Antonín Rašek

Armáda má být téma důležité, nikoli nejdůležitější

Každá demokratická země se musí starat o svou obranu. Horší je, když se armády a vojáci začínají stávat hlavním tématem. Základní příčinou nejspíš je obnovené napětí mezi USA a Ruskem, pokud kontinuálně v jisté míře neexistovalo i po studené válce. Je na místě se podívat na několik domácích vojensko-politických témat a připojit obecnější zamyšlení.

Novým předsedou Vojenského výboru NATO se letos v červnu stal dosavadní náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Petr Pavel. Pro republiku je čest, když se její voják dostane do tak vysoké funkce jako první z postkomunistických zemí. Pro Petra Pavla náročný závazek, když se funkce ujímá ve složité situaci.

Podobně na tom byl jen americký generál Lyman L. Lemnitzer a belgický generál C. P. de Cumont v době kubánské krize a norský generál Vigleig Eide při rozpadu socialistické soustavy. Složité to měli i předsedové ve dvou iráckých konfliktech, v jugoslávské krizi a při zahájení operace v Afghánistánu.

Činnost generála Pavla bude ostře sledována zvlášť v bezpečnostní komunitě zemí NATO. Rozhodujícím příznakem Pavlovy úspěšnosti bude, když mu po třech letech prodlouží mandát o další rok. Vojenský výbor má na starosti poskytovat vojenské poradenství Severoatlantické radě a Skupině pro jaderné plánování a spadají pod něj alianční strategická velitelství.

Pavel je znám kritickými postoji a někdy sklonem vidět situaci na hraně. Při nástupu do funkce řekl: „Udělám vše pro to, abychom našli opět rozumnou řeč s Ruskem, protože jsem přesvědčen o tom, že problémy, které se rýsují na jihu Aliance, nás mohou ohrozit na obou stranách, tedy jak Rusko, tak nás.“

Pavlův postoj vyplývá nejspíš z vědomí vojáka, že není možné úspěšně bojovat na třech frontách: proti migraci z jihu, zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a napětí na východě. Hrozeb je prostě nutné ubrat a dohoda s Ruskem má větší šanci. Změna ale závisí na politickém rozhodnutí Severoatlantické rady. A v ní mají rozhodující roli USA, Velká Británie, Francie a Německo.

Měli bychom překonat jistou psychózu, že Evropě hrozí napadení ruskou armádou. Ta je sice kompaktnější než západní vojenské společenství, ale stále třikrát početně menší. A k útoku by podle zkušeností byla potřeba právě naopak taková převaha.

Před generálem Pavlem bude hlavní úkol dále přeměňovat tuto kvantitativní převahu hlavně v převahu organizačně kvalitativní. Nebude to lehké. Jak upozornil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, alianční vojenské výdaje se proti očekávání snižují. Nebo se, jako u nás, dokonce nečerpají. Vyplývá to i z přesvědčení vlád, že situace kolem ukrajinské krize asi není tak horká, a hlavně ani tak nejde o víc peněz na obranu jako o jejich využití. Stačí se podívat, jak roztříštěná je evropská zbrojní produkce. Američané dosahují v tomto směru mnohonásobného efektu.

Po Pavlově nástupu proběhne seminář k pružnějším rozhodovacím procesům ve zvyšování akceschopnosti a konference k bezpečnosti námořních cest, která se nevyhne námořním operacím na jihu Evropy.

Na nového předsedu Vojenského výboru čeká i nelehký úkol sjednotit aktivity členských zemí, jak se projevují v nejednotném postoji např. při vyzbrojování ukrajinské armády a jejím výcviku. I když na to jednotlivé státy mají právo, důsledky ponese celá Aliance.

A největší generálův problém? „Odvykám si velet a rozkazovat. Namísto toho musím dovést osmadvacet aliančních zemí ke konsensu.“

Proti komu a jak se připravujeme

Stejně jako se generálovi Petru Pavlovi dostalo pocty stát se druhým mužem vedení Severoatlantické aliance, dostal poprvé v historii českého členství velitel 7. mechanizované brigády plukovník Josef Kopecký šanci velet od 15. do 24. srpna největšímu letošnímu aliančnímu cvičení. Konalo se pod názvem Allied Spirit II v moderně vybaveném výcvikovém prostoru u německého Hohenfelsu.

Toto cvičení navazovalo na čtvery červnové manévry, jichž se zúčastnilo 15 tisíc vojáků z 19 zemí. Ruská armáda v tomto období cvičila s 80 tisíci vojáky.

Cílem cvičení v Bavorsku bylo zvýšit připravenost jednotek a prokázat schopnost spolupráce při pozemní útočné a obranné operaci s palebnou podporou včetně letecké. Scénář má mít charakter hybridní války. Tedy šlo o cosi jiného, než byla příprava na zahraniční mise: alianční armády začaly s deafghanizací vojska.

Mezi 4500 vojáky v devíti praporech se 430 kusy bojové techniky byli Češi s 1400 vojáky zastoupeni největším počtem. Spolu s nimi cvičili Maďaři, Američané, Britové, Kanaďané, Němci i Srbové a Gruzínci. Cvičiště mělo připomínat východoevropské území a jednotky měly dobýt zpět obsazený prostor bráněný při cvičení třemi tisíci amerických vojáků.

Každé cvičení NATO je připravováno s maximální pozorností a s jasným účelem, se kterým musí souhlasit všichni členové Aliance. Nyní šlo zjevně o reakci na gruzínskou a zejména ukrajinskou krizi.

Na brigádním cvičení v bavorském Hohenfelsu byla hlavním cílem velitelská činnost. Výcvik se simulačním laserovým systémem MILES je přitažlivý i pro vojáky. Mají při něm pocit jako při paintballu: každý voják je on-line propojen na přilbě, uniformě a na technice senzory. Je tak možné průběžně zjistit, kolik vojáků je ještě schopno boje, jak bojeschopná je jednotka, a podle toho zhodnotit úspěšnost velitele. Dalším úkolem byl výcvik sladěnosti jednotek v rámci vyšších organizačních celků složených z vojáků více národností.

Z analýz posledních cvičení se v komentářích i odborných studiích začíná vyvozovat, že se připravujeme na válku. Bojištěm má nejpravděpodobněji být postkomunistický prostor. Upozorňuje na to např. britský think-tank European Leadership Network (ELN). Když pomineme, že vojáci se na válku připravují vždy, z cílů cvičení se leccos usoudit dá. Vojáci do vojenské podoby promítají záměry politiků. A tak by neškodilo, kdyby se politici nejen občas objevili na těchto cvičeních, postáli na tribunách a prohodili pár vřelých slov s vojáky, ale paralelně s nimi se cvičili v tvorbě reálných a realizovatelných bezpečnostních strategií.

Třeba by v jednom týmu mohli být gruzínští politici, aby je nenapadlo opět bombardovat jihoosetinské město Cchinvali jen proto, aby vyvolali konflikt s Ruskem a otevřeli si tak cestu do Aliance. V druhém by mohli sedět politici ukrajinští, aby je jako v době Majdanu nenapadlo vyhlašovat do světa, že skončí s pronájmem Sevastopolu Rusům a přijmou jazykový zákon se stejným cílem jako Gruzínci. Jen tím dali příležitost Putinovi, aby si vzal zpět, co rozdali Stalin a Chruščov. V ruské ekipě by zase mohli přemýšlet, jestli se jim využití každé situace vždy vyplatí. Kdyby si nakonec sedli s Američany, asi by se nám spalo líp.

Vystrašení Češi, nejisté NATO?

Tři ze čtyř českých občanů se podle průzkumů Ministerstva obrany bojí konfliktu na Ukrajině. Ještě o něco víc těch na Blízkém východě. A nejvíc migrantů. Těch se bojí více než čtyři z pěti lidí. V anketě téměř dvě třetiny respondentů chtějí povinné odvody do armády.

Ministr obrany Martin Stropnický míní, že se pohybujeme na vlně zvednuté emoce, až šílené, která je uměle živena a na které parazitují i někteří politici. Ale to přece ještě neznamená, že část lidí pocit ohrožení mít nemůže, i když ne bezprostřední. Ta videa uváděná na sociálních sítích jsou totiž přesvědčivá, víc než krajní názory některých lidí.

Možná by ministr nebyl tak překvapený, kdyby jeho resort sledoval názory občanů na obranu soustavně. Ale to mu jeho předchůdci znemožnili, když Vojenský ústav sociálních výzkumů a Institut pro strategická studia zrušili. Ten druhý sice několikrát obnovili, takže zásluhou Luboše Dobrovského momentálně existuje na Univerzitě obrany v Brně, ale sociální problematiku nezkoumá jako primární.

Určitě by armádu měly zajímat i názory občanů starších šedesáti let, které ze šetření objednaná agentura vyloučila. Leda by Martin Stropnický usoudil, že za půldruhého roku, kdy mu bude šedesát, už jeho mínění o obraně nebude pro nikoho zajímavé.

Je-li tak značná část lidí v ČR pro obnovení vojenské základní služby nebo alespoň pro registraci mladých lidí, je nutné přiznat, že resort s tímto tématem přišel sám. Bohužel nedokázal kvalitně a přijatelně příslušný zákon připravit, takže mu jej poslanci vrátili.

Lidi znepokojuje, jakým způsobem resort naložil s více než dvěma biliony korun, když v roce 1993 po rozdělení armády měla hodnotu dvanácti ročních vojenských rozpočtů a nyní sotva dvou. Žádná ze známých kauz spojených s nákupem vojenského materiálu nikdy dostatečně vysvětlena nebyla.

Nevím, má-li resort strategii práce s občany o tématech obrany. Asi má, ale není to moc vidět. Nejenže ztratil vojenské redakce ve veřejnoprávním rozhlase a v televizi, ale nechal se i přesvědčit, že je to tak správné. I když církve pravidelné vysílání mají.

Vojenské časopisy jako A-report a Vojenské rozhledy sice existují, ale resort se nepostaral, aby je dostatečně distribuoval alespoň členům bezpečnostní komunity. Poté se nelze divit, když na sociálních sítích převažuje mínění, že lidé se ani tak nebojí uprchlíků jako politiků, kteří nedokážou reagovat na bezpečnostní hrozby objektivně a realisticky.

Vážnou příčinou kritických postojů občanů je rozčarování z NATO jako deklaratorního garanta bezpečnosti. A to zvláště poté, kdy byly zveřejněny výsledky výzkumu amerického Pew Research Center v osmi největších aliančních zemích (bez Turecka).

Dotazovaní odpovídali na otázku: Měla by naše země jít na pomoc členovi NATO napadenému sousedním Ruskem? Většina lidí z evropských členských zemí s pomocí váhá. Je pro ni jen většina Američanů a Kanaďanů (56 a 53 %). Nejvíc váhají Němci. Aliance v posledním čtvrtstoletí kvůli celoevropské politice zeštíhlování a reorganizace národních armád dospěla do stadia, kdy si občané členských zemí nemohou být jisti, že je ubrání před jakoukoli hrozbou.

NATO reagovalo na ukrajinskou krizi a růst ruských vojenských schopností jen posílením jednotek rychlého nasazení, vyšší frekvencí společných vojenských cvičení a uskladněním bojové techniky pro nasazení jedné brigády. To je nejen podle slov generála Petra Pavla ve srovnání se schopnostmi ruské armády pouze symbolické gesto. Proto americký ministr obrany Ashton Carter říká, že si Američané nechtějí z Rusů dělat nepřátele.

Alianční vojska mají i jinou slabinu. Rakouský deník Die Presse uveřejnil 29. července článek svého redaktora Wolfganga Grebera o výcviku ukrajinských vojáků. Vedou jej tři stovky amerických instruktorů. Z rozhovorů s nimi vyplývá, že sice mohou Ukrajince naučit taktice nasazení malých jednotek a používání západní techniky, ale nedokážou je připravit na taktické vedení boje, který probíhá na východě Ukrajiny.

Američané nemají zkušenosti z klasických bojových operací, v nichž se střetávají dvě logisticky dobře zajištěné armády, vyzbrojené soudobou obrněnou technikou, dělostřelectvem, letectvem, protileteckými systémy i průzkumnými prostředky a schopné vést dlouhodobě bojové operace na širokých frontách. To bylo před třemi desítkami let základní úlohou všech národních armád.

Jeden z instruktorů otevřeně řekl: „Dnešní typické americké pozemní síly ani mariňáci nejsou připraveni čelit těžké divizi nepřítele. Věří, že v okamžiku, kdy s ní vstoupí do přímého kontaktu, je většina její obrněné techniky, letectvo, dělostřelectvo a protitankové a protiletadlové systémy, již dávno zničena.“

Antonín Rašek

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Armáda má být téma důležité, nikoli nejdůležitější

Proti komu a jak se připravujeme

Vystrašení Češi, nejisté NATO?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu