A. J. Liehm

Co dělat v dějinotvorné situaci

Na Československo i Českou republiku je potřeba se občas podívat zvenku. Pořád se mluví o tom, jak jsme okupaci prožívali, jak jsme se cítili, jak jsme žili – my v Praze, v českých zemích, v Československu. Nemluví se o situaci, jak ji zažívali lidé v Moskvě. Čímž nemyslím lidi na ulici, ale sovětské politbyro.

Máme dnes různé historické ústavy, řadu knih, ale málokdo se podívá na věc z opačné strany. A ta opačná strana je dobrá ani ne proto, abychom pochopili svoje omyly. Jsme malá zemička, která ve světové politice hrála a hraje minimální roli. Důležitější otázka je, proč vedení Sovětského svazu poslalo půl milionu vojáků do Československa. Tady nám chybí logika, pokud to nebudeme brát globálněji. Věděli v Moskvě, že když nechají československou reformu, Pražské jaro, jít dál, bude se ta nákaza šířit všude kolem? A že se šíří, bylo evidentní.

Nám bylo jasné, že nevyhrajeme válku, nezvítězíme nad Sovětským svazem, ale taky jsme věřili, že naše naděje spočívá v tom, že se v Sovětském svazu něco změní. A na lidi, kteří říkali pozor, hrajete si s ohněm, tohle nemůžete ve zdraví přežít, jsme se dívali úkosem. Byli nám podezřelí.

Moskevský pohled byl jiný: Jestliže povolí v Československu, kde šlo o patnáct milionů lidí, tak ten vítr, ta bouře, která přijde, strhne dvě stě milionů. Naše naděje byla, že se v Moskvě něco změní, že začnou uvažovat trošku jinak, než jak byli zvyklí. Jenže my to brali jedině tak, že oni prostě musejí pochopit, že z Československa jim nehrozí žádné velké nebezpečí. A oni naopak velice rychle pochopili, že to nebezpečí hrozí, a to velice vážně!

Nepotřebovali půl milionů vojáků, aby zvládli československou situaci. Problém byl, jak zvládnout situaci v celém bloku. A jak se ukázalo v Maďarsku nebo v NDR už v padesátých letech, tak ten blok vůbec pevně nedržel. Proto neviděli žádnou jinou cestu. Cesta demokratizace, reforem systému pro ně byla naprosto myšlenkově uzavřená: Jestli chceme zachránit sovětskou říši, která sahá od Sibiře po západní Německo, musíme to nějak zarazit. A zarazit to můžeme jedině silou. Spočetli si, že kdyby vojensky nezasáhli, jejich říše by se postupně rozpadla.

Druhá jejich možnost byla změnit vlastní politický systém. A samozřejmě by byla hloupost myslet si, že něco takového udělají. Sověti věřili, že když to udělají pro výstrahu, zamezí podobným věcem v jiných zemích. Pravdu však měli ti, kteří říkali, že okupace Československa je sebevražda Sovětského svazu. Ukázala totiž kromě jiného v plné nahotě rozpor mezi slovy a činy, mezi slovy o rovnosti a spravedlnosti a obyčejným imperialismem.

Diskuse by se tedy měla vést na téma, co se dá v takové situaci udělat. A jak se to má dělat. Nemám na to odpověď, ale vím, že československé jaro byla krásná věc, která neměla žádnou šanci a nehodila se do světa, jaký tehdy existoval. Mimo jiné proto, že Západ o ni nestál.

Nesmíme se litovat a bít se do prsou, jací jsme byli stateční, musíme vidět, co jsme chápali a co nechápali. Musíme pochopit, že ta iluze byla skutečně jen iluze o dějinách, a dějiny že se dělají jinak. A my jsme to samozřejmě odnesli. Jestli se to dá někdy napravit, na to taky nemám odpověď. Ale jenom mě pořád trápí, že my jsme ti dobří, co to dobře mysleli a špatně dopadli.

„Co by měl dnešní mladý člověk vědět o osmašedesátém roce?“ se za Listy zeptali Patrik Eichler a Tomáš Tichák. Odpověď zazněla na setkání s Listy v Praze 17. června 2015.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Co dělat v dějinotvorné situaci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu