Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Pokaždé, když jsme s manželkou šli v New Yorku do svého oblíbeného kina na Manhattanu, míjeli jsme 58poschoďový mrakodrap Trump Tower, pojmenovaný po muži, který jej postavil a vlastnil – Donaldu Trumpovi. Až do loňska jsem se o něj nijak zvlášť nezajímal; jako mnoho mých krajanů jsem ovšem věděl, že jeho první manželkou byla česká modelka Ivana, rozená Zelníčková. (Manželství vydrželo od roku 1977 do roku 1991, narodily se 3 děti. Trump se potom oženil ještě dvakrát, jeho současné manželství trvá od roku 2005.)
Syn newyorského byznysmana – jeden ze čtyř potomků – Donald John Trump se narodil 14. června 1946. Otec byl stavební podnikatel a Donald v jeho firmě (která nesla jméno Elizabeth Trump and Son) pracoval i při studiu na vysoké škole – mimochodem ke studiu si vybral Wharton School, fakultu Pennsylvánské university, poněvadž je jednou z mála, na níž se přednáší zejména o obchodování s nemovitostmi. (Už tato skutečnost naznačila hlavní směřování Trumpových aktivit.) Promoval v roce 1968 jako bakalář z ekonomiky.
V rodinné firmě se věnoval zejména výstavbě nájemních bytů v různých newyorských čtvrtích, v roce 1971 však přesídlil na Manhattan a začal s velkými projekty. K nim patřila i zmíněná „věž“, stejně tak třeba Trump World Tower, 72poschoďová obytná budova proti budově Organizace Spojených národů, a jiné velké nebo významné stavby. Snažil se přitom, aby byly architektonicky přitažlivé – jeho plán byl získat tímto způsobem pozornost veřejnosti. (Jíž však dosáhl v roce 1973, když jej ministerstvo spravedlnosti obvinilo z nedodržování zákona o spravedlivém bydlení při správě 39 budov. Odmítal totiž pronajímat byty „sociálním případům“ – lidem s nízkými příjmy. Případ skončil v roce 1975 smírem.)
Miliardářova výbušná osobnost se projevovala i „výbušným“ rozšiřováním podnikatelských aktivit do jiných oborů než stavebnictví a obchod s realitami a „zeměpisně“ do mnoha dalších míst mimo New York. Jednou z těchto činností je např. propůjčování jména Trump jako jména známé osobnosti různým produktům resp. místům. (Trump do těchto aktivit neinvestoval nic než své jméno – přirozeně za peníze.) Můžeme se tak setkat s Trump Restaurants v „Trumpově věži“), Donald J. Trump Signature Collection (pánské oblečení a příslušenství a hodinky), Trump Ice, Trump Golf ; mnohé z nich měly krátké trvání, jako např. Trump Vodka (2005–2011), letecká společnost Trump Shuttle (1989–1992) nebo Trump Steaks.Výčet dalších podnikatelských aktivit by zabral mnoho místa, zmíníme proto pouze dva obory: golf a soutěže krásy. Golf a rekreační střediska „si pořídil“ Trump jak ve Spojených státech, tak v zahraničí (Irsko a Skotsko), pokud jde o soutěže krásy, patřila mu soutěž o Miss Universe (jež skončila v televizi) a Miss USA. Doplňme: je důležité, že byl v televizní síti NBC spoluvlastníkem a moderátorem reality show The Apprentice (Učeň). Pořad byl totiž velmi populární, Trumpa proslavil. (Z finančního přiznání, které musel předložit Federální volební komisi, když vyhlásil svou prezidentskou kandidaturu, vyplynulo, že za 14 sezón vysílání pořadu mu televize vyplatila 213 606 000 dolarů.) Pořad skončil vyhlášením kandidatury.
Bylo by možná přesnější říci Trumpova politika – do značné míry se totiž miliardář už odedávna kromě podnikání pohyboval nejenom v politice, nýbrž vždy sledoval také politiku vlastní. Zcela jasně to vyniklo letos v předvolební kampani. Ale začneme chronologicky.
Trump přispíval v posledních dvaceti letech oběma velkým stranám, republikánům i demokratům. (Jev v USA zcela běžný.) Nepřekvapí ovšem, že smýšlením byl (a je, jak víme) spíše republikán. (Podporoval už prezidentskou kampaň Ronalda Reagana.) V roce 2011 se výrazně podílel na kampani, jež zpochybňovala americké občanství Baracka Obamy – požadovala, aby prezident předložil jasný důkaz, že se narodil na americké půdě.
O vlastních ambicích na prezidenta uvažoval Trump už v letech 1988, 2000 a 2012, ale přání kandidovat veřejně neprojevil. V roce 2000 se ovšem ucházel o nominaci Reform Party – strany, kterou založil v 90. letech podnikatel Ross Perrot, neúspěšný kandidát na prezidenta. Od úmyslu zřejmě neupustil – v roce 2013 vynaložil 1 milion dolarů na průzkum svých vyhlídek. Letos dospěl ke konečnému rozhodnutí: 16. června oznámil kandidaturu. A 9. 7. se veřejnost dověděla, že ve dvou průzkumech veřejného mínění vede mezi republikánskými kandidáty. Od té doby se zdá jeho vůdčí postavení neotřesitelné, je neustále první. Výsledek průzkumu prováděného mezi 9. a 13. zářím (tedy v době, kdy byl psán tento článek) ukázal, že 39 % republikánů, kteří budou volit v primárkách a na stranických aktivech, by hlasovalo pro Donalda Trumpa – ještě v srpnu to bylo 26 %. Pouze 15 % by jej nepodpořilo. Potvrzuje se tak mezi republikány trend rostoucího souhlasu s Trumpem jako vedoucím kandidátem této strany.
Za pozornost ovšem stojí, že jeho úspěch je do značné míry plodem médií. Z údajů sanfranciské analytické firmy Zignal Labs např. vyplynulo, že v době mezi 16. červnem, kdy magnát oznámil svou kandidaturu, a 14. zářím (dva dny před druhou velkou televizní debatou republikánských kandidátů) o něm televizní síť CNN přinesla zprávy 2159krát. (Což bylo dvakrát častěji než o Jebu Bushovi.) Dvě jiné televize měly zpravodajství vyváženější: Fox News velkokapitalistu citovala nebo o něm informovala za uvedenou dobu 1540krát – a o Bushovi 1012krát. MSNBC přinesla 1426 informací, o Jebu Bushovi 1257. Komentátoři si rovněž povšimli skutečnosti, že kritika se od Trumpa odráží, aniž odpuzuje jeho příznivce, a spíš jenom přitahuje další sympatizanty k politikovi, jenž vlastně nemá žádnou souvislou platformu („program“).
Zatímco všichni ostatní republikánští kandidáti jsou více či méně stranickými „kádry“ a profesionálními politiky, Trump přichází „zvenčí“. Přitom zejména letos dávají republikánští voliči přednost kandidátům, kteří pocházejí ze soukromého sektoru nebo podnikatelské sféry, před kandidáty tradičními (podporovanými partajním establishmentem) v poměru 48 % k 9 %.
Pětapadesátiletá Carolyn Dillardová, učitelka v důchodu z Virginie, to vyjádřila slovy: „Trump není typický politik, který říká všecko, co je politicky ,správné´,“ zamlouvá se jí, že se zaměřil zvláště na státní dluh a přistěhovalectví. „Chci někoho, kdo dokáže stát zpříma a říct, že země má závažné problémy, kterým třeba čelit.“
Trump se liší také „viditelně“ – jeho vystupování bychom mohli označit jako svérázné. Neváhá např. nelichotivě se vyjadřovat o svých kolezích (a nejen o nich). Třeba o Carly Fiorinové, bývalé vedoucí manažerce počítačové firmy Hewlett-Packard, prohlásil: „Jen se na ni podívejte – kdo by ji chtěl volit?“ (Později svá slova poněkud vysvětloval tím, že nemyslel na obličej, nýbrž na „osobu“.) Se stejným despektem hovořil i o dalších. Mimořádný rozruch vyvolal pohrdavými slovy o senátoru Johnu McCainovi, jenž byl ve válce ve Vietnamu jako voják zajat Vietnamci a strávil několik let ve vězení. Trump o něm řekl: „Mám radši ty, kdo vězni nebyli.“
Jeho urážlivé výroky se nevztahovaly jenom na osoby – týkaly se i institucí. Odmítavě se Trump vyjádřil např. o Wall Streetu. Patrně i tyto postoje jsou – aspoň do jisté míry – přitažlivé pro mnoho prostých Američanů, kteří nedůvěřují Kongresu, vládě a vůbec establishmentu a oceňují Trumpovu nezávislost. Jako si váží faktu, že miliardář si sám financuje svou kampaň, a tudíž nezávisí na žádném „penězodárci“ (kteří jinak významně ovlivňují kandidáty).
Komu však takové názory a postoje vadí, je vedení republikánské strany. Po jistém váhání sice i Trump podepsal slib, že bude ve volbách podporovat kandidáta, který jako vítěz vzejde ze stranických primárek v příštím roce. K podpisu ovšem došlo teprve poté, co naznačil, že by mohl v primárkách vystupovat za třetí stranu (kterou by teprve založil). Tato možnost, jež by republikánům odebrala zřejmě mnoho hlasů, vedení vylekala, Trumpa tudíž k podpisu nutilo. Třebaže jde o závazek, ani tento podpis by v případě změny názoru nebyl nepřekonatelnou překážkou – Trump by jistě dokázal své fanoušky přesvědčit, že nemohl jednat jinak.
Ani Trumpův písemný závazek republikánský establishment neodradil od pokusů se tohoto kandidáta zbavit. Promýšlí proto strategii, jak toho docílit. Jde především o čtyři hlavní body. 1. Magnátovi nelze důvěřovat – je to egomaniak se špatným charakterem. 2. Je to liberál (dokonce bývalý demokrat) bez zásad. (Trumpova reakce: lidé mohou přece během života měnit své názory. Poukázal přitom na ikonu republikánů Ronalda Reagana, jenž byl původně rovněž demokratem.) 3. Trump má daleko k tomu, aby mohl být brán vážně jako prezident, neřku-li vrchní velitel branných sil. 4. Trump je politik, ačkoliv se tváří jako byznysman/outsider.
Tyto výtky sice mohou na mnohé republikány zapůsobit, současně ovšem mohou Trumpovy skalní příznivce spíše utvrdit v přesvědčení, že jejich idol je napadán především jako odpůrce „starých pořádků“.
Na cestě k vítězství má však magnát i překážky mnohem závažnější. Zabývali jsme se jeho postavením uvnitř strany, za niž by kandidoval, a jejím elektorátem. Jsou tu však i demokraté, protivník mnohem významnější, mezi jejichž voliče Trump dosud sotva pronikl. Hlavní demokratický kandidát – či kandidátka, bývalá ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová, je obecně populárnější než Trump (byť její pověst zvláště v poslední době utrpěla, mj. skandálem s emaily se státním tajemstvím odesílanými na soukromý server). K žádnému, ani slovnímu střetu dosud nedošlo ani mezi Trumpem a druhým (i co do pořadí) kandidátem demokratů, nezávislým senátorem Berniem Sandersem, jehož popularita mezi voliči stoupá (a jenž je v mnoha ohledech, obsahově i formálně, pravým opakem miliardáře).
Kromě demokratů jsou – a patrně budou – významnou překážkou také postoje voličů národnostních menšin. Hispánci a Afroameričané představují nejen početně rostoucí soubory voličů, v některých státech USA jsou jejich hlasy takřka rozhodující. O ty se, aspoň dosud, Trump nejen neucházel, Hispánce si dokonce do velké míry odradil svými výroky o ilegálních mexických přistěhovalcích. (Prohlásil, že mexická vláda posílá do Spojených států kriminální živly, jež znásilňují americké ženy a páchají jiné zločiny.) A tvrdil, že stane-li se prezidentem, všech 11 milionů (!) nelegálních přistěhovalců vyhostí. Nejeden jeho výrok měl také buď rasistický podtext nebo byl Afroameričany jako takový vnímán. V těchto ohledech nejsou Trumpovy vyhlídky zvlášť nadějné.
Závěr? Valná většina předpovědí a analýz miliardářových postupů, názorů a volebních vyhlídek byla spíš spekulacemi, které se zpravidla nepotvrdily. Uvažovat o nich je v každém smyslu předčasné, neboť průzkumy veřejného mínění v nejlepším případě mohou něco naznačovat, ale před primárkami, tedy na začátku příštího roku, není vůbec jisté, jak se voliči opravdu rozhodnou. Faktem zůstává, že Donald J. Trump je neobvyklým jevem na americké politické scéně, je v nejednom ohledu i jevem mimořádným, je významné jej sledovat – a je možné vyvozovat, jak se tato scéna bude proměňovat. O tom možná příště.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
