opouštěli Československo. Emigrantů bylo za celou dobu komunistického režimu kolem půl milionu. Můžeme zde citovat řadu výroků, kterými předáci strany obviňovali krajany z toho, že byli zejména ekonomickými emigranty. Jiří Payne se tázal, proč odcházeli zrovna do USA a západních zemí, proč třeba nesměřovali do Afriky.

Česká společnost je uzavřenější než švýcarská, švédská nebo rakouská a obavám mnoha občanů se nelze vysmívat. Nicméně naše důsledná kontrola vedla k mnoha absurditám. U Břeclavi vojáci postavili stany pro několik set uprchlíků, neubytoval se v nich nikdo. Bedliví občané Uherského Hradiště alarmovali policii, jelikož se jim po městě pohyboval folklórní soubor z Beninu. V Plzni si šestnáctiletá dívka spletla kominíka se štětkou také s uprchlíkem. Volala na policii, že se po městě pohybuje cizinec se zbraní. V Mladé Boleslavi byla policejní hlídka upozorněna, že jsou ve městě uprchlíci. Na nákup šli tři členové tamějšího prvoligového fotbalového týmu. A kdesi na Moravě museli policisté dokonce do lesa. Slovenští dělníci tam čistili plochy, na nichž zůstaly po ořezu větve. Ty dávali na hromady, což komusi připadalo, že si tam stavějí uprchlíci chýše. Také náš soused na chalupě v Sudetech se již neobává návratu Němců, ale příchodu muslimů.

Podzim

Na konci října v parlamentních volbách v Polsku opět zvítězilo Právo a spravedlnost, a to takovým způsobem, jak se to podařilo Viktoru Orbánovi v Maďarsku či Robertu Ficovi na Slovensku. Předpokládám, že podobný výsledek by se velmi hodil také Andreji Babišovi. Jan Zahradil výhru PiS citlivě komentoval: „To Polsko, to je masakr eurohujerů. Drtivě prohrála strana stávajícího europrezidenta'(!) – tj. předsedy Evropské rady – Tuska. Jestli někdo dosud nechápal, že ve střední Evropě se vztah k EU definitivně otočil, teď to snad pochopí. Samozřejmě Palata, Ehl a Respekt napíšou, že v Polsku zvítězil fašismus, ale to už je úplně jedno.“ Ačkoliv nevíme, jaké otočení má poslanec Zahradil přesně na mysli, protože my jsme EU, víme, že případné posílení ODS by v tomto ohledu k ničemu dobrému nevedlo.

Do povědomí občanů se načas vrátil Ivan Langer. Policie u něj hledala materiály, které by mohly vést k odhalení spolupráce mezi podnikateli, policisty a politiky. Vžilo se označení olomoucká kauza. Případ dozoruje Ivo Ištván, jehož poslední zásah vedl k demisi vlády Petra Nečase. Tři podezřelí nyní skončili ve vazbě. Někdejší místopředseda ODS a ministr vnitra Langer obviněn nebyl, novinářům preventivně napsal: „Až na výjimky se v médiích dovozuje, že jsem fakticky obviněn a dokonce vinen, a když náhodou ne, zůstávám sprostým podezřelým.“ Čtenáři se možná ptají, proč se taková obvinění dějí právě Ivanu Langerovi. V cele je jeho nejbližší olomoucký společník, pravděpodobně se tedy můžeme dozvědět něco i o Ivanu Langerovi.

V loňském roce jsme si připomínali 25. výročí konce komunismu. Ačkoliv mělo jít o důstojnou vzpomínku, ukázalo se, že slavit příliš neumíme. V letošním roce se stalo něco podobného. Albertov si rezervoval Blok proti islámu a ze slavnosti se stala agitace. Prostor měl zůstat otevřený, ani podloubí na Národní třídě nikdo neobsazuje. Pokud by existovala vůle, mohli se na Albertově vystřídat všichni, od prezidenta přes Konvičkovo hnutí až po studenty a rektory. To všechno se konalo pár dní po teroristických útocích ve Francii, které s největší pravděpodobností promění Evropu. Důsledky boje proti terorismu z bezpečnostního hlediska pocítíme mnohem více. Málo tomu prostoru na Blízkém východě rozumíme. Nedokážeme odlišit šíitský Hizballáh od sunnitského Islámského státu. Přitom rozdíl je to podstatný.

V listopadu skončil v čele TOP 09 Karel Schwarzenberg, vystřídal jej Miroslav Kalousek. Na sjezdu pro něj hlasovalo 86 procent delegátů. Jeho cílem je zabránit vládě generálního ředitele Andreje Babiše. Občané však ve stejné době za politika s nejpříznivějším obrazem považovali stále Andreje Babiše, o pár procent z počátku roku však přišel. Nic to ovšem neznamená a příští rok tomu bude pravděpodobně stejně.

Pavel Šaradín

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Rok Andreje Babiše

Zima

Jaro

Léto

Podzim

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu