Chtěl jsem se vyhnout tématu, které vládne takzvanému veřejnému prostoru i tomuto číslu Listů. A zamyslet se třeba nad tím, proč mají zámky dva západy, kdy by stačil jeden, vlastně ten druhý – vdyť kdo zamyká na jeden západ? Anebo se aspoň nad obsedantní téma dnešních dnů povznést a zkusit přijít na kloub tomu, proč znovu a znovu cosi, co se nás vlastně ani netýká, nás zčistajasna tak rozruší a příkře rozpoltí jako kdysi Klausův pád, Lisabonská smlouva a tak dále. Nové vzrušení překryje pokadé předchozí, které zapadne za obzor tak rychle, jak nad něj vyšlo. Ukrajina u není předmětem sporů, teď jsou na řadě nelegální uprchlíci, jak jsou nazýváni. (Zdá se mi, e je to protimluv, ale tím u se vlastně řadím do jednoho z táborů.)
Nedaří-li se povznést se, zkusím jít naopak do hloubky. Je zde toti záhada. V magazínu Lidových novin z 18. září byla spisovatelka Petr Hůlová, autorka rozhlasového fejetonu Přestaňme se tvářit nadřazeně vůči těm, kdo se bojí uprchlíků, dotázána: Statisticky největší procento vrad, loupeí, válek páchají mui ve věku, kdy mají nejvíc testosteronu. A těch je mezi migranty většina. Co se stane, kdy v Evropě tolik muů přibude? – Takto skutečně zněl dotaz novinářky Aleny Plavcové. Spisovatelka řekla, e je to alarmující a nikdo se tím nezabývá. Jene chyba lávky, zabývá. Jiný spisovatel, Benjamin Kuras – dávný to uprchlík z Československa do Británie. V pořadu Interview Čt 24 dne 24. srpna doslova řekl: Kdy vidíte ty tisíce, a jsou to chlapi vojenského věku, kteří jsou rozprostřeni po těch italských městech a pláích – a oni přišli bez enských. A teďka tam chodí po těch pláích a tam jsou hezký holky v bikinkách a oni se snaí jim prodávat brýle. To nebude trvat dlouho, ne jim, jak se říká, prdne v kouli a po nějakejch těch holkách si šáhnou. Jako e to dělají dneska u ve velkém ve Švédsku.
Jak jsem to uslyšel, hrklo ve mně. Vybavila se mi toti šestnáct let stará vzpomínka z makedonské metropole během bombardování Jugoslávie. Přecpané autobusy MHD sváely kosovské uprchlíky od hranice do rozlehlých uprchlických táborů za městem. Seděli jsme v zahrádce restaurace na kraji Skopje se zde provdanou Češkou, nad hlavami létaly vrtulníky Apache a občas zakličkoval oblohou i Tomahawk. Vysvětlovala nám: Albáncům nesmíte věřit, jsou to podvodníci, něco jako u nás cikáni. Sami si spalují domy a doklady, aby mohli odejít na lepší. Nače zašeptala spilenecky: A všimli jste si, e mezi těmi Albánkami nejsou blondýnky? – KFOR je selektují a odváejí autobusy do Švédska.
Nepíšu o tom poprvé, teprve teď se mi to ale propojilo. Ve Švédsku se děje cosi podivného. Domorodci si tajně přiváejí muslimské blondýnky, zatímco po jejich enách sahají testosteronu plní islamisté? Zmíněný Benjamin Kuras to však ještě víc zamotává. Na námitku redaktorky, zda ti mui nejsou do Evropy vyslaní svojí rodinou, která, a tady získají azyl, za nimi přijede, reaguje přesně takto: Ale to je ještě horší. Kdy tam přijede pak rodina s dvanácti strejčky a patnácti babičkami a teď se o ně budeme muset o všechny starat.
Aby zmatku nebylo málo, v parlamentní debatě začátkem října zareagovala na podobný argument poslankyně za ANO, novinářka Jana Lorencová slovy, e pokud by za nelegálními uprchlíky jejich rodiny přijely, je třeba pamatovat, e legálně provozují mnohoenství. Z toho u jde opravdu hlava kolem, a to jsme ani nepomysleli na další multiplikační faktor – švédskou trojku. V kadém případě zde máme skandinávskou obdobu bermudského trojúhelníku, v něm se ztrácí logika. Anebo na ni jen náš rozum nestačí? Co třeba zapojit zbrusu nový ostravský superpočítač?
Ale nakonec mě napadá, e se mohu přece jen vrátit k otázce zámku z úvodu: Ne počítač dopočítá, zkusím se přestat tvářit nadřazeně vůči těm, kdo se bojí uprchlíků, a zamknu se doma na jeden západ.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.