Blanka Kalinová

Společenská odpovědnost firem – fikce, nebo nezbytnost?

Etika, nebo dokonce morálka zatížené filozofickým dědictvím se na první pohled příliš dobře neslučují se světem ekonomiky, jehož hlavními cíly zůstávají produktivita a zisk. Přesto se poslední dobou moralizující požadavky na aktivitu podniků začínají prosazovat. Většinou se shrnují pod pojmem společenská odpovědnost podniků (anglicky corporate social responsibility), podle něhož by podniky měly být oceňovány vedle svých ekonomických výsledků také na základě svých aktivit a jejich dopadů v sociální sféře, v ochraně životního prostředí a v boji proti korupci. Více či méně „společensky odpovědní“ podnikatelé se objevovali i dříve, v některých ohledech by se to mohlo říct třeba o Baťovi, ale jako koncipovaný požadavek se společenská odpovědnost podniků objevuje až v druhé polovině 20. století.

Zavedení nových společenských norem nebo bezpečnostních opatření se prosazovalo postupně pod tlakem vážných průmyslových nehod, jenž se udály v italském Sevesu (1976), indickém Bhópálu (1984) nebo na předměstí bangladéšské Dháky v květnu 2013. Ve zhroucené textilní továrně Rana Plaza přišlo o život 1200 dělníků pracujících pro světoznámé západní oděvní značky. Událost tak aspoň na chvíli upoutala pozornost na nezáviděhodný osud špatně placených dělníků v rozvojových zemích pracujících v životu ohrožujících podmínkách pro subdodavatele západních výrobců. Někteří z nich se vyhnuli vyplacení nákladného odškodnění obětem a drama dlouhodobě neodradilo většinu spotřebitelů od značkového zboží. Přece jenom však došlo k určitému posunu v postoji velkých firem, které nemohou zcela ignorovat nepřijatelné pracovní podmínky aplikované jejich subdodavateli. Většina firem se dnes cítí povinna aspoň uveřejňovat základní informace o bezpečnostních opatřeních pro své zaměstnance.

Donedávna mnoho podniků považovalo svou spoluúčast na ochraně životního prostředí jako irelevantní požadavek těžko slučitelný se svou aktivitou. Ekologická odpovědnost byla přijatelná, pokud mohla přispět ke snížení energetické náročnosti výroby nebo redukci odpadu. V lepším případě zůstala chápána jako dobrovolná iniciativa podniků za účelem zlepšení vlastní reputace a zvýšení důvěryhodnosti u zákazníků a obchodních partnerů. Dnes se situace zásadně změnila. Většina burz v západních zemích vyžaduje, aby firmy zpřístupnily svým akcinářům základní informace o dopadu své činností na životní prostředí, např. množství emisí oxidu uhličitého (ve Velké Británii) nebo možná rizika vyplývající ze změny klimatu pro jejich podnikání (ve Spojených státech).

V boji proti korupci už dnes firmy nemohou vystačit s pouhým slovním odsouzením nekalých praktik a soudní rozsudky spolu s milionovými postihy nejsou výjimkou. Stejně tak daňová optimalizace, jak se elegantně nazývá legální unikání daním, které si zvykly provozovat některé velké podniky, se ocitá na pranýři. Současné tažení proti gigantům jako Google nebo Amazon vyžadující, aby tyto podniky platily daně v zemích, ve kterých provozují svoje aktivity, sleduje evidentně zlepšení výběru daní v hostitelských státech většinou sužovaných rozpočtovým deficitem. Má ale také nesporně moralizující podtext, nemyslitelný ještě před několika málo lety.

Společenská odpovědnost podniků, ať už je to ve vztahu k vlastním zaměstnancům, v oblasti ochrany životního prostředí nebo v boji proti korupci, se v posledních letech stala předmětem několika národních a hlavně mezinárodních iniciativ a platforem, které vyžadují od podniků víc než vlastní prohlášení o společenské bezúhonnosti. Prvním krokem těchto snah je prosadit u podniků zveřejňování informací ve všech základních aspektech jejich sociální odpovědnosti, pokud možno ve formě, která by umožňovala vzájemná srovnání a verifikaci.

Evropský parlament přijal v dubnu 2014 dlouho diskutovanou směrnici zavádějící povinnost pro velké firmy s více než 500 zaměstnanci zveřejňovat nejenom finanční ukazatele, ale i informace relevantní z hlediska společenské odpovědnosti především v oblasti lidských práv, péče o zaměstnance, tvorby pracovních míst, rovného přístupu k zaměstnancům, celoživotního vzdělávání, prevence znečištění životního prostředí, využívání obnovitelných zdrojů, úspory energií, vody a ostatních zdrojů, boje proti korupci, transparentnosti či kvality produktů a služeb. Směrnice navíc podporuje zapojení evropských firem do existujících platforem, které usilují o rozvinutí sociální odpovědnosti, jako Global Reporting Initiative, United Nations Global Compact, ISO 26 000 či deklarace Mezinárodní organizace práce (ILO) a různých směrnic OECD. UN Global Compact pod záštitou OSN sdružuje zatím přes 10 000 firem ze 145 zemí, které se zavázaly respektovat principy společenské odpovědnosti v oblasti lidských práv, pracovních podmínek, životního prostředí a v boji proti korupci.

Ani Česká republika, ať už dobrovolně nebo pod tlakem mezinárodních závazků, nemůže zůstat stranou těchto iniciativ. V souladu s evropskou směrnicí byl tak v ČR vypracován Národní akční plán pro společenskou odpovědnost organizací. Tento dokument oprávněně zdůrazňuje, že společenská odpovědnost se nesmí omezovat jen na komerční podniky, ale měla by se prosazovat i v orgánech státní a územní samosprávy a v nestátních neziskových organizacích, protože i ony jsou odpovědné za dopady své činnosti na společnost. Jestliže prosazování společenské odpovědnosti leží primárně na podnicích a organizacích samotných, stát musí vytvořit odpovídající podmínky, včetně propagace a podpory společensky odpovědných aktivit. Státní orgány mají také jedinečnou příležitost prosazovat společenskou odpovědnost ve veřejných zakázkách už při jejich zadávání, především tím, že samy odpovědné státní orgány respektují protikorupční pravidla. Důležitým nástrojem společenské odpovědnosti podniků by také měly být přičleněné podmínky státních zakázek, např. požadavek odborné průpravy zaměstnanců, respektování životního prostředí nebo splnění ekologických parametrů výsledných zakázek.

Přestože účast podniků v mezinárodních či národních iniciativách je zatím na dobrovolné bázi a hlavně bez rizika finančních či právních sankcí pro firmy, které by své dobrovolné závazky nesplňovaly, podniky je ne vždy přijímají s nadšením. Brání se přílišnému moralizování a společenskou odpovědnost spíš považují za těžko slučitelnou s hlavní finalitou podnikání. Společenská odpovědnost je v takovém případě viděna v lepším případě jakožto více či méně nákladný luxus a v horším jakožto nebezpečí pro samu efektivnost a konkurenceschopnost firem. V obecnějsí rovině je společenská odpovědnost podniků napadána jako nový pokus státních orgánů a mezinárodních organizací vměšovat se do podnikatelské činnosti a další jejich snaha omezit tržní samoregulaci.

Dnes jsou už k dispozici četné studie a dotazníková šetření zkoumající vliv společenské odpovědnosti podniků na rentabilitu podniků. Jejich závěry však nejsou vždy úplně jednoznačné. Shodují se sice na tom, že tento vliv je převážně „mírně pozitivní“, jinak řečeno, že společenská odpovědnost podniků neohrožuje jejich hospodářské výsledky. Mnozí manažeři však zůstávají skeptičtí a pochybují o společensky pozitivní kauzalitě, podle níž by odpovědné chování umožňovalo podnikům výrazně zlepšit jejich rentabilitu a tak dále investovat i v sociální sféře. Nakonec nejlepším argumentem i pro pochybující podnikatele zůstává fakt, že pohmožděný obraz firmy způsobený sociální neodpovědností, ať už vůči vlastním zaměstancům, klientům nebo společnosti jako celku, může mít pro firmu katastrofální následky a ohrozit její samotnou existenci.

Nakonec se potvrzuje, že spíš než přijetím mezinárodních smluv a deklarací se principy společenské odpovědnosti podniků prosadí ekonomickým tlakem. Investoři totiž zvýšenou měrou sami vyžadují od podniků, aby nejenom zveřejňovaly výsledky v oblasti společenské odpovědnosti, ale aby tyto aspekty braly v úvahu už při rozhodování a u plánovaných investic.

Institucionální i individuální investoři dnes stále častěji přihlížejí k společensky odpovědnému profilu podniků. Příkladem může být státní Norský penzijní (ropný) fond, který investuje na mezinárodních trzích své významné finanční prostředky (800 milard eur) plynoucí ze zdaněného zisku norských naftařských firem. Od svého založení v roce 1990 tento fond vyloučil na doporučení přidruženého Výboru etiky šedesát podniků ze svého investičního portfolia z „morálních“ důvodů, které byly původně více méně klasické (tabákové nebo zbrojní firmy) a dnes jsou čím dál tím častěji motivované negativním dopadem aktivit vyloučených firem na životmí prostředí. V roce 2015 se fond rozhodl neinvestovat ve firmách, pro něž uhlí, jakožto surovina nebo zdroj výroby energie, představuje 30 nebo více procent aktiv, což postihne až 75 firem představujících investice ve výši až 4,5 miliardy eur. Příklon k investicím zohledňujícím sociální a především ekologickou odpovědnost se prosazuje i u individuálních investorů.

Je pravděpodobné, že snahy podniků o společenskou odpovědnost, ať už pod nátlakem vlád, investorů nebo z vlastní iniciativy, budou mít stoupající finanční dopad na jejich hospodářské výsledky. Produkty vyrobené v lepších ekologických podmínkách budou asi dražší a zlepšení sociálních podmínek zaměstnaců bude jistě něco stát. V delším časovém horizontu bude však přijetí společenské odpovědnosti pro firmy nevyhnutelné pro dosažení dlouhodobé konkurenceschopnosti, byť za cenu obětování bezprostředního zisku.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, do roku 2012 pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde i nadále žije.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

Společenská odpovědnost firem – fikce, nebo nezbytnost?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu