Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Současné Řecko – zmítané vleklou ekonomickou krizí – je již nejméně pět let vnímáno jako nepochybně nejproblematičtější členský stát Evropské unie, což však této zemi pochopitelně neubírá nic na jejím historickém věhlasu kolébky evropské kultury. Avšak i pozdější „neantická“ řecká křesťanská vzdělanost dokázala výrazně ovlivnit evropskou kulturní tradici. Kromě proslulých pravoslavných klášterů v Meteoře je dalším takovým místem i „Řím Východu“ – Svatá Hora Athos.
Na území Řecka se nenachází mnoho míst, kde by se tak výrazným způsobem a na tak malém území neprolínaly a neodrážely politické, kulturní a společenské tradice nejen časů řecko-byzantských a osmanských, ale kde je také možno vnímat pronikání kulturních vlivů latinských, slovanských a dokonce i kavkazských, jako je tomu na Svaté Hoře Athos, která se nachází na jednom ze tří výběžků řeckého poloostrova Chalkidiki na severním pobřeží Egejského moře. Tento podivně rozeklaný poloostrov se nachází sto třicet kilometrů na východ od Soluně, druhého největšího řeckého města.
Název Athos (Horský štít) se původně používal pro označení nejvyšší hory tohoto poloostrova, která se vypíná do výše 2033 metrů nad hladinou moře. Čestný titul Svatá Hora (Agio Oros) udělil roku 1046 tomuto území byzantský císař Konstantinos IX. Monomachos. Svatá Hora Athos tak již od 11. století patří mezi nejvýznamnější místa spjatá s působením pravoslavné církve.
Athos je nejvýchodnějším ze tří výběžků poloostrova Chalkidiki, který je označován v turistických průvodcích též jako Poseidonův trojzubec v modrém moři. Je přibližně padesát kilometrů dlouhý a osm kilometrů široký.
Athos je od nejstarších dob opředen mnoha legendami. Podle jedné z nich ho navštívila dokonce i sama Panna Maria. K události mělo dojít krátce po nanebevzetí Ježíše Krista, když putovala na ostrov Kypr za tamním biskupem svatým Lazarem. Plavila se dlouho po moři, ale nepříznivý vítr její loď zanesl až na vzdálený Athos. Zde Matka Boží požehnala obyvatelům a toto místo je od té doby pokládáno za svaté.
První křesťanští poustevníci osídlili tento hornatý kout Řecka pravděpodobně na počátku 4. století našeho letopočtu. Podle tradice byl klášter Vatopedi založen údajně již roku 383, ovšem nejstarší dochovaný klášter Agia Lavra vzniká až v 10. století. V tomto století bylo rovněž listinami byzantských panovníků potvrzeno zvláštní postavení Athosu jako útočiště poustevníků a mnichů. První ústava, která Athos uznala za samosprávný mnišský stát, byla vydána roku 1046. Od té doby se Svatá Hora stává jedním z nejvýznamnějších středisek pravoslavné vzdělanosti i místem, kde se mnozí Slované – především Bulhaři, Srbové a Rusové – seznamovali s byzantskou literaturou a kulturou. Mezi nejvýznamnější ochránce i podporovatele Svaté Hory v době středověku patřili kromě byzantských císařů i carové bulharští a srbští.
Na počátku 13. století nastává pro Svatou Horu nejtragičtější a nejpohnutější období, které s přestávkami trvalo více než sto let.
Počátek neblahé kapitoly zdejších dějin představuje vpád křižáků a latinských duchovních, kteří se v době IV. křížové výpravy roku 1204 pokusili násilím pravoslavné mnichy obrátit na římskokatolickou víru. Mniši, kteří se odmítli vzdát svého pravoslavného vyznání, byli prodáni do otroctví. Konec nadvládě „latiníků“ nad Athosem učinil bulharský car Jan Asěn II., který roku 1205 porazil křižáky v bitvě u Adrinopole a osvobodil Svatou Horu.
V říjnu 1267 se však římští katolíci objevili na Athosu znovu a s nimi přišli i tzv. apostaté (odpadlíci od pravoslavné víry) a začalo další pronásledování mnichů. Pravoslavní mniši, již odmítli konvertovat na katolickou víru, byli brutálně umučeni. Tehdy se z Athosu do západní Evropy také dostalo mnoho cenných ikon, liturgických předmětů i starobylých literárních památek.
Další vpád katolických vojsk na pravoslavný Athos nastává roku 1307, kdy se zde vylodili loupeživí katalánští žoldnéři. Teprve roku 1313 byla Svatá Hora od nadvlády římských katolíků osvobozena.
Jako důkaz snah po usmíření mezi katolickým Katalánskem a pravoslavnou Svatou Horou autonomní katalánská vláda roku 2005 – v předvečer 700. výročí vpádu Katalánců – rozhodla o své finanční spoluúčasti při zajištění rekonstrukce ivironského kláštera, který na počátku 14. století žoldnéři vyplenili.
Nedůvěra některých místních pravoslavných mnichů (například z kláštera v Esfigmenu) vůči katolické církvi a jejím představitelům – přes některá smířlivá gesta – však přetrvává dosud.
Od přelomu 14. a 15. století území Byzantské říše postupně obsazovala vojska osmanských Turků. Roku 1453 byla dobyta Konstantinopol, hlavní město Byzance, což znamenalo pád této kdysi tak mocné říše. Muslimští Turci, na rozdíl od katolických křižáků, ovšem respektovali víru i specifické postavení pravoslavných obyvatel Svaté Hory. Bohaté kláštery na Athosu, které se v minulosti často stávaly cílem pirátských nájezdů, se nacházely pod ochranou tureckého sultána, třebaže i ony prošly v 17. století ekonomickou krizí.
V polovině 18. století byla v klášteře Vatopedi založena řecká škola Akadimia, kterou navštěvovalo až dvě stě žáků z celého tehdejšího pravoslavného světa. Roku 1783 patriarcha Gabriel IV. pro Svatou Horu vydal novou ústavu republikánského charakteru, podle níž byla spravována až do dvacátého století. Tuto ústavu uznávaly i turecké úřady.
V době řeckého protitureckého povstání roku 1821 se pravoslavní mniši, kterých tehdy na Athosu žilo asi 6000, sice připojili k národně osvobozeneckému boji, avšak nikoliv příliš ochotně. Povstání podporovali především finančními částkami, které získávali prodejem klášterních předmětů. Po porážce řeckého povstání v soluňské oblasti byl Athos od roku 1830 okupován tureckou armádou. Autonomní statut mnišské republiky však zůstal zachován i nadále.
Samosprávné postavení Athosu v rámci turecké říše bylo koncem 19. století uznáno i mezinárodně, a to tzv. Berlínskou smlouvou z roku 1878, která reagovala na tehdejší mocenské změny na Balkáně. V 62. článku této smlouvy se uvádělo: Mniši hory athonské, ať je vlast jejich jakákoliv, zůstanou v držení svých dřívějších majetků a výhod, bez nižádné výnimky, s úplnou rovností práv a praerogativ.
Přibližně od poloviny 19. století postupně vzrůstal na Athosu vliv carského Ruska, které bylo tehdy jedinou slovanskou a zároveň i pravoslavnou politickou mocností. V této době rovněž zesiluje příliv mnichů ruského původu na Svatou Horu.
Již roku 1651 navštívil zdejší klášter Iviron ruský car Alexej I. Michailovič, který věnoval tomuto klášteru do správy chrám sv. Mikuláše v Moskvě. V majetku ivironského kláštera zůstal tento moskevský chrám překvapivě až do roku 1932.
Ruským zájmům v této části Balkánu mimo jiné Athos vděčí za to, že se stal – byť na velmi krátkou dobu – zemí vydávající poštovní známky. Ruská pošta zde v letech 1909–1914 používala ruské známky s přetiskem v latince Mont – Athos nebo v azbuce S. Afon.
V době první balkánské války byl Athos 2. listopadu 1912 obsazen řeckým loďstvem. Turecko se roku 1913 Svaté Hory formálně vzdalo a uznalo zvláštním protokolem její nezávislost a neutralitu. Ve skutečnosti se toto území dostalo pod řeckou svrchovanost, která byla uznána pozdějšími smlouvami z let 1920 a 1923. Snahy carského Ruska na přelomu let 1912 a 1913 udržet Svatou Horu pod svojí záštitou nebyly úspěšné.
Dne 10. září 1926 řecká vláda uznala Ústavní chartu Svaté Hory, již sepsali opati jednotlivých klášterů. V řecké ústavě z roku 1927 byl Athos označen za decentralizovanou část řeckého státu a jeho obyvatelé získali řecké občanství. Autonomní postavení Svaté Hory potvrdily i pozdější řecké ústavy. Za druhé světové války uznávali status mnišské republiky dokonce i nacističtí okupanti, kteří si jinak v Řecku počínali velmi brutálně.
V současné době je Svatá Hora příslušnými zákony označována za autonomní mnišský stát pod řeckou svrchovaností a Řeckou republiku zde zastupuje guvernér, jenž je odpovědný ministerstvu zahraničních věcí. Ke vstupu na Svatou Horu je nutné mít zvláštní povolení, které je vydáváno cizincům – v omezené míře – příslušným úřadem v Soluni. V duchovních záležitostech Svatá Hora podléhá patriarchovi v Istanbulu, i když jednotlivé kláštery Svaté Hory mají i v náboženských otázkách poměrně značnou autonomii.
Nejvyšším představitelem mnišské republiky, voleným na období jednoho roku, je protós, který je zároveň představeným Svaté rady, zdejší vlády. Vnitřní zákonodárná moc je v rukou dvacetičlenného Svatého společenství.
Celková rozloha tohoto neobvyklého státního útvaru je 336 kilometrů čtverečních. Hlavním městem – či spíše správním střediskem – Svaté Hory je Karies, kde se nachází sídlo vlády. Žije zde asi tři sta obyvatel. Důležitý je i přístav Dafni na západním pobřeží poloostrova. Zde byla zřízena policejní stanice a poštovní úřad.
Asi nejznámější skutečností, která bývá se Svatou Horou Athos v Evropě spojována, je existence zákazu vstupu žen na území mnišské republiky.
Podle dávné legendy z pátého století se v těchto místech zastavila dcera císaře Theodosia Velikého Placidie. Chtěla navštívit klášter Vatopedi, ovšem neznámý hlas ji před vstupem do tohoto kláštera varoval s tím, že zde není místa pro dvě císařovny. Tou první císařovnou byla nepochybně myšlena sama Panna Maria. U chrámových dveří, kde se vše údajně odehrálo, byl později vymalován obraz bohorodičky.
V 11. století císař Konstantinos IX. bulou zakázal na Svatou Horu vstup všem bytostem ženského pohlaví bez rozdílu a tato tradice se dosud dodržuje.
Vstup ženám zapovídají nejen starobylá tradice či dávná bula byzantského panovníka, ale přímo i zákon z roku 1926 a jeho pozdější novelizace. Za jeho porušení je možno uložit trest odnětí svobody v rozmezí dvou až dvanácti měsíců.
Přesto několik žen v dávné i poměrně nedávné minulosti téměř oficiálně na území mnišského státu vstoupilo – například srbská královna v roce 1345 a o mnoho století později pak rumunská královna Anna, jež zemřela roku 1916. V současné době mohou ženy – zpravidla cizí státní příslušnice – beztrestně vstoupit na půdu Svaté Hory jen v případě, podaří-li se jim prokázat, že na toto území vstoupily nezáměrně, z nevědomosti či z donucení.
Evropský parlament sice roku 2003 vyzval mniškou republiku, aby tuto zjevnou diskriminaci žen zrušila a povolila jim vstup na území Svaté Hory, avšak marně.
Výrazným symbolem náboženské i politické osobitosti autonomní mnišské republiky je rovněž používání archaického juliánského kalendáře, jenž se o 13 dní opožďuje oproti kalendáři gregoriánskému. Tento kalendář byl u nás používán do 16. století, v Rusku do roku 1918 a v Řecku ještě o šest let déle. Štědrý den je zde proto například slaven nikoliv 24. prosince, nýbrž až 6. ledna. Athos je dnes posledním geograficko-správním regionem, kde se tento kalendář z antických dob stále ještě oficiálně užívá. Jediným klášterem na Athosu, který používal gregoriánský kalendář, a to až do roku 1976, byl řecký klášter Pantokratoros.
Počítaní času v jednotlivých klášterech není zcela jednotné. V devatenácti klášterech je používán tzv. byzantský čas, kdy nový den začíná o půlnoci, kdežto pro mnichy v klášteře Iviron nový den nastává až po východu slunce.
Na území Svaté Hory žilo v roce 2001 2276 obyvatel, z velké většiny mnichů. O deset let dříve jich bylo 1536 a v roce 1981 1471. V současné době je počet pravoslavných mnichů na Athosu odhadován asi na tři tisíce. Mnišská komunita se tedy v posledních desetiletích výrazně rozrůstá, stále však ale nedosahuje početní síly z přelomu 19. a 20. století, kdy například roku 1885 na Athosu žilo 4493 mnichů a 2020 civilních zaměstnanců, především dělníků. Roku 1913 zde pobývalo dokonce 7522 mnichů. Ovšem podle některých údajů – patrně silně nadsazených – v 16. století mělo na Svaté Hoře žít dokonce až 40 000 mnichů.
Na poloostrově je dvacet samosprávných území, která patří ke stejnému počtu klášterů. Kromě 20 klášterů se na Svaté hoře nachází i 12 pousteven, tzv. skit. V klášterech je ukryto obrovské hmotné a především duchovní bohatství. V četných klášterních knihovnách jsou uchovávány desetitisíce tištěných knih a tisíce vzácných rukopisů byzantského, latinského, ruského, staroslověnského i gruzínského původu – většinou teologického, ale také historického a geografického obsahu.
V roce 1997 se v řecké Soluni konala výstava uměleckých pokladů Svaté Hory. Bylo to poprvé a na desítky let pravděpodobně i naposledy, kdy bylo možné spatřit mimo Athos stovky let staré ikony, rukopisy a liturgické předměty.
V životě mnichů pochopitelně převažují náboženské úkony – pravidelná účast na bohoslužbách, rozjímání a studium náboženských textů. Vedle těchto aktivit vyloženě duchovního charakteru se mniši věnují také praktickým činnostem. Řada z nich se podílí na vzniku ručně malovaných ikon či na výrobě mešních kalichů a svícnů. Mnozí rovněž pracují na klášterních vinicích, v sadech a v zahradách nebo se věnují zabezpečení každodenního chodu klášterů. V minulosti mniši pracovali také jako rybáři.
Život obyvatel klášterů Svaté Hory se pochopitelně odlišuje od života běžných Evropanů, a to nejen v oblasti navazování citových kontaktů a společenských svazků. Mniši například přísně dodržují řadu postních dnů a pouze výjimečně jedí maso. Díky skromným životním podmínkám a vhodnému složení stravy proto většinou netrpí nemocemi, které tak často trápí západní společnost.
Vzájemné soužití zdejších mnichů není však vždy pouze idylické, mezi jednotlivými kláštery občas propukají věroučné, majetkové i národnostní spory, které jsou řešeny za asistence řecké policie, jak tomu bylo naposledy v srpnu 2013 v klášteře v Esfigmenu, kdy v politické izolaci žijící mnišská komunita vystupující proti sbližování pravoslavné a katolické církve odmítla klášter opustit a předat jej jinému bratrstvu.
Etnické složení mnišské republiky je poměrně pestré, i když v současnosti pochopitelně převažují Řekové. Kromě nich zde žijí ve větším počtu též Rusové, Bulhaři, Srbové a Rumuni. Někteří mniši jsou také albánské a gruzínské národnosti.
Mniši řeckého původu žijí v sedmnácti klášterech. V klášteře Panteleimonos tráví dny své pozemské existence mniši ruské národnosti, klášter Zografu je obýván bulharskými mnichy a klášter Chilandriu mnichy srbskými. V poustevně Joanu Prodromu, která přísluší ke klášteru Lavra, žijí pak mniši pocházející z Rumunska.
Již připomenutý klášter Iviron na konci 10. století založili křesťané, kteří dorazili až ze vzdálené Gruzie. Roku 1355 zde ale byla jako liturgický jazyk zavedena řečtina a správu kláštera převzali Řekové.
Roku 1913 na Svaté Hoře Athos žilo – vedle 2000 civilních zaměstnanců, pracujících jako rybáři, pastýři a řemeslníci – 7522 pravoslavných mnichů, z nichž bylo 3207 Řeků, 3615 Rusů, 340 Bulharů, 283 Rumunů, 58 Gruzínců a 18 Srbů.
Kromě příslušníků „tradičních“ národností na Athosu žijí rovněž Italové, Francouzi a Angličané. Tito Západoevropané začali přicházet především po roce 1970. Svatou horu také navštěvují četné delegace z pravoslavných zemí, Athos dokonce navštívili i příslušníci japonské pravoslavné církve.
Na Svaté Hoře žilo v minulosti – především na přelomu 19. a 20. století – také několik mnichů českého původu. Nepochybně nejznámějším z nich byl Slavibor Breuer (1837–1912), který na Athosu pobýval více než třicet let – od roku 1881 až do své smrti. Tento rodák z Kutné Hory přijal po vstupu do srbského kláštera Chilandriu řádové jméno Sáva Chilandarec. Později zpracovával ve zdejší klášterní knihovně soupis slovanských literárních památek. Roku 1911 byla v Čechách vydána jeho kniha O svaté hoře athonské.
Nejvýraznější ohlas existence Svaté Hory v českém výtvarném umění představuje rozměrné plátno známého malíře Alfonse Muchy Mont Athos z roku 1924, které tvoří součást cyklu Slovanská epopej. O zařazení motivu Svaté Hory do tohoto monumentálního cyklu rozhodla skutečnost, že zdejší slovanské kláštery se výrazně hlásí k náboženské a kulturní tradici slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří roku 863 dorazili na Velkou Moravu.
Před rokem 1989 byla návštěva Svaté Hory pro občany tehdejšího Československa v podstatě nemyslitelnou záležitostí, neboť administrativně obtížný a finančně nákladný byl už samotný příjezd do Řecka. Avšak v posledních letech stále více přibývá českých cestovatelů, kterým se podařilo překonat omezující – a dosti složité – vstupní bariéry mnišského státu Svatá Hora a zdejší kláštery za účelem turistiky i krátkodobé duchovní meditace navštívili nebo se k nim na palubách výletních lodí, plavících se kolem pobřeží Athosu, alespoň na dohled přiblížili.
Richard Halliburton, Sedmimílové boty, Praha 1973,
Vladimír Liščák, Státy a území světa, Praha 1998,
Anestis Vassiliadis, Athos – Chalkidika – Petralona, (místo a datum vydání neuvedeny).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
