Knihy 5/2015

Esterina pozostalosť

– Sándor Márai (vlastným menom Sándor Grosschmid, 1900–1989) sa narodil v Košiciach v dome na dnešnej Mäsiarskej ulici, kde žil osemnásť rokov. Po druhej svetovej vojne, súc sklamaný zo spoločenského a politického vývoja vo východnej Európe, sa po krátkom pobyte vo Švajčiarsku a Taliansku usadil v USA. Okrem toho, že písal prózu, a to po maďarsky, v rokoch 1952–1967 sa stal spolupracovníkom Rádia Slobodná Európa v Mníchove. V emigrácii, v kalifornskom San Diegu aj dobrovoľne ukončil svoj život, po tom, čo mu zomreli bratia, manželka i adoptívny syn. Dielo pozoruhodnej postavy európskej literatúry 20. storočia, pre svoj štýl zavše porovnávané s prózami Thomasa Manna a obľúbené predovšetkým v nemeckom jazykovom priestore, postupne vychádza vo vydavateľstve Kalligram, a to v reprezentatívnej grafickej úprave a zväčša v kvalitných prekladoch. Rožňovej pretlmočenie pritom patrí k úplnej špičke. Prekladateľka suverénne využíva všetky vrstvy jazyka a jednotlivé významové odtiene, jej silnou stránkou sú idiomatické a frazeologické spojenia. Práve v tejto rovine citlivo a presne prenáša prvky z originálnej predlohy, ovládajúc i situačnú logiku textu. Rožňová sa však nemýli ani pri výbere expresívnych a citovo zafarbených spojení a dialógom ponecháva prirodzený rytmus a prítomné napätie. Zopár chybičiek na úrovni štylistiky („keď umierala, keď spoznávala svoje okolie iba na chvíľky“) a ortografie („s dvadsiatimi dvomi“...) nemôžu nič zmeniť na konštatovaní, že ide o naskrze výborný preklad, vyznamenaný knižnou prémiou bratislavského Literárneho fondu za umelecký preklad za rok 2014. K samotnej knihe: Po dvadsiatich rokoch prichádza do Esterinho domu na návštevu Lajos, jej niekdajšia láska. Ale aj konverzačne zdatný, svojím vnútorným ustrojením filozofujúci a rojčiaci básnik, ľahtikár i sebecký, v politike príležitostne sa angažujúci pragmatik. Po tom, čo ho kedysi s Ester spojilo citové vzplanutie, sa Lajos oženil s jej sestrou a po smrti manželky náhle prerušil všetky kontakty s rodinou. Teraz sa vrátil, no nik v rodine si celkom nevie vysvetliť skutočné pohnútky jeho návratu. V atmosfére, ktorú Lajosov vskutku hrmotný príchod vyvolal, jednostaj cítiť napätie pozostávajúce z odhadov, očakávaní, pochybností i obáv všetkých účastníkov onej prevratnej udalosti. Z obáv za účty, aké človeku neraz zvykne vystaviť minulosť – za rozhodnutia, ktoré sa neskôr v živote ukážu ako unáhlené a nesprávne. Hoci na ich začiatku stáli tie najlepšie úmysly...

Sándor Márai: Esterina pozostalosť, preložila Jitka Rožňová, Kalligram, Bratislava 2014, 196 s.

-maha-

Mé polopouště

– V minulých Listech jsme připomněli motiv kauzality a korelace v nové Komárkově knize. Mám přičíst kauzalitě či korelaci, že jsem krátce poté objevil starší autorovu knihu, kde o tomto tématu mluví hned na začátku předmluvy? V roce 1999, kdy vymřela většina jeho příbuzenstva a byl jmenován profesorem, vyschl zdroj básnické inspirace, a ať už je to kauzalitou či korelací, napsal za rok první román a za šest roků sebral do útlého svazku svých šedesát básní. Třebaže se autor pokládá za poetu minor, ve stínu Máchy, Nezvala, Palivce, Reynka či Kryla, mají jeho básně všechny jejich přednosti, dokonale vládne rytmem i rýmem, sourodým precisním i tajemným jazykem zrcadlícím neotřelé vidění světa. Z velké části jde o poeticky transformované zážitky z cest. (Na řece Chalchyn-Gol tlí obratle až u dna / hvězda se zrcadlí bezvýrazná a bludná.)

Stanislav Komárek: Mé polopouště (kompletní básnické dílo), Lubor Kasal, edice Ní, Praha 2006, 111 s.

-jn-

Chiméra neboli Průřez cibulí

– Podobně jako Komárek autorka uzavřela nerozsáhlou, ale podstatnou část svého díla, když, jak řekla na olomouckém festivalu Poezie bez hranic v roce 2003, vyždímala češtinu. Ke svým starším textům se podle vlastních slov absolutně nevrací, není schopna je číst a vždycky ji neobyčejně překvapí, že jsou lidé, kteří je čtou. Patřím mezi ně a nedávno mě okouzlil její text vydaný „z pozůstalosti“. Teprve při psaní upoutávky si uvědomuji, že byl napsán v 60. letech a vydán začátkem let devadesátých, tak podivuhodně je nadčasový. Snad se dá říci, že v něm ještě výrazněji než ve dříve vydaných knihách autorka z racionálního východiska překračuje do říše – jak to jen nazvat – surracionality. Alespoň jedna věta: „Dokonce ani vědeckému bádání neuniklo, že se člověk rodí slepý ze tmy a že umíraje vchází do oslnivého světla beze zdroje, zatímco celý jeho život, všecky pochody v jeho těle byly procesem postupného spalování.“ Ještě připomenu porovnání denního a nočního světa v hlavě páté: „Sen, vidina nebo představa je jenom nástrojem, orgánem, který otevírá vstup do světa nočního, jenž je právě tak skutečný a tak obecný jako svět denní.“

Věra Linhartová: Chiméra neboli Průřez cibulí, Trigon, Praha 1993, 43 s.

-jn-

Ptákovina

– První knižní vydání jedné ze tří divadelních her nejslavnějšího žijícího českého spisovatele zasluhuje pozornost z více důvodů. Jednak díky objevu nahrávky inscenace v Divadle Na Zábradlí z ledna 1970, v níž excelovali Miloš Kopecký a Josef Chvalina. (Záznam vychází na CD ve vydavatelství Supraphon.) Dalším důvodem je aktuální předmluva Milana Kundery ve formě rozhovoru, byť stručného a se sebou samým. Na otázku, kdy hru napsal, si odpovídá: „V roce 1966 během jednoho šťastného týdne. V roce 1969 ji pak hrála čtyři divadla... Ptákovina tak vešla ve svůj radostný život během mimořádně neradostného času, kdy vstoupila do Čech ruská armáda. Inscenována ve výjimečné euforii dočkala se i zcela výjimečného ukončení: byla za několik měsíců zakázána.“ Asi hlavní přínos návratu Ptákoviny je užitečné připomenutí onoho janusovského času, který výstižně zrcadlí. Navenek vaudeville, v pozadí úzkost. „PŘEDSEDA: Pravda je hlouběji. Říkal jsem si, že ji najdu, když se dovím, jak lidé mluví a jednají, když jsou v soukromí, doma (...) Ale lidé jsou pokrytci. Zvykli si, že je sledujem, a jednají podle toho všude. Pravda je ještě hlouběji, kamaráde! (...) – ŘEDITEL: Ano. Pravda je ukryta tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet.“ Proč nebyla hra nikdy uvedena v zahraničí? Autor vysvětluje: „Kvůli kosočtverci. Tu kresbu známe u nás od klukovských let. Bylo pro mne neuvěřitelné, když jsem musil konstatovat, že ve Francii takový kosočtverec nikomu nic neříká. A nejen ve Francii...“

Milan Kundera: Ptákovina, Atlantis, Brno 2015, 136 s.

-tt-

Dopis Evě

– Jeden dopis z roku 1991 jako svědectví o literárním talentu vynikajícího herce. Ale především jako autoportét citlivého člověka, stíhaného osudem, nemocí, pochybami i démony – což asi spolu souviselo –, a k tomu ještě předlistopadovým režimem, který se do jisté míry úspěšně snažil zneužít hercovy popularity k propagandě. Kopecký líčí okolnosti svého televizního vystoupení proti emigraci v roce 1984, ale píše i o věcech obecných, vyznává se z agnosticismu: „Moje definice člověka by právě byla ta, že jest to tvor, který ví, nebo by měl vědět, že se nikdy nic nedoví o prvních a posledních příčinách Stvoření.“ Paradoxně si po Listopadu Miloše Kopeckého berou za svého zas pragmatici, pohrdající „pravdoláskařstvím“, idealismem, patosem. V závěru knížky mu adresátka odpovídá: „Stýská se mi po lidech tak nestatečných, jako jste Vy. Z nynějších statečných je mi mdlo. Utíkám před nimi jako před nakaženými, kteří svou nákazu šíří dál.“ Míněni jsou „stateční“ ex post? Miloš Kopecký, jejž nedostatek vlastní odvahy trápí, se na druhé straně odvaze posmívá (o Vlastě Chramostové: „Mučednictví musí být velká slast.“)

Miloš Kopecký: Dopis Evě, Sumbalon, Praha/Vysoké Mýto 2014, 96 s.

-tt-

Olomouc v roce 1968

– Základem knihy o Olomouci v roce 1968 jsou stati historiků nejstarší generace Josefa Bieberleho a Emila Gímeše. Dozvídáme se z nich, že německy mluvící levice po první světové válce odmítla připojení pohraničních oblastí nově vznikající ČSR k Německu, resp. Rakousku. Čteme o Olomoucku coby regionu odlehlém v letech první republiky od pražské centrály KSČ. Sledujeme komunistické funkcionáře Jana Kučeru a Franze Enzmanna odmítající přejímat nekriticky pokyny svého kominternovského vedení. V textu se stručně dovídáme o čistkách v KSČ v padesátých letech. Jako zásadní moment poválečného vývoje ale autoři vnímají až rok 1960 a zrušení Olomouckého kraje. V té chvíli podle nich řada špičkových komunistických funkcionářů odešla do nového krajského centra v Ostravě nebo do Prahy. A Olomouc tak začala trpět periferností, která vedla i k tomu, že vlastní teoretický přínos Pražskému jaru byli zdejší komunisté schopni formulovat až v samotném roce 1968. Jako představitel konzervativního křídla KSČ je jmenován olomoucký okresní tajemník Miroslav Čapka. Kniha popisuje i dění v roce 1968. Ve stati Karla Konečného čteme o dílčím oživení činnosti nekomunistických stran Národní fronty i konstatování, že Olomouc patřila k městům, kde nevznikl přípravný výbor k obnovení činnosti sociální demokracie. Autor píše, že k tomu pravděpodobně vedlo působení předúnorového levicového sociálního demokrata Evžena Gasty. Chronologii hektických prvních okupačních dnů předkládá ve svém textu Miloslav Čermák. Součástí knihy je obsáhlý soubor fotografií z protiokupačních demonstrací a třeba i skic stavby Obchodního domu Prior z let 1973–1982. Kniha kromě historických statí obsahuje i texty věnované olomoucké univerzitě, církvi nebo literární vědě ve druhé polovině šedesátých let. Vytknout je třeba, že kniha nemá jmenný rejstřík, který by u historických prací měl být samozřejmostí.

Miloslav Čermák (ed.): Olomouc v roce 1968, Memoria, Olomouc 2015, 227. s.

-pe-

Otevírání oken. Románový obraz národního obrození v moravském městě

– Literární zpracování národního obrození na Střední Moravě navazuje na vlastivědné a následné historické bádání, které zmapovalo moravská obrozenecká specifika a zviditelnilo jeho nepočetné aktéry. Životodárné klima pro obrodu se vytvořilo v Olomouci a jejím okolí a těžilo z existence církevního školství a iniciativy vzdělanců. Ti zde patřili k jazykově dominantní vrstvě, jejímž posláním byla věrouka a s ní spojená kultivace mluvy, obohacování slovníku, pěstování zvyků a domácích kulturních hodnot. Živnou půdu k obrození vytvářeli bohemisté, božsky nezištní... Všetička ukazuje, jak blízké, i když odlišné se tehdy jevily na Moravě Čechy a jak byly mnoha vzdělanci vnímány a sledovány jazykové problémy. Zejména tam, kde dvojjazyčnost byla pokládána za problém bránící národnímu sebeurčení. Pozornosti se dostávalo jak Čechám, tak i Slovensku, Haliči, Maďarsku i národnostně pestrému Balkánu. Historie Matice české dokládá, jak okrajovou roli v ní Morava hrála.

Poučen předchůdci (Josef Galík, J. Dobrovský, K. H. Mácha, Josef Leonard Knoll, Antonín Jaroslav Puchmajer, Josef Agapit Heřman Gallaš, Jan Svatopluk Presl, František Dominik Kinský, Tomáš Fryčaj) uchopil Všetička téma obrození na Moravě jako řetězec drobných událostí a jeho obraz přetavil do třiceti akvarelových obrázků. Ty naplnil svébytnými bytostmi, jež svými kontakty, vědeckou orientaci a literární odvahou měnily Moravu v jeviště, z něhož živí románoví aktéři o všem, co bylo pro národ vykonáno, jako by pouze informovali – obdivuhodně věrně a přesně. Autorovo studium archiválií a dobových literárních textů směřovalo k co největší autentičnosti. K účelnosti díla přispívá i přiložená historickoliterární stať Jiřího Fialy České obrozování města Olomouce. Ta rozptýlí mlhavé poznatky o počátcích moderního češství nejen laikům.

František Všetička: Otevírání oken. Románový obraz národního obrození v moravském městě, Memoria, Olomouc 2015, 104 s.

-bohumírkolář-

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 5/2015

Esterina pozostalosť

Mé polopouště

Chiméra neboli Průřez cibulí

Ptákovina

Dopis Evě

Olomouc v roce 1968

Otevírání oken. Románový obraz národního obrození v moravském městě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu