Jana Červenková

100 let od narození básníka a překladatele

Na Lumíra Čivrného, narozeného 3. 8. 1915, nedávno vzpomínal Český PEN klub jako na zasloužilého básníka, překladatele a svého člena. Narodil se v rodině barvířského dělníka, studoval gymnázium v Trutnově.

V Praze pak začal Právnickou fakultu, která ho nezaujala, a přešel na jazyky. Nejznámější byl jako překladatel ze španělštiny a hlavně básník. Za války byl vězněn, pak zastával různé funkce v kultuře, psal i do kulturních časopisů a stačil si udělat dostatek problémů, aby v 70. letech přišel o místo. Ještě dřív se stává členem PEN klubu. Vydává v samizdatu, jeho knížka Černá paměť stromů se letos objevila na knižním trhu znovu.

Chtěla bych vzpomenout na společný zážitek, který se dokonce hodí právě k jinému výročí v tomto měsíci. Bylo 19. listopadu 1989 a národ pobouřený událostmi, k nimž došlo před dvěma dny, odesílal petice a houfoval se k protestům, na ulicích i v divadlech. Navíc se začala šířit zpráva, že 17. listopadu přišel na Národní třídě o život jeden student. I PEN klub si dával telefonem echo, jednak na večer do Činoherního klubu a ještě předtím v bytě u Karla Šiktance.

Přišli jsme sice o půl hodiny dřív, ale už očekáváni – jednak Šiktancovými nahoře, a především estébáky v průjezdu. Kdo každý byl v té skupině... Milan Jungmann, Lumír Čivrný, Pavel Šrut, Václav Daněk, já... možná nás bylo víc. Nahoru jsme se už nedostali, namačkali nás do auta a Daňka, který se tam už nevešel, zavázali, že odejde domů. Přistáli jsme ve Čkalovově ulici na stanici Bezpečnosti, posadili nás na lavici a nechali čekat, dlouho čekat. Naproti nám seděla hezká estébačka, která měla zjevně za úkol hlídat, o čem mluvíme; sice se na nás usmívala, ale na to jí nikdo nenaletěl. Až mnohem později jsme se dověděli, že to byla první zajatá – Daniela Fischerová, kterou tenkrát ještě nikdo z nás neznal.

Seděla jsem mezi Milanem Jungmannem a Lumírem Čivrným, který byl nedlouho po operaci kolena. Cítil se čím dál hůř, pokrčené koleno si mnul a občas povzdechl .„Víš, Milane, na co myslím,“ naklonil se přese mne: „Jestli tohle všechno, co děláme, má vůbec nějakej smysl,“ dodal zdeptaně. Já si ovšem na rozdíl od tohoto starého revolucionáře a pronásledovaného hrdiny myslela právě něco jiného: „Pane Čivrný, nekažte mi radost. Mne dneska sebrali prvně.“ Myslela jsem to vážně, se vší naivitou. Jeho unavený pohled se najednou rozzářil: Čivrný mě otcovsky objal kolem ramen a přejícně povídá: „Jo vy jste prvnička! To já nevěděl. Tak to vám radost kazit nebudu, užijte si to...“

Čeho jsem si tenkrát užila? Dnes se o tom až stydím mluvit – vyšetřující si dal jméno Beránek a jako beránek se taky choval. I z jeho hlasu bylo poznat, že se nás začínají bát. Když jsem písařce v zápisu opravila hojnost pravopisných chyb, ani nemukl. Stihla jsem to ještě do Činoherního klubu a odhlasovala založení Občanského fóra. Lumír Čivrný, básník a hrdina, se po výslechu odbelhal domů. Přesto zůstal jedním z našich nejvýznamnějších členů a autorem Dějin PEN klubu. Vzpomínám na tu příhodu každým rokem, Listopad mám spojený právě s ním.

Jana Červenková, Praha

Obsah Listů 6/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

100 let od narození básníka a překladatele

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu