Jan Novotný

Orfeus a Euridika

Ondřej má pocit, že s Yvonnou by si porozuměl, kdyby jí mohl říci vše, ale nemá-li odvahu ani schopnost říci vše, nemá vlastně, co by řekl. Yvonna musí sama udržovat konverzaci, vykládají si o čemsi bezvýznamném, až je vysvobodí stanice metra.

Jakým způsobem říci to, co Ondřej označuje slovem „vše“? Jedna dívka vyprávěla v noci na chodbičce rychlíku příběh o Orfeovi a Eurydice a Ondřej má dosud dojem, že mu tím chtěla povědět vše. I on mohl, kdyby se k tomu dokázal odhodlat, povědět Yvonně svůj příběh o Orfeovi a Eurydice.

Zatímco Eurydika dlí v podsvětí mezi stíny, Orfeus zpívá na zemi o svém žalu a jeho píseň je tak krásná bolestí, že i bohům se zželí Orfea. Smí sestoupit do podsvětí, omámit zpěvem Kerbera a přivést Eurydiku zpět na zem. Jenom ohlédnout se na ni nesmí, dokud ji nevyvede z hlubin. Ondřej na to myslel tolikrát, že si to živě představuje: vlhký kamenitý chodník se vine vzhůru mlhou, každou chvíli se už musí objevit paprsek denního světla. A tu se Orfeus ohlíží a mění tím oživlou Eurydiku ve stín, nespatří už ji, ale stín, sestupující po kamenech zpět do mlhy.

Zdá se, že příběh nepotřebuje komentáře, vše je jasné, Orfeus tolik miloval Eurydiku, že chvíle, po niž ji ještě nesměl vidět, byla pro něho nesnesitelně dlouhá, nevydržel čekat, svedl ho zvuk jejího kroku, vůně jejích vlasů. Tak přímočaré chápání však vzbuzuje pochybnosti – jak mohl být Orfeus tak dětsky nedočkavý a obětovat život pro chvíli, jakých mohl mít později bezpočet? Jaká to byla láska, když ji mohl svou nedočkavostí lehkomyslně zabít? Nebylo za Orfeovým ohlédnutím něco zcela jiného než nedočkavost?

Stojíme-li na vysoké skále, což neslyšíme šepot: Skoč!? Odkud se bere ten ďábelský šepot? Není v něm skryta otázka: Měli pravdu, když říkali, že takový skok zabíjí? Zkusili to? A kdyby to i zkusili, divák nikdy nezví to, co zvěděl padající. Není právě nutné – skočit, aby se stalo něco opravdu nového, co by zachránilo svět před zkornatěním? Není porušení všech příkazů jedinou cestou k záchraně, není všechno varování jen lží, která má odradit slabé? Je za mnou skutečně Eurydika? Proč si bohové nepřejí, abych se ohlédl? Co vlastně nesmím vidět? Není právě ohlédnutí podmínkou, abych skutečně získal Eurydiku? Takto chápán by byl příběh Orfea a Eurydiky příběhem marné vzpoury proti bohům. Každá taková vzpoura je marná. Toužíme se vzepřít bohům tím, že překročíme jejich zákaz, pokud jej však dokážeme překročit, dokazujeme tím pouze, že to žádný zákaz nebyl, tkvíme dál ve vězení všednosti, kterou jsme chtěli opustit.

Ale i tento výklad Ondřej opouští. Co bychom věděli o Orfeovi a Eurydice, říká si, kdyby Eurydiku neuštkla zmije a nevzala ji tak Orfeovi? Nic, byl by to všední život dvojice jako všechna manželství. Teprve Eurydičinou smrtí vyrostla Orfeova láska v rudý květ, jehož barvu viděli a jehož vůni cítili všichni, z Eurydičiny smrti rostou kořeny Orfeovy písně. Mít znovu Eurydiku znamená zašlapat květ a ztratit píseň. Orfeus sestoupil do podsvětí mezi stíny mrtvých, přemohl jeho strážce, vyrval mu jeho kořist – a po tom všem by měl nastat – obyčejný život? Směs náklonosti, potěšení, hádek, starostí, nudy, to, čemu se také říká láska, ale z čeho už dávno vyprchal božský oheň. Eurydiko, jakmile tě vyvedu z brány, zmizí touha a zbude jen hlad. Zmizí píseň a zbudou jen slova.

A tak se Orfeus ohlédl nikoliv z lásky k Eurydice, ale z lásky ke snu, který může být jedině nedosažitelný, který by se rozplynul na denním světle. Pro tuto lásku podruhé zabil Eurydiku.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Orfeus a Euridika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu