Roman Franc

Věrná garda – Husovice/Manhattan

Proč fotografie starých sokolů?

Objevil jsem je náhodou. Šel jsem kolem tělocvičny v Husovicích v Brně a napadlo mě podívat se, jestli se tam cvičí. Potom jsem se ocitl v New Yorku a zjistil jsem, že je tam úplně stejná tělocvična, v níž lidé cvičí úplně stejně a taky si říkají Věrná garda. Jsou to potomci emigrantů ze začátku 20. století, jejich sokolovna je jedna z nejstarších budov na Manhattanu. Zaujalo mě to tak, že jsem začal o jednom ze sokolů točit dokumentární film. Příští rok by se měl vysílat v České televizi.

Už jste tento cyklus někde vystavoval?

Chtěl bych ho ještě dokončit, teď v říjnu jedu do Ameriky, ale fotografovat budu i u nás.

Blízký je vám zjevně portrét. Je to zřejmé i třeba z vašich fotografií z divadla Husa na provázku.

Je v tom jistý adrenalin. Pokaždé to probíhá stejně: když chci někoho vyfotografovat nebo to dostanu za úkol, velice se na to připravuji a přitom propadám stále větší nervozitě – až do okamžiku, než se s tím člověkem setkám. Je to jakási automatická funkce, která musí proběhnout. Nervozita opadne a náhle mě to pohltí. Dokonce v létě, kdy trpívám alergií, při fotografování přestávám kýchat. Tak se tomu, tedy práci s lidmi, věnuji o to víc.

Používáte vždy na čtvercový formát?

Vzniklo to tak, že jsem kdysi dostal od dědy starý Flexaret. Chytlo mě to pak. Líbí se mi formát i ten přístroj, je velice jednoduchý, nenápadný a přitom hezký. Mám i jiné aparáty, přesto skoro všecko dělám na čtvercový formát.

Digitálně nefotografujete?

Ne, ne (smích). Jen když to jinak nejde, když je to třeba nějaká objednávka. Z devadesáti devíti procent fotografuji na film.

Vyvolávání pokládáte za součást tvůrčího procesu? Digitální technika se vám zdá odlidštěná?

Neodmítám ji jako technologii. Je pro mě ale důležité si fotku vytvořit od začátku až do konce sám. Další věc je, že s „digitálem“ neumím jaksi fungovat. Potřebuji mít nějaké mantinely, bariéry, které mi zjednodušují život. Film je pro mě takovým omezením – člověk má jen určité množství materiálu. A podobné je to s formátem. Je to prostě můj způsob práce, musím si vymyslet předem, co chci udělat a tak dále. Neznám nikoho, kdo by digitálu nepodlehl, nezačal fotografovat jako blázen a pak až z fotek vybíral. To já prostě neumím.

Čím kromě sokolů se zabýváte a kde bude možná se s vašimi fotografiemi setkat?

Dlouhodobě pracuji třeba na svých autoportrétech. Odlétám do Chicaga, kde mně a třem kamarádům začíná výstava. V Americe pak budu fotografovat Indiány kmene Navajo. Co z toho vyjde, ještě nevím. 27. října – to už budu zpátky – se bude v galerii Trafačka v Praze křtít kniha Přirozeně, což je monografie naturistického fotografa Karla Nováka, kterou jsem sestavil a kterou vydáváme s Vladimírem 518 a vydavatelsvím Bigboss. (Pozn. red. – kniha byla námětem fejetonu Aleny Zemančíkové Přirozeně v minulém čísle Listů.)

-tt-

Roman Franc

Roman Franc (1983) se narodil a žije v Brně. Studoval na PdF MU a na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Vystavoval sám i kolektivně nejen v ČR, ale i v USA, Anglii nebo na Slovensku. Jeho snímky jsou zastoupeny v řadě soukromých i veřejných sbírek. Dlouhodobě jako fotograf spolupracoval s kanceláří prezidenta Václava Havla, fotografoval také přední světové osobnosti na konferenci Fórum 2000.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Roman Franc

Věrná garda – Husovice/Manhattan

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu