Jiřina Šiklová

Čtvrt století bez Milana Šimečky

„Komunismus není mrtev, protože nikdy neexistoval... může skončit něco, co nikdy nezačalo? Terminologická konfúze mne mate, i když dobře vím, že komunismus je na Západě souhrnný pojem pro dědictví ruské revoluce, pro Lenina a Stalina... pro ekonomický a politický systém, který byl vnucen zemím východní Evropy, pro gulag, pro ostnaté dráty a berlínskou zeď... a také pro komické rituály, pro zestátněné holiče a obuvníky, prostě pro všechno, čím se za posledních sedmdesát let vymkla jedna část světa z normálu,“ napsal Milan Šimečka na podzim 1989 pro Listy. Ty tehdy vycházely díky Jiřímu Pelikánovi a dalším našim exulantům v Římě. A to ještě ona berlínská zeď stála. Milan Šimečka tato slova psal pro ročník devatenáctý, dnes držíme v rukou Listy ročníku čtyřicátého pátého. Ani „náš emigrant“ Jiří Pelikán, ani československý politolog, filozof, publicista Milan Šimečka netušili, že tento časopis bude tolik let vycházet a že bude mít redakci opětně „doma“, momentálně v Olomouci.

Milan Šimečka, kterému by letos bylo 85 let, zemřel před čtvrtstoletím, 24. září 1990. Jeho texty, jeho myšlenky, ve kterých se vyrovnával s utopiemi, včetně té komunistické, jsou ale nadále aktuální. V textu psaném pro Listy v září 1989 končí slovy: „Komunistická firemní tabule je asi skutečně mrtvá, ruskou zkušenost nebude moci již nikdo obejít. Když však lidstvo dovolí, aby se někde na světě vytvořily ,ruské podmínky' z roku 1917, stará utopie ožije pod jinou formou.“ Jsou to prorocká slova jednoho z „posledních Čechoslováků“, který se narodil v roce v roce 1930 v Bohumíně, studoval v Brně, přednášel na Akademii výtvarného umění v Bratislavě, psal česky i slovensky knihy i fejetony a nakonec zemřel v Praze jako poradce Václava Havla pro řešení otázek tehdejších česko-slovenských vztahů. V té funkci nebyl dlouho. Jenom tři měsíce. Až do té doby se živil v dělnických profesích – mimo jiné jako bagrista –, současně však působil jako novinář, autor komentářů a knih vycházejících v cizině, samozřejmě „bez vědomí autora“.

To byla floskule, kterou tehdejší autoři tajně zasílající své texty do ciziny vždy na závěr připisovali, protože je to přece jen někdy, občas, za dobré politické konstelace, mohlo chránit před § 98 Sb. tr. zák., tedy před obviněním z pobuřování.

V zahraničí pak Šimečkovy texty editoval a o jejich distribuci se staral jeho dlouholetý přítel, historik Vilém Prečan, který tyto i další rukopisy našich autorů, včetně textů Václava Havla, zachoval vytvořením archivu u Scheinfeldu na zámku Schwarzenberg.

Prohlášení, že text vyšel v exilu bez vědomí autora, dost dlouho Milanovi Šimečkovi vycházelo. Když se ale tehdejší nikým nezvolení držitelé moci, to jest strana a vláda (upozornění pro mladší, myslí se tím komunistická strana) neboli – dle tehdy taky zakázaného kameramana Stanislava Miloty – Standa a Vláďa, rozhodli někoho zavřít, tak se k tomu nakonec stejně nepřihlíželo. To se stalo Milanovi Šimečkovi v roce 1981, ale za rok byl spolu s ostatními, díky nepřímému tlaku prezidentů Mitteranda, Reagana, premiérky Thatcherové a kancléře Kreiského, propuštěn. A pak zase psal a psal, dával interview a nakonec se ke svému vlastnímu překvapení dočkal v roce 1989 i změny režimu. Nezapomenu, jak stál vedle mne na Václavském náměstí na jedné z těch klidných každodenních demonstrací po pracovní době a zábly ho nohy. A tak mně řekl: „Vidíš, Jířo, tolik let říkáme lidem, aby ty komunisty shodili, a oni si k tomu vyberou listopad, kdy už navíc mrzne.“

Šimečka většinou nepsal vědecké práce plné odkazů a citací druhých, ale politické eseje, které zaujaly, a proto, jak uvádí Prečan ve své studii Velké a malé dějiny Milana Šimečky, byly opakovaně překládány. Neznám lepší vystižení marxistické ideje a hlavně ideologie, než je Šimečkova stať Strata skutočnosti, která vyšla v exilovém nakladatelství v Torontu v Kanadě v roce 1984. Přestože Šimečka doufá v demokracii, současně upozorňuje, že je nudná, pomalá, neboť musí oslovit a pro svoje myšlenky získat „průměrné lidi, počítat s jejich průměrnou odvahou i průměrnými tužbami. Proto zvedne-li někdo utopii jako prapor pro změnu a začne slibovat nerealizovatelné, získá lidi rychleji“. Mimo jiné tím zdůvodňuje, proč i učení marxismu-leninismu bylo jen ideologií, a nikoli vědou, jak o sobě prohlašovalo. „Svoje dějinné poslání splnila idea socialismu a komunismu ne jako vědecká teorie, ale opět jen jako utopie, jako příslib nového řádu, do kterého si vkládá každý převážně vlastní naděje, neboť komunismus je mimo praktickou představivost, stejně tak jako nekonečný Vesmír.“ A jinde uvádí, že chudoba je snesitelnější, když postihuje všechny stejně. A že v době, kdy Lenin a další bolševici bojovali o moc, neřešili teoretické problémy, pak ale sebe sama prohlašovali za dědice evropské komunistické tradice. Odtud taky podle Milana Šimečky pochází Leninova potřeba rozdělit evropské dělnické hnutí podmínkami Třetí internacionály. Ale kdo dnes ještě dokáže polemizovat o takovýchto teoretických otázkách, koho spory o Druhou, Třetí a posléze i Čtvrtou, takzvanou trockistickou internacionálu vůbec zajímají? Šimečku to zajímalo mimořádně. Byl ze staré školy, znal to a psal o utopiích svoji disertaci. Vynikající je i jeho interpretace postavy J. V. Stalina a taky našich dějin, ve kterých často svůj vlastní osud, třeba samostatnost, interpretujeme jako dar druhých nebo jako něco, co se nám stalo a proti čemu jsme nemohli nic dělat. Tím vším se Šimečka dostával a dostává až k interpretaci tehdejších (ale nepřímo také dnešních) problémů, například sovětské invaze do Afghánistánu. Široký záběr, vždy ale vystihující podstatu problému.

Prostor Listů, přestože Šimečka byl jedním z jejich stabilních autorů, neumožňuje ani vyjmenovat všechny statě a knihy, které napsal. Připomínám alespoň jeho nejpřekládanější knížku Obnovení pořádku, pojednávající o československé normalizaci, a esej k Orwellovu románu 1984, nazvanou Náš soudruh Winston Smith, která vyšla taky anglicky, dánsky, francouzsky, italsky, a poslední statě, které psal, shrnuté v knížce Konec nehybnosti. Soubor jeho fejetonů – zatím roztroušených v exilovém vydání Listů – zatím nikdo nedal dohromady. Osvětlovaly by významně normalizaci, kdyby se o to období, které podmiňuje chování mnoha i v současnosti, někdo opravdu zajímal.

Některé texty, blíže osvětlující život a myšlenky Milana Šimečky:

Vilém Prečan: Sebrali ho ve středu 6. května – Dopisy z Prahy, Svědectví, ročník XVII, č. 65, 1981, str. 37–40,

Vilém Prečan: V kradeném čase – výběr ze studií 1973–93, Doplněk, Brno 1994, str. 450, nn, speciálně studie Malé a velké dějiny Milana Šimečky,

Dušan Havlíček: Listy v exilu, Burian a Tichák, Olomouc 2008 – II. část Výběr dokumentů,

Šimečkovo Obnovení pořádku – kniha stále aktuální (výňatky, předmluva Z. Mlynář, doslov V. Prečan), Listy č. 4/1985, str. 4,

Milan Šimečka: Společenství strachu, Listy č. 1/1980, str. 36,

Milan Šimečka: Strata skutočnosti, in Miroslav Kusý, Milan Šimečka: Veľký Brat a Veľká sestra, Skúsenosť s reálnym socializmom v strednej Európe, původní vydání Toronto 1984.

Jiřina Šiklová (1935) je socioložka, členka redakční rady Listů.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiřina Šiklová

Čtvrt století bez Milana Šimečky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu