Jaroslav Bican

Solidarita se nevylučuje, ale umocňuje

Můžeme se, jak to dělá Jan Keller, s obavami ptát, zda, když projevíme solidaritu, se najde někdo, kdo pomůže nám, až to budeme potřebovat. Bohužel si tím nepomůžeme. Solidarita má jen jedinou alternativu: Nemluvit spolu, stavět bariéry a žiletkové ploty.

-red-

Kolik je tak v té sociální demokracii sociálních demokratů? Člověk se nemůže neptat, když vidí, že místo pomoci lidem řada členů i vedoucích funkcionářů této strany v debatě o uprchlících ze zemí postižených válkou mluví o represi a bezpečnostním riziku.

Sociálnědemokratičtí politici se sice zatím ještě nepřidávají k houfu těch, kteří se snaží těžit z aktuální paniky až hysterie. Spíše lavírují. Můžeme ale téměř s jistotou očekávat, že spolu s blížícími se krajskými volbami se objeví větší počet kandidátů ČSSD, kteří se situaci pokusí využít.

Otázka po množství autentických sociálních demokratů v ČSSD má své opodstatnění. Plynou z ní ale další. Jaký obsah by dnes mělo mít sousloví sociální demokrat? Co při aktuálním stavu světa dělá sociální demokraty sociálními demokraty? Je to solidarita? Prostupuje tato hodnota českou sociální demokracií? Jak přesně solidaritu chápat? V jakém smyslu by sociální demokraté měli být solidární? A jak konkrétně by se jejich solidarita měla projevovat v aktuálních výzvách, kterým ČSSD čelí a bude čelit?

Na jedné straně se zdá, že situací, které vyžadují vysokou míru solidarity, zažíváme velké množství a do budoucna jich bude pravděpodobně ještě přibývat, na druhou stranu však dnešní sociální demokracie viditelně tápe v tom, co pro ní solidarita znamená.

Jan Keller ve svém textu Solidarita ve slepé uličce (Právo, 24. září) spolu s francouzským sociologem Françoisem Dubeauem rozlišuje tři druhy solidarity: industriální, preindustriální a postindustriální. Industriální je postavená na třech pilířích. Solidarita v ekonomické rovině spočívá v tom, že výdělek dotyčnému a jeho rodině nejenom umožňuje důstojnou existenci, ale zároveň by ho měl skrze kolektivní pojistné systémy také zajišťovat pro případ nemoci a stáří, kdy pracovat nemůže.

Druhým pilířem je podřízení všech jednotlivců normativnímu tlaku institucí, od policie, soudů přes školu až po monogamní rodinu. Třetím pilířem industriální solidarity je oblast kultury a symbolů, kdy jsme navzájem solidární proto, že se hlásíme ke stejným tradicím, zvykům a obyčejům, v širším slova smyslu ke stejnému původu, jazyku a sdílené kultuře.

Preindustriální solidarita se, jak píše Jan Keller, omezovala na členy rozšířené rodiny, na místní sousedství, na vlastní farnost a mívala podobu vzájemné výpomoci. Teprve na počátku modernity se vytvořila vyprávění o pospolitosti založené na společné krvi, původu či rase. Solidarita postindustriální by se naproti tomu měla zakládat na proměnlivých sítích dobrovolně kooperujících jedinců, kteří si budou společně pomáhat, protože díky sdílené důvěře mohou předpokládat, že druzí jim vhodnou formou a ve správný čas vrátí to, co oni dali nezištně jim.

Podle Jana Kellera máme tři solidarity, ale nemůžeme se spolehnout ani na jednu z nich: „Ta předprůmyslová je líhní xenofobie, průmyslová je v troskách a postprůmyslová v podobě těch správných kontaktů a známostí je dobrá na všechno možné, jen ne na pomoc skutečně potřebným,“ píše Keller.

Zkusme na pozadí Kellerova popisu vést úvahu o tom, co dnes znamená být solidární a na jaké solidaritě by měla být postavená sociálně demokratická identita. Jan Keller ve svém textu, jak má ve zvyku, předložil problém, rozehrál složitou intelektuální hru, ale nenabízí žádné východisko. Jeho esej končí někde na okraji propasti: Industriální solidarita je v troskách a solidarita postindustriální nám v době, kdy do Evropy přichází množství uprchlíků, podle Kellera nedává jistotu, že uprchlíci udělají také něco pro nás, že budou uznávat naše instituce a věřit v naše hodnoty.

Klíčem k pochopení solidarity ve společnostech, které jsou tvořené lidmi mnoha různých identit často vzájemně se prolínajících, je poznání, že solidaritu nelze držet pouze v rámci jedné skupiny. Odboráři nemohou bojovat jen za zájmy svých členů, gayové, lesbičky nebo ženy nemohou hájit pouze svá vlastní práva a stejně tak Romové nebo Češi nemohou být solidární jen sami mezi sebou. Nehledě na to, že třeba uprchlíci z válečných oblastí či lidé bez domova si sami nepomohou a potřebují v první řadě pomoc ostatních.

Moji budoucí voliči

Ve filmu Pride říká gay aktivista odborářskému vůdci: „Vyrůstal jsem v Severním Irsku. Moc dobře vím, co se stane, když spolu lidé nemluví. Proto jsem nikdy nepochopil, jaký je důvod podporování gay práv, ale žádných jiných práv. Nebo pracovních práv, ale ženských ne.“

Každý pokus projevit solidaritu napříč různými skupinami má totiž ten význam, že narušuje bariéru mezi nimi a vede k vzájemnému poznání. Ve filmu Pride je pěkně zachyceno, jak velkou roli může takové setkání, v tomto případě gayů a lesbiček, kteří podpoří stávkující horníky z jižního Walesu a jejich rodiny v době vlády Margaret Thatcherové, sehrát. Není nic horšího, než když spolu lidé nemluví.

Solidaritou do všech stran a skupin si člověk vytváří přátele napříč různými identitami, tvoří vazby a mosty mezi společenskými segmenty, brání jejich izolaci a zvyšuje šanci, že také další skupiny budou solidární napříč společností, tím nakonec roste i pravděpodobnost, že mně jednou v případě potřeby někdo z těchto skupin rovněž pomůže.

Co konkrétně z toho plyne pro sociální demokracii? V době, kdy na jednom místě spolu žijí lidé rozličných identit a dokonce se může stát, že Rom je zároveň gay i odborář, se solidarita nemůže zastavit na pomezí jedné z těchto skupin. Proto ani solidarita českých sociálních demokratů se nemůže týkat jen střední nebo nižší střední třídy v České republice, ale musí zahrnovat mnohem více oblastí a identit.

Sociální demokracie by se předně měla přestat bát toho, že si solidaritou k jedné skupině může uškodit u skupiny druhé. Je omyl stavět celou situaci tak, že solidarita například vůči uprchlíkům musí být na úkor chudých občanů v České republice.

Jednak solidarita může mít různé podoby a nemusí jít vždy jen o finanční prostředky. Neméně důležité je nepřistupovat k druhým jako k hrozbě, odložit represivní přístup, projevit zájem a začít se s nimi bavit. Rovněž v čistě ekonomické rovině neplatí, že peníze, které míří na pomoc jedné skupině, musí být nutně na úkor jiné, která je také v nouzi. Bylo by nerozumné pro jedny zapomínat na druhé. Je třeba obhájit a prosadit solidaritu vůči všem, kteří to potřebují.

Solidaritou do všech stran nemůže sociální demokracie nic ztratit, pouze získat. Z řad uprchlíků a migrantů se jednou může rekrutovat velká část voličů ČSSD. Převažující část společnosti nakonec je v nějaké skupině, která si dříve či později bude žádat solidaritu ostatních. Voličský potenciál, který plyne z toho, že sociální demokracie přestane svoji solidaritu zužovat na konkrétní vrstvu lidí, je značný.

Můžeme se, jak to dělá Jan Keller, s obavami ptát, zda, když projevíme solidaritu, se najde někdo, kdo pomůže nám, až to budeme potřebovat. Bohužel si tím nepomůžeme. Sociálním demokratům, a nejenom jim, nezbývá nic jiného než být solidární, protože solidarita má jen jedinou alternativu: Nemluvit spolu, stavět bariéry a žiletkové ploty.

Docela dlouho si s nimi můžeme vystačit, ale důsledky, které to má, jsou obvykle o to větší. Běsy, které se tím dávají do pohybu, bývají strašné. Postoupně rostou a sílí a časem všechny ploty a hráze prolomí.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor rubriky Domov Deníku Referendum.

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Solidarita se nevylučuje, ale umocňuje

Moji budoucí voliči

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu