Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Veronika Opletalová: O odpovědnosti, popravách a bramborách

Znaky

Veronika Opletalová

O odpovědnosti, popravách a bramborách

Pár výroků z úst předních politiků mě přimělo k úvahám o odpovědnosti – nikoli té skutečné, nýbrž té „vyvozované“. Tím se dostáváme k výpovědím o výpovědích – o situacích, kdy člověk dostává nebo musí dávat výpověď. Poslednímu se někdy říká „rezignace na funkci“, ale tak se tomu říká jen u „významnějších postů“. A u těch se zastavíme. Půjde nám tedy o mediální obraz demisí a odvolávání z funkcí nebo spíš o jazykový obraz státního aparátu na příkladu nuceného opouštění funkcí. Čili o vyhazování, vyvozování odpovědnosti a padání hlav.

Nastane-li v řádu státní instituce viditelný nepořádek, očekává se, že někdo vyvodí odpovědnost nebo konkrétněji politickou či personální odpovědnost. Ale co to vlastně znamená? Dotyčný buď sám odstoupí nebo hledá, kdo z podřízených měl záležitost přímo či nepřímo na starost, a vyvozuje z toho „příslušné kroky“, které zpravidla vedou k „personální obměně“, nebo expresivněji: „padají hlavy“.

Předně je ale třeba si uvědomit, že vyvozování odpovědnosti je jazyková zkratka, elipsa: jde o vyvozování důsledků ze zodpovědnosti, tedy přesněji odpovědná osoba vyvozuje důsledky z pochybení sebe či svých podřízených. Jestliže už u samotného „vyvozování důsledků“ není jasné, co se má konkrétně dělat, umocňuje eliptičnost významovou neostrost slovního spojení. A tady se otevírá prostor pro interpretace.

Představme si to celé v malém: v okresním městě navštíví inspektor základní školu, v ní mimo jiné navštíví toaletu, a shledaje „nestandardní stav“, vyzve ředitele, aby z toho vyvodil personální odpovědnost. Ředitel jde domů, probere to s manželkou a další den buď pokárá paní uklízečku nebo, bude-li zvlášť svědomitý, paní uklízečku rovnou vyhodí. A když přijde inspektor za rok či dva, tak mu ředitel ukáže vypulírované toalety a zcela mimochodem mu na chodbě představí novou paní uklízečku. Ovšem je tu i možnost, že sám ředitel „nabídne svou funkci“ (zejména v případě, že už dávno z nějakého důvodu odchod zvažoval). A taky je tu možnost, že se mu bude hodit propustit školníka, který má ostatně stav budovy též na starost.

Zodpovědný aparát

Pojem odpovědnosti se tak na jedné straně vyprazdňuje, na straně druhé se otevírají možnosti kličkování, manévrování a alibismu. Je to tak nějak výhodné pro chod velkého nepřehledného státního aparátu, který přece musí působit odpovědně. Mimochodem vyvozovat (z)odpovědnost není totéž jako zodpovídat se. Významy se mohou v určitých kontextech krýt – zejména, je-li zodpovědná osoba na nižším stupni hierarchie, čím výš se v hierarchii nachází, tím víc se rozcházejí: Ne každý je pak ochoten se za svá pochybení zodpovídat, ale leckdo je schopen vyvodit odpovědnost. Menším oříškem může být výzva k vyvozování osobní odpovědnosti, ale i tady se nějaký manévrovací prostor najde, koneckonců výraz „osobní“ lze interpretovat jako personální, vztažený k personálu. (Zatímco slovo „personální“ ve spojení „personální zodpovědnost“ už nebudeme chtít interpretovat jako „osobní“).

Dále hraje roli, kdo a jak k vyvozování odpovědnosti vyzývá, neboť povětšinou neplatí, že by původce z lapsu samotného a nepozorovaného něco vyvozoval, a též je třeba zvážit, co všechno vyšlo najevo. Pak se k interpretačním možnostem přidružuje i otázka zda vůbec vyvozovat. Tyto manévrovací možnosti s sebou nesou určitý pocit bezpečí (pro některé zúčastněné) a dojem, že se něco děje a zároveň nic neděje. Pojem cti se přitom tak trochu vytrácí – což je opět svým způsobem bezpečnější, když přihlédneme k tomu, že v některých kulturách stále ještě může pochybením zapříčiněná „ztráta tváře“ dovést zodpovědnou osobu až k sebevraždě.

Kombinace

Na druhou stranu nám zůstal v jazyce relikt z dob dřívějších a drsnějších: „odstřel“, „padání hlav“ čili metaforika poprav, které ostatně svého času fungovaly i jako sankce za pochybení v rámci hierarchie vládního aparátu. Procedura zakonzervovaná v jazyce, jejíž podoba se mezitím umírnila. Ovšem i jazykový popis se rozrůznil.

Když jednotlivé jazykové prostředky výpovědí o výpovědích shrneme, tak se ukazuje pestrá směsice: Vedle věcných pojmenování a expresivních metafor se nabízejí vyprázdněná zobecnění („vyvozování důsledků“ či zkratkovitě „odpovědnosti“), která mohou být užita i jako eufemismy („personální obměna“/„restrukturalizace“).

Napínavé a stylisticky kuriózní to začne být ve chvíli, kdy se tyto možnosti objeví v textu vedle sebe. Menší průzkum denního tisku a internetového zpravodajství ukázal, že se takové kombinace v pojednáních o daném tématu objevují velmi často, jako by šlo o prostředky komplementární: Expresivní metafora doplňuje sémanticky neostrý výraz (přitom se metafora nachází většinou v palcovém titulku). Nechybí ani kombinace metaforiky poprav s eufemismy: Tak se v názvu článku o Putinově deziluzi z výsledků olympijských her ve Vancouveru dozvíme, že „Budou padat hlavy“ a hned v prvním odstavci textu se píše o „personálních změnách“. (Aktuálně.cz, únor 2010)

A když dodáme nějaké další fráze, například na téma odpovědnosti, tak tu máme hotový stylistický výbrus: „Za výbuchy u Vrbětic musí padat hlavy. (...) Jenže kdo je zodpovědný? Povolané osoby si přehazují zodpovědnost jako horký brambor.“ (Zpravodajství TV Nova, prosinec 2014) Můžeme zde pozorovat nové sémantické vazby: žár spojený s výbuchem i horkým bramborem, něco kulatého padá, něčím jiným kulatým se hází.

A pak se objevuje ještě jeden typ kombinací, často obsažených v jediné větě. Výzva obsahuje pojistku formou konkrétních dodatků – politik je například vyzván, aby „vyvodil odpovědnost a odešel“. To už zní dost jednoznačně, méně jednoznačná se ovšem jeví jazyková analýza takové věty. Jedná se o výrazy užité synonymně (vyvodit odpovědnost = odejít)? Nebo jde spíš o následnost respektive kauzalitu (vyvození zodpovědnosti ve smyslu uvědomění si vlastní odpovědnosti a na základě toho odchod)?

Starší kauza na závěr

Zřejmě největší koncentraci výzev k vyvození odpovědnosti v krátkém časovém úseku s sebou přinesla kauza tajného a vzápětí prozrazeného setkání špiček ČSSD s prezidentem Zemanem (říjen 2013). Výzvy padaly z různých částí politického spektra, ale především z vlastní strany: „Lidé, kteří tento puč organizovali, kteří lhali, by měli opustit funkce v ČSSD. (...) Jejich vyloučení nebudu navrhovat, ale je důležité, aby vyvodili osobní odpovědnost“, konstatuje Bohuslav Sobotka rázně, a přece s jistou dávkou diplomacie. I v dalším rozhovoru žádá vyvozování odpovědnosti, přičemž nastiňuje různé možnosti užití této fráze: „buď se podaří zrušit usnesení předsednictva, a pak by měli vyvodit odpovědnost ti, kteří za tím pučem stáli, a odejít z funkcí ve vedení strany, nebo to usnesení zrušeno nebude a odpovědnost vyvodím já jako předseda strany. Jiná cesta možná není.“ (Idnes.cz, 7. 11. 2013). Lubomír Zaorálek zase v rozhovoru pro Český rozhlas ukazuje, že se tato fráze hodí výtečně i k neosobnímu užití: „Pokud by se ukázalo, že někdo nám takto lhal – což je teď specificky problém kolem prvního místopředsedy Michala Haška –, tak si myslím, že to je něco, z čeho by se měla vyvodit odpovědnost.“

Milan Štěch pak dává v rozhovoru pro ČT 24 aktérům skoropuče podrobný návod, jak při vyvozování osobní zodpovědnosti postupovat. A přináší tak nejdetailnější parafrázi této fráze: Dotyční by měli „prokázat pochybení, uznat ho, odejít z vedení, očistit se a pak se třeba někdy vrátit“.