Josef Kašpar

Mladí Italové se vracejí na venkov

Práce v zemědělství je pro mladé vzdělané Italy cestou, jak získat uplatnění doma a nemuset odcházet do ciziny. Základem úspěchu při podnikání v zemědělství je sdružovat se na úrovni producentů a společně vyjednávat s distributory a prodejci.

Hluboká hospodářská krize, kterou Itálie prožívala několik let, přinesla do země velké sociální změny. Mimo chudnoucí střední třídy, což je ostatně jev společný pro všechny západní země včetně USA, přinesla i nový pohled na práce, které byly ještě v 90. letech minulého století snem průměrné italské rodiny: získat pro své děti místo v bance, pojišťovně či v nějaké velké mezinárodní firmě. Naopak zemědělství nebylo lákavé a rodiče vyzývali děti, aby odešly do města a našly si místo, které třeba zpočátku přinese menší příjem, který je ale výměnou za to mnohem jistější.

Věci se změnily, jak ostatně prokazuje milánské Expo 2015, jehož hlavním mottem je výživa planety. Coldiretti, což je jeden ze svazů italských zemědělců, provedla průzkum názorů mladých lidí do věku 35 let. A zjistila, že 50 % mladých ve věku 18–34 let by raději pracovalo v agriturismu než v bance (23 %) anebo ve velké mezinárodní firmě (19 %). Všeobecně 28 % Italů by nejraději vyměnilo své současné zaměstnání za práci v zemědělství.

A jak se zdá, tento trend prokazují i statistiky zaměstnanosti. V roce 2013 například počet lidí zaměstnaných v zemědělství vzrostl o více než 12 % a počet zemědělských podniků vedených mladými lidmi o 4 %. Zemědělství je jediné odvětví, které v letech 2012–2013 zaznamenalo růst HDP (1,2 %), zatímco průmysl či stavebnictví poklesly o více než 5 %.

Vittorio Sangiorgio, jeden z vedoucích funkcionářů Coldiretti, data komentoval tak, že „život na venkově nabízí lepší kvalitu života a také slušné příjmy“.

Důvodů k obratu je hodně. Na jedné straně to byla několikaletá krize průmyslu, zatíženého obrovskými daněmi a vystaveného silné konkurenci především z Asie. Výsledek je nejen propouštění, ale také neustálé stlačování mezd. Podle odhadu italského statistického ústavu reálná mzda zaměstnanců průmyslu poklesla během několika let o více než 10 %, a to bez ohledu na rostoucí nejistotu. V mnohých italských městech se nepodařilo vyřešit problém chaotické dopravy, zdravotní péče na malých městech je často mnohem lepší než v metropolích. Navíc život na venkově dnes neznamená izolaci a zaostávání za vývojem.

Za touto změnou je ale především nový pohled na práci v zemědělství. „Mnoho mladých jde raději studovat na odborné zemědělské školy než na gymnázia, dává jim to totiž lepší pracovní perspektivy. A mladí lidé, kteří se vracejí na venkov, jsou dnes na rozdíl od minulosti lidé odborně vzdělaní, často s univerzitním diplomem. Přinášejí do práce novou iniciativu a kreativitu,“ dodává Sangiorgio.

Nejde ale jen o peníze a lepší vzduch. Italské zemědělské produkty se ve světě staly „trendy“. Postupem času Italům došlo, že omezovat italskou kuchyni na pizzu či špagety a levné víno je obrovský omyl, a začali se učit od svých sousedů ve Francii, kteří si udělali z kvalitních potravin obrovský byznys. Made in Italy je dnes pojem nejen v módě, ale i v případě zemědělských výrobků.

První vlaštovkou v tomto smyslu byl Carlo Petrini, úspěšný zemědělec a chovatel v severoitalském Piemontu. V roce 1986, kdy se i v Itálii začaly šířit restaurace Mac Donald's, tedy fast food, založil asociaci nazvanou Slow food. Jeho motto od té doby je: „Jsme proti obrovské standardizaci potravin, naopak evropské zemědělství je založeno na rozlišnosti, je to otázka kultury. Jídlo musí být kvalitní a musí člověku přinést nejen zdraví, ale i potěšení.“

V různých italských regionech vytvořil odbočky asociace, která má chránit typickou produkci oblasti. Za pomoci spojenců v jiných evropských zemích se Slow food nakonec podařilo změnit i některé zásady společné zemědělské politiky Unie, na ochranu některých typických produkcí. „Bohužel, naše země nedokáže získat respekt v zahraničí a chránit made in Italy, protože se často vydávají za italskou produkci výrobky, které s Itálií nemají nic společného“, říká Petrini.

Poslední srážka s Bruselem otřásla celou Itálií, i když má celou řadu jiných velkých problémů. „Chtěli by vyrábět mozzarellu z mléka v prášku,“ rozčilil se ministr zemědělství Martina. Zásluhu na novém pojetí potravinářstvímá i tzv. Salone del gusto (Veletrh chutného jídla), který se koná na podzim v Turíně. Tisíce návštěvníků se tam mohou seznámit s regionálními specialitami, které se ve velkých obchodních řetězcích často nenacházejí, ať se již jedná o sýry, salámy, šunky, ale také speciální marmelády, zeleninové konzervy a samozřejmě vína a destiláty.

Ve šlépějích Petriniho šel i další Piemonťan, Oscar Farinetti. Jeho cílem bylo vytvořit řetězec velkých obchodů s italskými potravinářskými specialitami nabízenými jak doma, tak v zahraničí. Společně s několika partnery založil Eataly (spojení anglických slov eat a Italy). V každém centru Eataly se nachází i několik restaurací s různými specialitami. Farinetti měl úspěch i v zahraničí – jeho centra Eataly v Tokiu i v New Yorku jsou neustále plná a uvažuje se o otevření podobných center i v Londýně a Německu.

Sdružovat se, zkoušet

Podle posledních statistik je dnes 37 % mladých Italů je dnes bez práce. Mají před sebou tři možnosti: mohou zůstat v rodině a spokojit se s dosti prekérními a mizerně placenými pracovními smlouvami. Anebo, jak se děje stále častěji, odejít za lepším do Německa, Británie či za moře. S jedním rozdílem: v minulosti z Itálie odcházela nekvalifikovaná námezdní síla, dnes odcházejí vysokoškolsky vybavení mladí, kterým se v zahraničí otevírá mnohem lepší perspektiva. Anebo třetí možnost – pustit se do něčeho nového v zemědělství.

Paolo Rotoli, mladý muž ze severoitalského Bergama, měl dosti úspěšný obchod s elektronickými přístroji. „Ale v jistém okamžiku mě to přestalo bavit, tak jsem obchod zavřel a šel na venkov, což byla vždy moje láska. Začal jsem chovat kozy a dnes úspěšně ve svém agroturismu nabízím svým hostům vynikající sýry.“

Annamaria Musotto vystudovala v Miláně práva a chtěla se stát notářkou. Pak se ale rozhodla vrátit na rodnou Sicílii, aby začala vyrábět manu, což není lahůdka, o které se zmiňuje bible, ale mimořádné sladidlo s nízkým obsahem glukózy a ovocného cukru, které se získává zvláštním tradičním způsobem zpracování z jasanu.

V severoitalském okrese Cuneo se tradičně pěstuje kvalitní pórek, po němž je stále větší poptávka, a dosavadní produkce nebyla dostatečná. Místní konsorcium mělo původně v úmyslu pronajmout či koupit další pole. Pak ale změnilo názor, v oblasti vzrostla nezaměstnanost, protože tradiční textilní průmysl jen těžko odolával útokům ze zahraničí. Vypsalo soutěž pro nezaměstnané a nabídlo vybrané pozemky a vyškolovací kurs pro první sezónu. Poskytlo i pomoc pro komercializaci produkce. A pak, po prvním zkušebním roce, kdo bude chtít pokračovat, komu se to bude líbit a prokáže, že je schopen pracovat seriózně, získá podporu místní banky, aby mohl rozvinout svůj vlastní podnik.

„Povětšinou je přechod na zemědělskou produkci úspěšný, ale kdo začíná, musí počítat s potížemi,“ dodal poradce Svazu mladých zemědělců v Toskánsku Arrigo Belfi. „Především musí vědět, že distribuce se zásadně snaží nabízet producentům co nejnižší ceny, a proto je dobré, aby se mladí sdružovali do větších skupin – mají tak větší vyjednávací sílu a dosáhnou lepší ceny. A pak samozřejmě: moderní zemědělství pracuje na základě vědeckých poznatků a je vybaveno moderními stroji. Ale je to v každém případě, alespoň zpočátku, tvrdá práce. A pak: na rozdíl od práce v úřadě či v továrně hodně záleží na počasí, které může být příznivé, vrtkavé anebo nemilosrdné a zničit jednoroční práci během několika málo hodin. Ale to zas na druhé straně mladého člověka posílí. A když odolá, úspěch ho nemine.“

Italským pěstitelům a chovatelům se podařilo přesvědčit zahraniční trhy, že jejich produkce je kvalitní. Ale potýkají se stejným problémem jako malé a střední průmyslové podniky: podpora státu je naprosto nedostatečná. Tam, kde francouzští konkurenti přicházejí jako „systém Francie“, italští výrobci povětšinou musejí jednat na vlastní pěst. Přestože existuje tzv. ICE – Ústav pro rozvoj zahraničního obchodu, který má svá sídla po celém světě. Ale škrty se dotkly citelně i jeho a teprve nová vláda Mattea Renziho se rozhodla mu dát větší podporu.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v českých i italských médiích, žije v Římě.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Mladí Italové se vracejí na venkov

Sdružovat se, zkoušet

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu