Jan Šimsa

Jak jsme hledali Arizonu

(Zpráva o výzkumné výpravě)

Desátého října jsme byli na slavnosti dvou set let postavení evangelického kostela v Prosetíně. Tam měla Milena řečnit, ale nesměla. Její přednášku četl pan Kalda, a to výborně. Dva dny pak Milena balila, předávala dům mamince a dvanáctého jsme – hned po mé práci – vyrazili na opožděnou dovolenou.

Milena už dříve vytýčila smělý plán: najít a prozkoumat Arizonu Ludvíka Vaculíka! A vůbec celý Brumov a kraj fejetonů, Sekyry, Českého snáře a Mých milých spolužáků! Jirka zajistil vhodnou mapu už v červnu. Byla na ní železniční trasa Újezdec u Luhačovic – Bylnice a dále trať na Valašské Klobouky a Horní Lideč. Jirkovi jsme plán předložili, ale on se netajil skepsí, zda to všechno najdeme na základě literárních zdrojů, ke všemu vzpomínkových. Měl ale chuť se zúčastnit.

Arizona je však blízko Brumova, není velká, dá se přehodit oštěpem. Jak se však musila změnit od časů, kdy byl kmen Delaware rozprášen! Bez domorodného vůdce ji těžko určíme! Moje statečná squaw na mé pochyby nic nedala, ostatně jako ani v jiných případech. Svou vírou a nadšením mě strhla k tomu podniknout zase jednou něco, co je nesnadné, vyžaduje vynalézavost, fantazii, literární reminiscence, jedním starým dobrým slovem Liščího kmene: imaginaci.

V sobotu šestnáctého jsme nasedli do vláčku do Újezdce, tam přesedli a vysedli až v Popově s jedním domorodcem.

„Do Brumova přes kopec? To jste měli jet až do Bylnice. V lese za Měřičkou bude strašné bláto.“

Považoval jsem bláto v ústech toho dobrého Popovjana za symbolický výraz patriotické nechuti k cestám přes les a ke všemu do panského městečka. Bylo tam bláto reálné. Zato jsme našli nejméně patnáct nádherných klouzků, jaké jsem ještě neviděl. Milena prohlásila, že pro mne je výprava už teď úspěšná.

Překročili jsme sedlo a z pěkného lesa jsme vyšli na kraj polí a sadů. Posilnili jsme se hruštičkami z mohutné plané hrušně a postupovali podle Jirkova podnětu nikoliv podle turistické značky, ale pod důkladnou, traktory rozježděno cestou na východ.

Rozevírala se před námi neznámá krajina a také kotlina, o ní jsme pevně věřili, že je brumovská. A také byla!

Hluboko pod námi se objevil Brumov. Zastavili jsme se. Dojem jsme měli velmi dobrý, jeho velikost mně vzala dech. Počítal jsem s velkou vesnicí, jako je Tmaň, nebo malým městečkem, jako je Liteň. Kdysi jsme s bratrem za krátkého zimního dne dosáhli Litně – kvůli Svatopluku Čechovi a jeho „Ve stínu lípy“, to bylo koncem roku 1943 nebo počátkem roku 1944.

Brumov byl jiný. Zříceninu hradu jsme neviděli, jen podle mapy a tvaru kopce tušili. Viděli jsme panské stavení, velmi pěkně kostel, hřbitov, pivovar a cípy městečka přecházející do polí sady, lesíky a někdejšími pastvinami porostlými stromy a keři. Trať dávala městečku výrazný rys, ale místy se nám ztrácela. Před námi, „za Brumovem“ bylo vidět zvláštní úsek náspu přetínající mělké údolí. Nejspíš na jednom nebo na druhém, nebo snad na obou koncích mizí trať v tunelu nebo tunelech. Podle mapy jsem čekal tunel až dva nebo tři kilometry za Brumovem, ale v paměti se mi mihl z četby detail, že jeden malý tunel je hned v Brumově a že ten za stanicí Návojná je jiný, dlouhý.

Pokoušeli jsme se určit, kde by mohla být Arizona. Milena si vzpomněla na rozhovor se spolužákem, který teď bydlí v paneláku. Hned jsme si vzpomněli: „Postavil jsem si ranč v Čertoryjách.“ – „Snad v Orinokii!“ – „Tož v Orinokii!“

Panelák směrem na Návojnou jsme neviděli. Jirka upozornil na to, že v jižní části města je několik paneláků, skoro sídliště. Já jsem přišel s tím, že z toho paneláku mohli spolužáci vidět na Orinokii a nemusili vidět Arizonu. Orinokie může být na jiné straně města než Arizona. Ale podle mne musí být Arizona nad tratí, aby se dal přepadnout vlak.

Mileně se líbila stráň porostlá keři a stromy, které bohatě členily terén, a to nad tratí na Návojnou, tedy na sever. Jirka ukazoval takových míst hned celou řadu. Souhlasil jsem s ním, že takových lokalit vidíme opravdu několik, ale někde začít musíme. Navrhl jsem prozkoumat záhadný násep, a pak pokračovat podle kolejí až k tunelu za zastávkou Návojná. Podle mapy se zdálo, že i žlutá značka, podle níž jsme donedávna šli, přechází Brumov a vede do další lesostepní lokality.

Velikost Brumova mé pochyby spíše rozmnožovala. Z četby jsem měl dojem venkovského městyse, který si zachoval vesnický charakter. A pak rodák brumovský, náš spisovatel, si rád hraje na..., lépe řečeno hraje úlohu vesnického filozofa, který pozorováním koz při pastvě dospívá k nečekaným závěrům pro život lidské společnosti. Ale před námi bylo vlastně město!

Začali jsme pomalu sestupovat rozbláceným polem. Milena chtěla do Brumova vstoupit přímo. Projít rovnou k rybníkovitým nádržím, které mne také velice lákaly. Ale obával jsem se, že je to třeba neprůchodná oblast, ať jsou zbudovány kvůli rybám nebo pitné vodě, např. pro pivovar. Vedl jsem výpravu výše do údolí. Brzy jsme dosáhli kraje lesa, stála tam chata. Co když jsou Čertoryje tady? A to je ten ranč?

V análech však jsou zmínky o hradu sporé a nikdy nejsou v souvislosti s Arizonou a my jsme nyní jistě v oblasti hradu. Ale co když je zde Orinokie a potok s podivuhodnými nádržemi je samotné Orinoko a byly tu nahoře v údolí kdysi znovuobjeveny prameny Orinoka? (Viz K pramenům Orinoka od Julese Verna.)

„Není to ranč v Čertoryjách?“ pravil jsem nahlas.

Vzpomínky pozorných čtenářů však domněnku rychle vyvrátily. Ve Snáři je i obrázek, nejméně na jednu stranu od ranče je step, zvlněný terén, ale ne srázný jako tady, jsou tam ovocné stromy. Obtížně jsme sestupovali pod chatou nehezkým lesíkem na rozrytou blátivou cestu.

„Jsou to přece jen Čertoryje!“ tvrdil Jirka, jak jsme klopýtali přes traktorem vyryté pahorky a doliny. Opravil jsem Milenin dohad, že v té pohádce neryje čert, ale ten, („... ale ten ryje, tu je kára, rys tu pije...“) a zavedl jsem výpravu na asfaltovou cestu, která zřejmě půjde pod hradem. Zde jsme mohli zbavit boty nákladu tuhého bláta a hlíny. Pod hradem jsem při zcela soukromé výzkumné výpravě objevil prorezlou ohromnou pilu břichatku, schovanou tu nebo zapomenutou, ale nechal jsem ji na místě.

Nádrže vypadaly zajímavě, patřily ke starému pivovaru, nejspíš panskému. Opět se připomněla Tmaň, pivovarem Suchomasty a zase Liteň, ale to až na náměstí, ač tu nemají zbytky prastaré lípy.

Před lesní správou jsme zjišťovali autobusy, jejich směry a odjezdy. Pisatel Sekyry jel nejspíše do Bylnice vlakem a odtud autobusem, který řídil jeho bratr.

Ale kam dále? Náměstí se nám zdálo nezajímavé, střední část městečka byla deformována větším průmyslovým podnikem. Všiml jsem si žluté značky a napadlo mne, že třeba půjde ke stanici, ke trati a třeba i k tunelu. Vystupovali jsme čtvrtičkou malých domků, původně vesnických, přestavovaných a dostavovaných bez jakéhokoliv celkového plánu. Nečekaně brzy jsme byli venku z Brumova, opět jakoby nad ním. Brumov je tu přeštípnutý jako vosa nebo jako Izrael před rokem 1967.

Octli jsme se nad tratí a Jirka neopomněl brnknout na nervy rodičů, vystoupil na vršek bližšího pilíře tunelu, aby dobře viděl na trať, ale stanici ani on neviděl.

Chtěl jsem jít přes tunel ve směru kolejí, a pak pokračovat dále, ale brzy jsem narazil na ostnatý drát. U většiny krátkých tunelů je takové bezpečností opatření, není-li tím značen soukromý pozemek.

Vraceli jsme se na cestu, po níž právě šel mladý muž v modré větrovce, s lehkým modrým baťohem. Zastavil se a pohlédl na nás pozorně, ale vlídně.

„Copak hledáte?“
Bystře jsem na něho pohlédl a všiml si důkladných zálesáckých bot.
„Arizonu.“
Tajemně se usmál.
„A nehledáte Vilímkovu chatu?“
Zarazil jsem se. Mám to zkusit s chatou, navázat kontakt, a pak se opatrně vyptat? Zatvrdil jsem se a řekl: „Ne.“
„A koho tady vlastně znáte?“
„Jenom Ludvíka Vaculíka.“
„Ludvíka?“
„Ludvíka.“
„Tak to hledáte Vilímkovu chatu. Pojďte se mnou k našim. Tady ten kus je také jejich, ale chatu mají kousek dál,“ pravil domorodec a vykročil po cestě.
„A není to v Čertoryjách?“
Opět se tajemně usmál.
„Je. Jak to víte?“
„Četl jsem to asi tak: Mám ranč v Četoryjách.' – Snad v Orinokii.' – V Orinokii...' Tak to je váš otec Mes-habo z doby, kdy byl Vaculík Černý pardál.“
„To je možné, ale ani nevím, kde ta Arizona je.“

Po cestě mi vykládal, jak to probíhá, když Vaculíkovi přijedou. Ona spí u paní učitelky, on někdy u něho. To jsme už procházeli pastvišti, odsunuli zábranu či pohyblivou část plotu a mezi ovocnými stromy jsme po travnaté cest došli do Orinokie.

Objevil se ranč, jméno nelhalo. Objevila se i rančerka, přivítala nás, zavolala i rančera. Byli jsme pro ně neznámí lidé.

Pokusil jsem se prolomit bariéru tím, že jsem se představil jako farář, ale hned jsem viděl, že jsem udělal chybu. Farář nechodí se ženou a vlasatým synem.

Byli jsme pozváni dál a vykládali jsme, jak jsme v Luhačovicích a že jsme se chtěli podívat na místa, o kterých pan Vaculík píše ve svých knížkách. Podivili se. Nečetli je. Začali se vyptávat, co je s Vaculíkovými, jestli a kdy přijedou. To jsme nevěděli a Milena řekla, že jsme je dost dlouho neviděli. Zpozorněli a opět byli opatrnější.

Vzpomněl jsem na to, že nám psal pan Vaculík, jak je těžce nemocná sestra paní Vaculíkové, že také byla s manželem u nás, že jsem byl farářem blízko Spešova.

„A jaké církve jste farářem?“ ptala se paní Mes-habová.

„Evangelické.“

Ledy roztály, dostali jsme výborný mošt a skvělé, čerstvě sušené, vlastně ještě ne zcela dosušené švestky. Panu Vaculíkovi máme říct, že mají nově postavenou sušárnu.

Švestky nám ohromně chutnaly a to už hovor běžel a pan Vilímek litoval, že nemá na chatě slivovici, nabídli nám do čaje rum. Dověděli jsme se, jak začali bydlet v paneláku, proč se mu říká Sněhurka, a brzy jsme se ponořili do brumovského světa. Spisovatel psal jen a jen pravdu.

Mladý Vilímek zatím stačil seběhnout dolů ke stanici a zjistil nám, že vlak, kterým bychom stihli spojení z Bylnice do Újezdce, v sobotu nejede. Budeme muset tedy na autobus.

Rozloučili jsme se s mladým Vilímkem a vyšli na rozhodující, závěrečnou výpravu, doprovázeli nás oba, Mes-habo i jeho squaw. Viděli jsme novoučkou sušárnu, dověděli se o ovcích a jejich volnosti, o Ludvíkově bratranci, který má pole nad Arizonou. Přestali jsme být cizinci, stali jsme se hosty Brumovjanů.

Byl krásný slunečný podzimní den. Prošli jsme pečlivě posekanými či na krátko vypasenými pastvisky a octli se před hradbou vzrostlých stromů.

Tak to je Arizona – a už jsme vcházeli do šera vytvořeného klenbou stromů. Mes-habo si stěžoval, že teď by se tu už nikdo neschoval, jak všechno vyrostlo. Ale na nás dýchlo kouzlo místa, které jsme tehdy před čtyřiceti lety neznali, ale do kterého jsme přece vstoupili dříve než dnes. A snadno jsme si odpočítávali na vysokých stromech těch čtyřicet let, co bývala Arizona kvetoucí lesostepí.

Dověděli jsme se i o vnučce Mes-habových a jak ji to všechno zajímá a jak se jí líbí ovšem i hodnotné písně, které jí dědeček zpívá při vzpomínce na svou indiánskou a zálesáckou minulost.

Sešli jsme k trati a vyslechli dobrou verzi o přepadu vlaku a jeho následcích. Vyšli jsme z Arizony a sestupovali dolů terénem ne nepodobným Arizoně v době jejího mládí. Opatrně jsem našlapoval jako v lovištích na POŽLULI a BAPO a Mes-habo si bystrým okem všiml, že ochutnávám bobule, hlohy a trnky, jako za starých časů.

Přešli jsme trať, zahlédli nádražíčko z minulého století vymalované s jakousi důkladnou komičností folkloristickými malůvkami.

Rozloučili jsme se se svými průvodci, minuli jsme dům č. p. 51, postavený z rodné chalupy Ludvíka Vaculíka a pospíchali na autobus.

„To je neuvěřitelné,“ řekl Jirka, „první člověk, s kterým tady promluvíme, a on nás dovede k Arizoně.“

Jan Šimsa, navigátor výpravy, 22.–28. 12. 1982

Jan Šimsa (1929–2016) byl evangelický farář. Jeden z čelných představitelů brněnského disentu.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šimsa

Jak jsme hledali Arizonu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu