Alena Zemančíková

Chlap z Koločavy

Koločava je veliká obec roztažená v údolí, obyvatel má jako okresní město. Cesta tam z Užhorodu je – mírně řečeno – strašná, poté, co vůz odbočí z hlavní silnice, nastává nepředstavitelné kodrcání po rozbité silnici. To, že po ní volně chodí krávy, je patřičné, ale ty hluboké díry, kterým se nelze vyhnout, a je proto nutno jet skoro krokem, jsou otravné a pro řidiče únavné – říkala jsem si v autobuse, do něhož nás pozvali zástupci židovské organizace z Užhorodu. Začínal totiž židovský nový rok a v Koločavě k tomu uspořádali slavnost.

Ta se konala ve skanzenu Staré Selo, v krčmě U Volfa a na plácku před ní. Přijel rabín z Izraele, pronesl řeč (kterou zahájil židovským vtipem) a modlitbu. Sbor z Užhorodu zazpíval a zatančil. Uvnitř krčmy se podávala šábesová husa, ryba a jablka s medem, aby byl nadcházející rok dobrý a sladký. A vodka, samozřejmě. Zvenčí na stěnách krčmy jsme si prohlíželi docela dobře udělanou výstavu o židovském podpůrném spolku JOINT – panely s fotkami a texty byly profesionálně udělané. JOINT, neboli American Jewish Joint Distribution Committee, byla židovská humanitátní organizace založená v roce 1914 ve Spojených státech z iniciativy několika původně německých židů, kteří se rozhodli získávat peníze na pomoc potřebným židovským komunitám ve válčící Evropě a na Blízkém východě.

Přísně vzato tato výstava byla tím jediným, co je v Koločavě uděláno profesionálně a na úrovni současných grafických a výstavních možností. To ostatní je trochu legrační, trochu dojemné a poněkud potrhlé. Není divu, protože za tímto rozvojem Koločavy stojí jediný muž, někdejší poslanec ukrajinského parlamentu a bankéř, podle vlastních slov profesor na ekonomické fakultě kyjevské univerzity a koločavský rodák Stanislav Arževitin. Tento muž má povýtce kvantitativní cíl, chce, aby v Koločavě bylo 10 muzeí, 50 pomníků a hodlá o tom napsat 10 knih – 5 z nich už vyšlo. Tolika pomníků možná ani není potřeba. Možná by ale stálo za to muzea uspořádat trochu méně chaoticky. Určitě by bylo potřeba investovat do opravy cesty a vyřešit odvoz odpadků, aby se pet láhve neleskly na břehu řeky Tereblji. Stanislav Arževitin si dává záležet, aby se jeho jméno objevovalo ve sdělovacích prostředcích, považuje Koločavu za svůj úkol, vždyť se tu narodil. Je to takový anachronický, patriarchální přístup – dál na západ se už nenosí.

Díky tomuto průvodci jsme se dostali mimo program oslav židovského nového roku také ke hrobu Nikoly Šuhaje. Dnes už nepoužívaný hřbitov je nádherné místo na kopečku proti někdejší četnické stanici. Terén je zarostlý vřesem a borůvčím a stojí tam jen několik anonymních křížků. Na hrobě Nikoly a jeho divokého bratra Jury je umístěna kamenná stéla s citací písničky, ale striktně vzato stejně nikdo neví, kde leží, v srpnu 1921 každý den umíralo několik lidí na španělskou chřipku a pohřbívalo se jak na běžícím pásu.

Stanislav Arževitin zbytečně polemizuje s Olbrachtem, neví, co je Wahrheit a Dichtung, chtěl by na jedné straně představit Koločavu civilizovanější a hezčí, než jak ji líčí Ivan Olbracht, na druhé straně jeho hrdiny a události demýtizuje. Cestou zpátky po děravé silnici jsem o tom s nevolí přemýšlela, bylo mi protivné jeho pomrkávání, když říkal, kolik asi má Olbracht v Koločavě a okolí dětí, i pohoršené vyprávění, jak za ním vesnické dítě nosilo na procházky stoličku: no a co, Goethovi taky nosil jeho minerály v batohu sluha. V Užhorodu večer jsem otevřela Hory a staletí a s úžasem četla reportáže tak skvěle napsané a v mnohém ohledu dodnes pravdivé, že jsem vzdor únavě musela číst až do rána. Stanislav Arževitin ovšem autentického Olbrachta nečte, rozumí víc místním poměrům a svým penězům než literatuře, proč by to ostatně mělo být jinak. Není to přece žádný intelektuál, ale prostý bankéř oligarcha.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Chlap z Koločavy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu