A. J. Liehm

Nechtěl jsem dělat uprchlíka, ale noviny

Bojíte se?

Uprchlíků? Spíš dnešní situaci dost dobře nerozumím. Proto je to téma, které se mě v mém věku dotýká relativně málo. Ani se nebojím, ani nejsem hrdý na to, co se děje.

Vím, že různě na Balkáně je těch lidí velká spousta, že to samé platí o Německu. My i Evropa můžeme těch uprchlíků přijmout velké množství. Ale otázka je, jak to máme udělat.

Stejně jako když jsem já odcházel do exilu po osmašedesátém, tak i ti lidé si s sebou přinášejí řadu věcí, zvyků a představ, se kterými bude potřeba pracovat. A nevím, co si třeba Němci myslí, že budou dělat. A co si myslí Chorvaté nebo Švédové. Protože to bude práce na dlouhá léta.

Přijde nám, že nejde ani tak o technickoorganizační problém, jak se o tom dnes hovoří. Vidíme spíše problém morálně-filozofický a psychologický. Doteď jsme jako Evropa působili různě ve světě a dnes svět přichází k nám.

Navíc máme za zvláštní, že se Česká republika sto let etnicky homogenizuje. Žili tu Němci, židé, měli jsme stát se Slováky a dnes jsme jen a jen Češi a imigrace se představuje tak, že sem do našeho klidu má vtrhnout někdo divoký a zdaleka. Podle nás přitom je to, že ty různé národnosti odešly, zjevné ochuzení.

Před tisícem nebo dvěma tisíci lety chodili lidé jedním směrem, potom naopak. Nejprve přišli Arabové do Evropy, pak my do Arábie. Po nějakých stoletích se to opakuje znovu.

Jak už jsem řekl, chtěl bych vědět, co bude dál. Co budou ti lidé dělat a jak budou myslet, protože ta setrvačnost je velká.

O Romanu Jakobsonovi se říkal vtip, že hovoří rusky ve všech jazycích. Když jsem s ním někde ve Spojených státech jednou večeřel, tak jsem se ho na to ptal a on říkal: Když mluvím česky, tak mluvím česky a myslím česky. Jsem Rus, takže to hlavní je ruské. Když čtu, jsem nemocný, tak si nechám přinést německé knížky. Se ženou mluvím polsky. Na univerzitě učím anglicky. No a na otázku: A kdo tedy, Romane, jste, odpověděl, že ruský lingvista. Já na tu samou otázku odpovídám, že jsem český novinář. A tak jsem se snažil pracovat i v exilu.

Proč jste tady nemohl zůstat?

Protože by mě zavřeli.

Bál jste se, když jste po roce 1968 odcházel?

Nebál jsem se, věděl jsem, že nemám jiné východisko. Když do exilu odejdete, víte dvě věci: Že musíte z něčeho žít. A s jakým programem budete žít. A na oboje jsme my, kdo jsme do exilu šli, postupně přišli.

Důležitá je ta otázka po identitě. Přestěhujeme se někam jinam, ale náš základ zůstane týž. Já jsem český novinář, i když jsem dělal i řadu jiných věcí a věděl jsem jak. Neplatí to obecně, ale platí to hodně. Naučíte se hodně, naučíte se hodně řečí, ale v hlavě vám zůstává, čím jste.

Byl jsem v emigraci, když přišli Rusové. Chtěl jsem pracovat pro českou věc a dělat české noviny. Věci, které jsem psal, Listy, La Lettre Internationale i knížky, které jsem psal, byly věnované českým věcem.

Můj tatínek byl jugoslavofil. A já jsem odmala díky tomu jezdil do Jugoslávie a uměl jsem srbsky. A když dnes večer zhasnu a zavřu oči, tak se mi srbština vrací, pořád ji v hlavě mám.

Za Listy se 10. září 2015 ptali Patrik Eichler a Tomáš Tichák.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Nechtěl jsem dělat uprchlíka, ale noviny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu