Antonín Rašek

Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci

Jak je možné, že i když převážná část československé a především české společnosti si přála navázat na ideály Pražského jara, a chtěla tedy socialismus s lidskou tváří, zvítězil nakonec koncept Václava Klause s kapitalismem bez přívlastků? Jiná cesta nebyla?

Sejde-li se v diskusi k 17. listopadu tucet osobností s levicovou orientací a minulostí, jak se to stalo při loňských oslavách polistopadového čtvrtstoletí v Evropském domě, lze to považovat za poměrně reprezentativní setkání. Tedy alespoň z hlediska orální historie. Ta je sice významná, ale jak ukázaly výzkumy, převážně a někdy až povážlivě subjektivní. Ptáme-li se totiž lidí na jejich názor v průběhu historické události a zeptáme-li se týchž na totéž po pěti, deseti či pětadvaceti letech, dozvídáme se často cosi jiného, už ovlivněného časem a následnými zkušenostmi. Lidé ale v souladu se svými názory a postoji jednají.

Problém je, že stále nemáme o tomto období fundamentálnější práce. A možná mít nebudeme, protože mnohé archivy byly zničeny, odvezeny, či dokonce možná zmizely v soukromí. Chybí i diskuse o objektivních politicko-ekonomických a globálních příčinách této historické změny politického systému u nás i v jiných postkomunistických zemích.

A to je jako vždy živná půda pro legendy. Vyvracení jedné obvykle vede k vytvoření konstrukce a legendy jiné. Nejdřív se například při pádu režimu přeceňoval vliv disentu kolem Charty 77, poté se podceňoval a nadále se rok od roku víc podceňuje.

I levice se připravovala

Levicově orientovaní lidé přiklánějící se dříve k reformnímu hnutí v KSČ mají dojem, že jim byla listopadová revoluce či klíčová politická změna ukradena. Přisvojili si ji podle nich jiní, kteří se často proti režimu ani nepostavili.

I v KSČ existovaly skupiny členů, zvláště na Slovensku, které připravovaly podstatné reformní změny včetně vyškrtnutí ústavního článku o vedoucí úloze strany. Mluvil o tom paradoxně v době 25. výročí listopadových událostí v televizi dokonce i bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

Komunisté, resp. bývalí komunisté, a levicově orientované osobnosti patřili mezi nejaktivnější chartisty. Připomeňme Jiřího Hájka. Zdeňka Mlynáře, Petra Pitharta, Jaroslava Šabatu, Zdeňka Jičínského, Jiřího Dienstbiera st., Pavla Rychetského, Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Petra Uhla ad. Pravice snižovala po 17. listopadu 1989 jejich zásluhy přirovnáními typu černoch zůstane černochem.

V českých zemích byla z organizací vytvářených bývalými komunisty před 17. listopadem 1989 nejznámější Obroda. Klub za socialistickou přestavbu Obroda založili v únoru 1989 vyloučení a vyškrtnutí členové KSČ, ale byli v ní i bezpartijní. Klub se hlásil k Pražskému jaru a Gorbačovově přestavbě a vydával časopis Dialog. Mnozí z členů byli později aktivní i v Občanském fóru a stali se významnými polistopadovými politiky (Jiří Dienstbier st., Čestmír Císař ad.).

Aktivní byli i bývalí vojáci

Součástí Klubu byla i tzv. Vojenská Obroda, která se mj. zasloužila o rehabilitaci téměř deseti tisíc bývalých vojáků z povolání a civilních pracovníků armády, kteří byli po 21. srpnu 1968 pro odpor nebo nesouhlas se sovětskou okupací propuštěni. Dva tisíce se jich načas do armády vrátilo a pomáhalo při demokratické transformaci armády.

O armádě se v souvislosti se čtvrtstoletým výročím moc nehovořilo. Leda se připomínalo cosi vzdálené pravdě, že jeden z velitelů divizí chtěl táhnout na Prahu. Jiný generál naopak připomínal své zásluhy na odvrácení čehosi podobného. Trochu málo.

Armáda na zásah proti možným občanským nepokojům samozřejmě připravena byla. Jeden z takových plánů měl i příznačný název Zásah, další poté Vlna a Norbert. Pro akci Norbert byl připraven a po listopadových událostech v Lidových novinách publikován seznam několika set lidí, kteří měli být po vyhlášení výjimečného stavu policií internováni v připraveném táboře např. v obci Švařec na Vysočině i na místech dalších. Je příznačné, že zatímco zájem o spolupracovníky tajných služeb zůstal v ohnisku pozornosti desítky let, o potenciální oběti režimu se vážněji nezajímal nikdo.

Není sporu o tom, že by velení armády stranické rozhodnutí splnilo. Proti němu by se možná postavila část vojáků v základní službě a mladých důstojníků, ale velitelský sbor byl schopen zmíněné plány realizovat i bez nich. Kdyby ovšem ÚV KSČ byl schopen takový příkaz bez podpory Moskvy vydat. Ta už ale pod Gorbačovým vedením k něčemu takovému ochotná nebyla. Ke cti dost značné části vojáků je nutné uvést, že by sice rozkazu uposlechla, ale proti své vůli, důstojníci dobře věděli, co se ve světě i u nás děje.

Jak to bylo s konspirací

V souvislosti s listopadovými událostmi se také připomínají aktivity kolem z tehdejšího hlediska liberálnějšího premiéra Lubomíra Štrougala, na kterého spoléhali i někteří bývalí členové strany. Rozhodně ale neexistovala podstatnější reformní vize vlastní celému tehdejšímu stranickému vedení. I když údajně připravovalo zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany a řadu dalších liberálních opatření, jako bylo například zrušení výjezdních doložek. Z 60. let minulého století zároveň dobře věděli, že když se začne s liberalizací, velmi rychle začne spontánně akcelerovat.

Připravenější a skutečně konspirativního charakteru byly záměry a snahy kolem vedoucího 8. oddělení státní administrativy ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta.

V pořadu Dvacet minut s Radiožurnálem bývalý agent StB Ludvík Zifčák loni přiznal, že byl jakožto student ostravské báňské fakulty Růžička jedním z těch, kdo měli dovést studenty na Václavské náměstí, ale dovedli je podle domluvy s vedením StB jenom na Národní třídu. Tam Zifčák sehrál roli mrtvého, odvezla ho sanitka do nemocnice Na Františku, odkud byl propuštěn. Lze si domyslet, že to byl on, o kom Petr Uhl mluvil jako o zabitém studentu Šmídovi a vyslal o tom zprávu do zahraničí.

Zifčák-Růžička podle vlastní výpovědi měl a dosud má ruský pas, rubly a letenky do Moskvy. Byl to podle něho údajně jediný rozkaz, který nesplnil, protože tady měl rodinné vazby a bál se, že by se z Moskvy nemusel vrátit.

Hned druhý den po Zifčákovi ve stejném pořadu Českého rozhlasu přiznal bývalý náměstek ministra vnitra a šéf StB Alojz Lorenc, že z iniciativy Hegenbarta zpracovali memorandum, ve kterém mj. požadovali přehodnotit rok 1968, omilostnit vyškrtnuté a vyloučené ze strany a spolu s nimi a s vybranými bezpartijními odborníky chopit se moci ve státě. Návrh byl vedením ÚV KSČ zamítnut.

Na organizaci 17. 11. se Lorenc údajně nepodílel. Ale jeho vystoupení bylo nepřesvědčivé. StB evidentně celou akci, jak ji popsal Zifčák, organizovala. Chartu 77 a aktivity Václava Havla měla StB podle Lorence údajně pod kontrolou. Je to zčásti možné, ale od bývalých exponentů minulého režimu ostudné.

Bylo jasné, že určité skupiny v KSČ chtějí převzít moc. Ten den ale Lorenc jednal s KGB, kde se určitě dozvěděl, že Gorbačov KSČ nepomůže. To jsou ovšem jen epizody dokreslující obrysy daleko složitějšího zákulisí vážné historické události. Rozhodující byl spontánní celonárodní odpor proti režimu, který odradil kohokoli z vládnoucího establishmentu uchopit moc v jiném složení.

Plány reformní levice

Reformní levice usilovala o pokračování Pražského jara v čele s Alexandrem Dubčekem a v ekonomice chtěla převzít modifikovaný jugoslávský model kolektivních řízení podniků radami pracujících. Mělo to racionální jádro, podstatná část občanů si socialismus s lidskou tváří přála a dodnes si dvě pětiny lidí myslí, že 60. léta dvacátého století patří k nejvýznamnějším obdobím našich moderních dějin. Byl v tom z hlediska reality dalšího vývoje romantismus a nostalgie, tedy utopie.

V levici se také vedla diskuse, zda 17. listopad byl děním řízeným, nebo spontánním, rozhodovaly-li příčiny vnitřní, nebo vnější. Převládlo mínění, že společnost změnu chtěla, ale připravena na ni nebyla, natož aby tento proces někdo řídil. Situace se řešily ad hoc. Silně inspirativní byly především události v sousedních zemích, zvláště v Polsku a v Maďarsku, zčásti i v NDR a v SSSR.

Jsme-li u zahraničních vlivů, Západ reformní dění na Východě dlouhodobě podporoval. Ale nedá se říci, že tato podpora byla jednoznačná. Některým politikům bipolární rozdělení světa vyhovovalo, a proto by i nyní mnohým nevadilo se k němu vrátit. Není neznámo, že britská premiérka Margaret Thatcherová se ostře postavila proti sjednocení Německa.

Mnozí reformní komunisté spoléhali na Gorbačova. Ten je ale při své návštěvě Československa v dubnu 1987 zklamal, k Pražskému jaru se nepřihlásil. I když perestrojka měla k němu zpočátku blízko.

Vedení KSČ bylo desítky let zvyklé poslouchat hlas z Moskvy. Ten se ani poté neozval. A tak vůle se udržet se u moci vytratila. Moc padla, protože se vládci de facto rozešli. A jako obvykle se proto o změně rozhodlo v centru. Již 21. listopadu dalo totiž sovětské vedení najevo, že se do našich událostí vměšovat nebude. I když tu mělo pětasedmdesát tisíc vojáků. Tím zmizel strach. Miloš Jakeš logicky musel dospět k názoru, že Gorbačov KSČ paralyzoval. I proto moc padla tak snadno. Jinak by to bylo jako třeba v Rumunsku složitější.

Pokud jde o další vývoj, je zajímavé, že v těch zemích, kde se antikomunismus příliš neprojevil, se komunistické strany v podstatě vytratily. KSČM je paradoxně dosud významnou parlamentní stranou, jakkoli stále nemá koaliční potenciál. Když se KSČ netransformovala podle představ reformních komunistů, přešli většinou k sociální demokracii a vytvořili část její členské základny. Pravice to neopomíjí připomínat.

Levici se podařilo dostat k moci až po deseti letech vítězstvím ČSSD ve volbách, ale mohlo se tak stát až po podepsání tzv. opoziční smlouvy s ODS.

Na Slovensku byla situace poněkud jiná. Nebyl tu tak silný antikomunismus jako v českých zemích. Proto se paradoxně Komunistická strana Slovenska postupně vytratila, protože pod vedením Petera Weisse, současného slovenského velvyslance v ČR, tu vznikla Strana demokratické levice. Z té se po letech vyčlenil Ficův Smer, což je již strana s výrazně sociálně demokratickým charakterem, která nyní v zemi vládne.

Názor není zas tak protikladný

Je pozoruhodné, že názory na 17. listopad 1989 se nyní v české společnosti příliš neliší. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek čtvrtstoleté dění charakterizoval fázemi iluze – deziluze – naděje; komunista Jiří Dolejš konstatoval, že je nelze ani velebit, ani cejchovat.

Mezi částí levice přetrvává víra, že myšlenka socialismu se k lidem vrátí, až poznají nejtvrdší stránky kapitalismu, až jim dojde, že došlo k největší krádeži po Bílé hoře: kdy se někdejší krádež pytle cementu změnila v krádež cementárny, jak řekl jeden z pamětníků.

Je ale otázka, zda ti, kdo se nepočítají mezi polistopadové vítěze, nebudou spíš usilovat o kapitalismus s lidštější tváří. Je to realističtější a ironicky řečeno vyjde to nastejno.

A přihlédneme-li k vývoji v Číně, která v úrovni HDP právě překonala Spojené státy, kdo ví, nezačne-li se po překonání slot a tísní zase mluvit o konvergenci politických systémů. A cílem nemůže být jako u sociální demokracie nic jiného než sociální stát.

V listopadu 1989 poražená reformní levice jako kdyby dosvědčila dějinnou zkušenost, že revoluce je jako Saturn: požírá své vlastní děti. To víme od Velké francouzské revoluce roku 1789. Řekl to o čtyři roky později před popravou umírněný republikán Pierre Vergniaud. Stejně tak je možné si nechat revoluci ukrást. Jako se to stalo Alexandru Fjodorovičovi Kerenskému. Ten se po ruské únorové revoluci roku 1917 po prozatímní vládě knížete Lvova stal premiérem a o moc ho připravili bolševici. Zásadním problémem ovšem je, jestli levice na vítězství 17. listopadu po čtyřicetiletém komunistickém vládnutí vůbec měla. Asi ne. Bohužel si to myslela ostatní část národa.

Antonín Rašek

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Reformní levice propásla 17. listopadu dějinnou šanci

I levice se připravovala

Aktivní byli i bývalí vojáci

Jak to bylo s konspirací

Plány reformní levice

Názor není zas tak protikladný

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu