Alena Zemančíková

Přirozeně

Brněnská Moravská galerie uspořádala v roce 2013 výstavu fotografií dvou naturistických fotografů: Američana Jocka Sturgesse a Moravana Karla Nováka z Prostějova. Karla Nováka jsem znala, cítil se být fotografem uměleckých aktů, v čemž zůstal pouhým eklektikem s problematickým vkusem. Dokumentaristou byl jen tak mimochodem, jen v létě, když se účastnil naturistického táboření. Jenže zatímco jeho akty jsou banálně estetizované fotky žen ve stylizovaných pózách se symbolickými rekvizitami, jeho fotografie naturistů z pláží v NDR nebo v „rájích“ Antošovic a Křetína jsou pohledem do normálního života, v němž se jeho účastníci pohybují nazí. Těla jsou všelijaká věkem, pohlavím i tvarem, krajina kolem všední, činnosti běžné. To Američan Jock Sturgess je mnohem apartnější.

Kdykoliv si jdu zaplavat na nudistické koupaliště v Hostivaři, na Karla Nováka si vzpomenu. Hned u pokladny, kde postarší, ale pořád pěkná paní pokladní je samozřejmě nahá, jen na hlavě má námořnickou čepici proti slunci. Pláž je travnatá, nikde nehraje hudba, nestojí stánky, ve vodě nejsou atrakce, na břehu žádná pískoviště. Kdo chce být ve stínu, může se uvelebit pod stromem. Jen v horní části areálu jsou dvě okénka s občerstvením, kam si člověk může dojít nahý, ale nucen k tomu není – chodíme tam na malé pivo už oblečení, sbalení k odchodu.

Je zajímavé pozorovat těla – někdo sem chodí, aby byl dokonale krásný, jiný snad právě proto, že krásný není. Potkáte tu dámy se silikonovými ňadry i vyholené metrosexuály, ale také všelijaké matróny a břicháče i lidi vyhublé po náročných operacích. Bavila jsem se tu komickou etudou, kdy tři nazí mladí gentlemani flirtovali u okénka s občerstvením s obsluhující slečnou, všelijak se natřásali a zdržovali frontu svými prodlužovanými objednávkami, dívka za pultem byla moc hezká a samozřejmě oblečená a z jejich tělesných partií, které hrály roli v tom kohoutím natřásání, nemohla vidět nic, nacházely se až pod výřezem okénka, na ty jsem měla výhled jen já, za nimi stojící. Kvůli mně si ovšem své mírně chlupaté, pečlivě stejnoměrně opálené zadky nepěstovali. Když tak později stáli už malebně seskupeni se svými nápoji, vypadali jako tři grácie v mužském provedení.

Na rozdíl od plováren, kam se chodí v plavkách, na nudistickou pláž se nechodí někoho „balit“. I když to má jistě výjimky. Když jsem tam onehdy byla se dvěma kamarádkami, které kouřily, zvedl se vedle se opalující muž, přistoupil k nám a požádal o oheň. Dobrá, bylo mu připáleno. Po čase požádal o oheň znovu a něco k tomu řekl – proč ne, bylo mu připáleno. Pak jsme se už začaly oblékat a sbírat k odchodu a tehdy muž přistoupil potřetí a na závěr ještě jednou požádal o oheň. Jedna z nás mu připálila a on jí s úsměvem pochválil její elegantní spodní prádlo, které se uplatnilo až při oblékání. A potom, ze zdvořilosti, to už jsme byly na odchodu, pochválil prádlo i mně, byť k eleganci mělo daleko.

A cestou do kopce k autobusu mi to došlo. Jasně, chceme-li si ve vší slušnosti zalichotit, potřebujeme k tomu něco navíc nad pouhou přirozenost, něco civilizovaného. Na krajkách, látkách, jídlech, nádobí, nábytku, stavbách, na slovech a zbytečně dlouhých větách stojí kultura, pro niž je přirozenost jen odrazovým polem. Karel Novák, a nechci ho, příroda chraň, urazit, není bůhvíjaký umělec, když fotí akty s lebkou, je to spíš směšné. Ale jeho naturistické fotky jsou opravdu krásné, mají humor a jsou plné půvabu všelikého těla. K tomu stačí fotografovi být prostě člověk.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Přirozeně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu