Jana Stárková

Kreisky, tvůrce moderního Rakouska

Před 25 lety zemřel Bruno Kreisky (22. 1. 1911–29. 7. 1990), rakouský politik, který se jako rakouský kancléř (v letech 1970–1983) a vedoucí osobnost sociálně demokratického hnutí zasloužil o dalekosáhlou modernizaci hospodářství a společnosti, o vývoj nazvaný rakouská cesta.

Narodil se v dobře situované asimilované židovské rodině ve Vídni, otec Max byl ředitelem Rakouské průmyslové společnosti pro výrobu vlny a textilu, matka Irena, rozená Felix, pocházela ze Znojma z rodiny úspěšného výrobce potravinových konzerv. Bruno absolvoval školní docházku ve Vídni, kde v r. 1929 maturoval, prázdniny trávil většinou u příbuzných rodiny Felixových v Třebíči. Společensky emancipovaná rodina se neřídila předpisy židovského náboženství, podle záznamu v matrikách vídeňské židovské obce z ní Bruno Kreisky v r. 1931 vystoupil. Zájem o společenské a politické dění se u něj projevil již v raných letech: byl členem Svazu socialistických středoškoláků, ve spolku Socialistická dělnická mládež se po překonání počáteční nedůvěry vůči novému členovi z bohaté židovské rodiny stal vedoucím oddělení pro výuku a kulturu. Kreiského politické vnímání bylo ovlivněné prožitky rozpadu monarchie, masové nezaměstnanosti a postupným rozbitím v listopadu 1918 založených demokratických struktur, které bylo dovršeno eliminací parlamentu v r. 1933. Ve Vídni spoluzakládá v únoru 1934 spolek Revoluční socialistické mládeže. Zúčastňuje se zasedání do ilegality zahnané sociálně demokratické strany v Brně, kde navštěvuje v emigraci žijícího Otto Bauera. V březnu 1936 je v rámci tzv. Procesu se socialisty obviněn z velezrady a odsouzen na rok vězení. Po propuštění dokončuje studium práv, po krátkém zadržení 15. března 1938 volí odchod do emigrace ve Švédsku. Zde se seznamuje s Willy Brandtem, se kterým spolupracuje na plánech uspořádání poválečné Evropy v rámci Mezinárodní skupiny demokratických socialistů, tzv. Malé internacionály.

Po ukončení války, během níž se přes 20 rodinných příslušníků stalo oběťmi holocaustu, se návrat do vlasti jeví jako těžko realizovatelný: o navrátilce z emigrace není zájem, vlastní strana Kreiského posílá zpět do Švédska s úkolem zřízení rakouského vyslanectví a zajištění pomocných dodávek. Až koncem roku 1950 je mu umožněn návrat do Vídně, kde se stává zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, pak působí ve spolkovém kancléřství, kde se podílí na jednáních o Státní smlouvě, na jejíž základě se Rakouská republika v květnu 1955 stala suverénním a neutrálním státem. V témže roce se Kreisky stal členem představensta sociálně demokratické strany (SPÖ), ve volbách v r. 1956 byl zvolen poslancem parlamentu, kterým zůstal až do svého odchodu z politiky. V letech 1959–1966 zastává funkci ministra zahraničí, resort původně spadající pod Spolkové kancléřství se díky Kreiskému stal ministerstvem, přičemž ministr v rozporu s dosavadními praktikami jmenoval do nejvyšších funkcí mnohé stranicky nezávislé odborníky, mj. pozdějšího prezidenta Rudolfa Kirchschlägra. V r. 1961 se ve Vídni koná historické setkání mezi Kennedym a Chruščovem, Kreisky se zasazuje o aktivní sousedskou politiku se státy východního bloku. V r. 1967 je zvolen předsedou SPÖ, zahajuje vypracování reformního programu „Pro moderní Rakousko“, na jehož realizaci se podílejí stovky specialistů z odvětví hospodářství, práva, sociálních zaležitostí a vzdělání, mnozí z nich jsou nestraníky nebo členy jiných stran.

V předvolebním boji v roce 1970 propaguje Lidová strana ÖVP s antisemitským podtextem namířeným proti Kreiskému kancléře Josefa Klause coby „opravdového Rakušana“. Přesto se Kreiskému podaří získat většinu a utvořit menšinovou vládu za podpory strany svobodných FPÖ. Jeho spolupráce s FPÖ se stane terčem kritiky Simona Wiesenthala, který v r. 1975 odhalí členství předsedy FPÖ Petra Friedricha a několika ministrů této strany v nacistických organizacích, což vede ke konfliktu s Kreiským. V následujících letech dosáhla SPÖ třikrát absolutní většiny, nastalo období dalekosáhlých reforem (v soudnictví, školství, demokratizace univerzit, v sociální oblasti zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne, čtyřtýdenní dovolené v roce, finanční podpory pro mladé rodiny, několik resortů ve vládě vedly ženy atd.). Kreisky svou stranu otevřel vůči voličům jiných stran, navázal dialog s cílem smíření se s katolickou církví, získal si podporu vedoucích intelektuálů a umělců, coby výtečný řečník byl stále mediálně přítomen. Na mezinárodní úrovni se Rakousko díky několika zahraničněpolitickým iniciativám stalo uznávaným partnerem (např. snahy o mírová jednání v konfliktu na Blízkém východě), Vídeň sídlem několika mezinárodních organizací. Ztráta absolutní většiny SPÖ v parlamentních volbách roce 1983 po předcházejících hospodářských problémech a vnitrostranických rivalitách přiměla Kreiského opustit aktivní politiku.

V roce 2000 Česká republika udělila nejvyšší vyznamenání, Řád českého lva in memoriam Bruno Kreiskému, Willy Brandtovi a Olafu Palmemu, jednalo se o opožděné uznání zásluh tří vedoucích osobností sociálně demokratického hnutí v Evropě druhé poloviny 20. století, které podporovaly opoziční hnutí s cílem svržení totalitních režimů mj. v Československu. V této souvislosti je nutno uvést solidaritu Bruna Kreiského s pronásledovanými v sousední zemi, například jeho nabídku rakouského exilu v lednu 1977 signatářům Charty 77, které přes 300 z nich využilo.

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Jana Stárková (1954) je historička, překladatelka a publicistka. Autorka studií o československém exilu v Rakousku a spoluvydavatelka sborníků k česko-rakouským dějinám a kultuře.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Stárková

Kreisky, tvůrce moderního Rakouska

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu