Eva Dobšíková

Proti stáří není léku?

Inu, kdopak by chtěl být starý? Přináší to jen samé potíže. A přece – docela paradoxně – každý chceme žít co nejdéle a umřít, když už to musí být, v co nejvyšším věku. Můj moudrý tchán, který jako legionář pobyl přes pět roků v Rusku a viděl zhasínat i bezpočet mladých lidských životů, říkával, že umřít mladý je jediný způsob, jak se vyhnout obtížím stáří. Sám se dožil osmdesáti šesti let. Bral život, jaký je, bez nářků a trpkosti, a pomáhal druhým, jak jen to šlo. Myslím, že jeho okolí mu to zdaleka nedokázalo vrátit.

Ve vědomí mladé generace plné energie a plánů je ovšem stáří neoblíbená a nenáviděná životní etapa. Vzpomínám tu na svou kamarádku, která byla psychiatrička a před půl stoletím jezdívala ráno tramvají cosi dostudovávat na filozofickou fakultu. Přitom se setkávala s řadou spolužaček a také se známým a velmi ambiciózním učitelem fakulty, který byl sice obtloustlý a zdál se starší, než odpovídalo jeho věku, ale zřejmě si stále myslel, že je pro ženy neodolatelný. Ironická, vtipná Ela, která v době jeho nástupu obvykle seděla, téměř vždy přeochotně vyskočila a nabídla mu místo, což on kupodivu ochotně přijímal. Pobaveným kolegyním potom říkala: „Jo, proti stáří není léku.“

Odkdy je vlastně člověk starý? Snad od chvíle, kdy se stává závislým na pomoci jiných. Když duševní a tělesné síly ubývají a otevírají průchod nemocem. Když si začíná připadat jako nepotřebný, osamělý a překážející tvor. Nedá se to patrně vymezit věkem. Starým se člověk začne cítit s odcházejícími nadějemi. Přestává se těšit, co bude zítra, za měsíc, za roky, čeho se ještě zúčastní a co dokáže. Všechny příznaky stáří ustoupí a skoro zmizí, vidíme-li, že nás má někdo rád, že zapadáme do lidské pospolitosti, že i druhým jsme stále něco platní. A někdy stačí, že se na nás někdo usmívá, nic nám nevyčítá, laskavě s námi mluví.

Sama jsem pomáhala pečovat o několik seniorů doma i ve zdravotnických a sociálních ústavech. Zvláště těžkou čerstvou zkušenost mám se svou devadesátiletou kamarádkou, která nejprve pobývala v soukromém domově důchodců, pak se ještě asi na dva roky vrátila do svého bytu, ale nakonec ji potkalo osudové neštěstí, když si po zakopnutí o koberec zlomila pánev. V nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) pozbyla schopnost chodit, neposadí se a těžce hýbe nohama. Dostala gangrénu v noze, kterou jí neléčili a ani neuvedli v lékařské zprávě. Láska a chápající pozornost chyběly všude, ale v rozdílné míře. Přehlédne-li ošetřující lékařka hlubokou gangrénu a cítí se obtěžována dotazy, jakou naději dává starým lidem takové zařízení? V žádném z ústavů, kterými má kamarádka prošla, se téměř neprováděla rehabilitace a chyběla péče o zrak a o sluch. Takže má přítelkyně, bystrá intelektuálka, byla dvěma sestrami označena za slabomyslnou. I neslyšící však pozná atmosféru nezájmu, ba odporu vůči své osobě. Pak pro něho není vysvobození, leda umřít.

Tyto zkušenosti mě vedly k následujícím úvahám, pro něž jsem si jako partnery vybrala tři odborníky, kteří se věnují péči o staré lidi a práci s nimi jako své dobrovolně zvolené profesi.

Jedním z nich je MUDr. Tomáš Kepák. Pracuje v nemocnici s onkologicky nemocnými dětmi, ale mimo to se věnuje i nesoběstačným lidem v ústavech a nejstarší generaci ve vlastní rodině. Ptala jsem se doktora Kepáka:

Co podle vás staří lidé nejvíce potřebují?

Ve stáří přirozeně ubývá kontaktů s jinými lidmi, zejména s vrstevníky. Mění se životní tempo, schopnost učit se nové věci a rozumět měnícímu se světu. To působí zvláštní obtíže v době nových informačních technologií s rostoucími nároky na rychlost zpracování a vyhodnocování informací. Mění se i formy komunikace (mobilní telefony, e-maily) a jsou často nad síly seniorů, zvláště v pokročilejším věku. Cítí se pak osamělí, neužiteční a někdy dokonce na obtíž.

Co se však nemění, je potřeba blízkosti a zájmu druhých. Tuto potřebu samozřejmě nejpřirozeněji vyplňuje rodina a je velká škoda, že pokrok civilizace rodinné vztahy mnohdy rozvolnil. Poprvé v historii máme díky pokrokům medicíny a výrazně prodloužené době života možnost setkávat se napříč čtyřmi generacemi a děti se tak mohou dovědět o minulosti své rodiny, svého regionu a své země nejen od rodičů, ale i od prarodičů a praprarodičů, což působí jistě mnohem bezprostředněji než školní výuka. Pokud je rodina funkční a jednotlivé generace jsou si důvěrně blízké, nemusí si starší lidé připadat jako břemeno, ale mohou mít naopak radost z poskytování své zkušenosti mladším generacím.

Co když ale senior rodinu nemá nebo rodina nefunguje?

Pak je třeba, aby důstojnou existenci seniorů garantoval stát. Ten ovšem sám o sobě mnoho nezmůže bez podpory na komunitní nebo komunální úrovni. Tam, kde se lidé navzájem znají a zajímají se o sebe, mohou konkrétnímu osamělému člověku pomoci. Tady vidím veliký prostor pro dobrovolnické aktivity. Vyspělost společnosti se podle mého názoru nepozná ani tak podle toho, jak je postaráno o děti, jako podle toho, jak je schopna se postarat o své seniory. Zatímco o děti se naše společnost stará velmi dobře a panuje zde jednoznačná společenská shoda, téma seniorů by mělo více vstoupit do povědomí a do středu společenských debat.

Co by se v péči o seniory mělo změnit, aby si uchovali kvalitu života?

Dnešní péče o seniory ve zdravotnických a sociálních zařízeních má své limity a je tam značný prostor pro zlepšování. Mnoho seniorů trpí chudobou. Myslím, že je třeba podporovat nadace, které by seniorům pomohly doplácet pobyty v domovech a jiné specifické životní náklady. Vinou limitů v úhradách se péče často redukuje na základní zajištění materiálních potřeb a nezbývá na uspokojování potřeb duševních. Práce pro seniory není dnešní společností náležitě oceňována. To vede k pocitům frustrace a vyhoření na straně poskytovatelů péče a k strádání na straně jejích uživatelů.

I když jsou v oblasti zdravotní a sociální péče standardy formálně správně nastaveny, vytrácí se obsah samotného pojmu „služba“. Službám bychom měli navracet jejich poslání, kterým je komplexní zájem o každého člověka, který je potřebuje. To není snadné. Dle mého soudu je namístě klást si otázky o kvalitě vzdělání mladých lidí, kteří se připravují pro takto chápanou službu. Smysl má také podpora „ostrůvků pozitivní deviace“, zařízení, jako je Domov svaté Alžběty v Žernůvce, kde jsou klienti spokojeni a péče řádně funguje. Takt a diskrétnost, péče o základní hygienické potřeby, o smysly (zrak a sluch) seniorů, mentální cvičení spolu s laskavým a trpělivým vztahem k pacientům jsou zde obvyklé i v praxi, nejen v oficiální prezentaci instituce. A personál takový stav zřejmě těší. Stojí jistě za to zamyslet se nad tím, proč to na Žernůvce jde a zda a jak závisí rozdíl v péči na zřizovateli (státní, soukromé či církevní zařízení). To by bylo dobré téma pro sociologickou studii.

A co když potřebuje pomoc senior, který je cizinec?

Žijeme v době otevřených hranic a promíchávání kultur. Je potřeba pracovat i na mezinárodních úmluvách o péči pro cizince, a to jak zdravotní, tak i sociální. Člověk by měl mít v dnešní Evropě – a nejen v ní – právo na důstojný život ve stáří v místě, které si vybere k životu, ideálně v místě, kde žijí a pracují jeho blízcí.

Dobrý životní pocit a kvalita života seniorů by měly být cílem nás všech. Sami budeme spokojenější, když je vlastním prarodičům a rodičům zajistíme, už proto, že i nás se to bude týkat, dožijeme-li se stáří. Roli státu vidím v nastavení podmínek, roli nás všech v podpoře vlastních rodin a komunit.

Doktor Kepák se zmínil o Domovu svaté Alžběty v Žernůvce u Tišnova. Právě zde je nyní má kamarádka a zde jsem konečně našla zařízení, v němž se lidem daří tak, jak bychom to přáli všem, kdo jsou odkázáni na pomoc jiných. Na schodišti v Domově nás vítá nápis Nezáleží na tom, co děláme, ale kolik lásky do toho vložíme. Ústav vedou řádové sestry františkánky, ale většina zaměstnanců včetně ředitelky je civilních. Patří mezi ně i magistra Lenka Velebová, mladá žena, která je v Domově v pozici sociální pracovnice. V ní jsem našla dalšího partnera pro rozhovor. Zeptala jsem se jí:

Jaká je pracovní náplň vaší instituce a vás samotné?

V našem zařízení je 45 míst pro obyvatele a těm slouží asi 34 pracovníků nepočítaje dobrovolníky. Mezi obyvateli je jen 10 mužů, jinak jde o staré nemocné ženy. Chodí sem dobrovolníci ze středních i vysokých škol, kteří pomáhají organizovat zájmovou činnost obyvatel. Do jisté míry se na tom podílím i já jako sociální pracovnice. Mám na starosti práci s našimi klienty po mnoha stránkách. Přijímání i propouštění, sepisování smluv, jednání s příbuznými a s blízkými osobami, udržování kontaktů s nimi, vyřizování finančních záležitostí klientů a ještě mnoho dalšího.

V podobných zařízeních mají sociální pracovnice i podobnou náplň práce. Ve zdravotnických bývají přítomny jen jeden či dva dny v týdnu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se adresně zajímaly o pacienta. Spíše se staraly jen o administrativu. Neměly osobní vědomost, kdo který klient je, natož aby věděly o jeho zájmech a potřebách. Prohlídka uší, očí i jiné speciální prohlídky byly prostě mimo dosah zájmu oněch zařízení a nezařizovaly se.

Proti tomu působí na mě magistra Velebová jako pramen živé vody. Ani se mi nechtělo věřit, že se po svých dřívějších zkušenostech setkám s člověkem tak hluboce zainteresovaným na svém poslání. Byla s námi, s přáteli a známými klientky, stále ve styku, aby poradila, co klientce dovézt z jejího bytu a tím jí umožnit, aby si kousek vlastního domova ponechala i v ústavu. Ať už jsou to knihy, fotografie nejbližších, kvítko, oblíbený obrázek či soška. Pořídila pro klientku lampu a ovladatelný vypínač, aby mohla lépe číst. Pečuje u léčbu sluchu, jehož ztráta je největší újmou a musí se prozatím nahradit psaním na speciální tabulku.

Kdykoliv zavoláme paní Lenku, aby zprostředkovala styk s mou kamarádkou – jejich klientkou –, neváhá vyběhnout několik poschodí a s pomocí tabulky se s ní dorozumět. Takovou ochotu a spolupráci jsem v žádném jiném zařízení pro seniory nepoznala. Hovořila jsem i s paní ředitelkou, uklízečkami a s pracovnicí pro volnočasové aktivity klientů. Nabyla jsem dojmu, že mají staré, nemocné lidi rádi a že by se nikdo z nich k nim nedopustil hrubosti, a dokonce ani nedal najevo netrpělivost. Je to vůbec možné? Odkud se tahle atmosféra a tento duch berou? Snad je tu někdo z vedoucích osobností, kdo je silný a šťastný, toto ovzduší vytváří a vlévá je i do svých spolupracovníků.

Ještě jeden nápis na chodbě: Bylo by těžkou chybou podávat jen lék, musíme dávat i své srdce.

Poslední partnerkou v rozhovoru je mi řádová vrchní sestra Maxmiliána Myslivcová. V ní jako by byl koncentrován styl práce celého zařízení. Je dost mladá, aby do své práce vkládala dostatek energie, dost zkušená na to, aby byla klientům moudrou poradkyní a svým spolupracovníkům příkladem. Z tváře jí nemizí dobrá nálada a někdy zazní i upřímný, srdečný smích. Říkám jí:

Mám ze svých setkání s vámi dojem, že jste lékařka, psycholožka, výborná organizátorka, že umíte kdeco a že vás mají zaměstnanci i klienti rádi. Pod vaším vedením jste vyléčili mou kamarádku z těžké gangrény, která ji mohla stát život. Léčíte jí i sluch a dostáváte ji z duševní skleslosti, kterou v ní vyvolala předchozí zařízení. Připadá mi, že dokážete být šťastná. Je tomu tak?

V podstatě ano, i když realita každodenního života přináší i nejedno nepříjemné překvapení. Domnívám se však a cítím, že jsem našla své místo a že snad ve svém povolání dokážu lidem přinášet trochu radosti, pokoje a naděje.

Už od mládí jsem chtěla být zdravotní sestrou. Po absolvování střední zdravotnické školy jsem pracovala v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně u lůžek vážně nemocných a cítila jsem, že služba těmto pacientům naplňuje můj život smyslem a že ji chci dělat naplno.

V té době jsem se rozhodla zasvětit svůj život Bohu a potřebám lidí v Kongregaci Milosrdných sester sv. Františka. Působila jsem na několika místech, také jsem po určitou dobu učila studenty na praxi v několika brněnských nemocnicích. Později jsem při zaměstnání vystudovala Zdravotní sociální fakultu v Brně a získala zkušenosti v různých pracovních pozicích. Mnoho jsem se naučila díky svým kolegům a spolupracovníkům. Šla jsem vždy pracovat tam, kde mě bylo potřeba a kam mě moji představení poslali. V Žernůvce jsem již několik roků a toto místo je pro mne obzvláště „srdeční záležitostí“. Nelituji mnohých těžkostí, únavy a někdy náročnosti profese. Nechtěla bych žít jinak. Je pro mne darem od Boha, že smím být v této službě. Stále víc si uvědomuji, jak vzácné a jedinečné jsou příběhy lidí, které tu máme kolem sebe a o něž se nyní staráme. Jak každý náš pacient je osobností se vším tím, co si přináší životem. Jsme zde, abychom mu pomohli jít po cestě stáří a nemoci, neztráceli ze zřetele jeho individualitu a přistupovali k němu s úctou a respektem.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Proti stáří není léku?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu