Eva Dobšíková

Minifejeton o roztržených kalhotách

Do Prkvančic, který blbec... ujelo mně onehdy naproti brněnského nádraží, když jsem si, čekajíc na šalinu, sedla na jednu z laviček na nástupišti, a nejen si poranila nohu, ale také udělala pěknou skobu na zánovních kalhotách. Inu, který blbec tu nedokonale zase odstraňoval nedávno přimontované kovové zábrany proti bezdomovcům, aby si na lavičky nemohli lehnout a pospávat tam. Plochu laviček tamních i laviček na nádraží, i na některých jiných místech po městě, bylo za tím účelem podle některé povolané hlavy nutno pěkně kovovými zábranami rozdělit, aby se tam naležato lidská postava nevešla. Přišlo léto, horké léto, svým způsobem příznivé bezdomovcům, neboť vysušilo a ohřálo parky a závětří jejich keřů, veškerá houští i u přehrady a vůbec poblíž, takže i ti pokročilejší, tedy ti, kteří už mají velmi nemocné nohy, většinou pokryté neuvěřitelně rozmokvanými boláky (typická nemoc bezdomovců, kteří už jsou dlouhou dobu na ulici) se do těchto ústraní dobelhali a vyspávali tam. Kovový nýt či šroub, který upevňoval „antibezdomoveckou“ zábranu, byl odstraněn neúplně, takže se stal nebezpečný svým špičatým pozůstatkem tomu, kdo si na lavici sedl. Padlo to na mne, a tak proklínám všechny bezdomovce, že přes veškeré snahy a opatření ctihodných občanů dosud nevysublimovali z města Brna. Mohli se třebas proměnit v páru ve žhavém slunci nebo už dávno v zimním období v jinovatku, jež by se s příchodem rozmilého jara vypařila. A oni pořád ne, pořád někde jsou. Pečlivě byli vyhnáni ze všech nákupních center a prostor před nimi, z laviček, nádraží, veřejných budov a co já vím odkud ještě. Ale co už vůbec nevím, kam. Tuhle jsem šla na Šelepce parkem a zrovna hustě pršelo. Jeden takový bezdomovecký člověk zachumlaný v čemsi velmi špinavém tam pospával polosedě opřený o strom. Jistě promočený až na kůži. Z podstřeší hostince to uviděli dva policajti a zavolali sanitku. Docela rychle přijela, policajti jej šupli paní doktorce dovnitř. Netrvalo snad ani pět minut a vypadl zpět do deště jen v trenýrkách se svými svršky pod paží. Vběhla jsem ještě do otevřených dveří sanitky a tázala se paní doktorky, proč toho člověka nevezme s sebou do nemocnice, když má strašně rozhnisané nohy, na kterých sotva stojí, a pravděpodobně horečku? Odvětila: „My bereme jen takové, kteří už se na nohy vůbec nepostaví, tenhle ještě může stát. A horečku? Tu mají skoro všichni...“ a vystrčila ze sanitky i mne a zmizela se svým vozem „rychlé pomoci“. Policajti zmizeli také. Zůstala jsem chvíli s tím člověkem pod stříškou hospody, než se zas do mokrého oblékl, a dozvěděla jsem se lecos o životě bez střechy nad hlavou, ale o tom až někdy jindy. A vůbec, zajímá někoho takové čtení?

Obsah Listů 5/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Minifejeton o roztržených kalhotách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu