Zbigniew Rokita

O stropu, který padá

Ve střední Evropě o Bělorusech stereotypně (pokud vůbec) přemýšlíme jako o „jiných Rusech. Sám prezident Aleksandr Lukašenko o svých občanech rád hovoří jako o „Rusech se známkou kvality – klidných, trpělivých, žijících ve spořádané zemi. Přitom ale platí, že Bělorusové z roku 1991 a z dneška jsou dva různé národy. Komentář našeho polského spolupracovníka publikujeme v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami (11. října 2015).

-red-

Když Lukašenko v roce 1994 porazil komunistického politika Vjačeslava Kiebiče, řada zahraničních pozorovatelů v tom viděla první z „barevných“, demokratických revolucí v postsovětském prostoru. Minsk byl dítětem západní Evropy, předpokládalo se, že se zliberalizuje tak rychle, jak to později udělaly pobaltské země.

Stalo se ale něco jiného. Baťka – „tatíček“, jak se Lukašenkovi v jeho zemi říká – se rychle stal blízkým spojencem Ruska (sám počítal, že převezme dědictví po Jelcinovi a stane se prezidentem společného státu Ruska a Běloruska) a vyhlásil válku běloruským národním symbolům – zakázal běloruskou historickou symboliku a vrátil se k sovětské, upřednostňoval ruský jazyk a utlačoval běloruský atd.

Jenže uplynulo dvacet let a Lukašenko chtě nechtě zapříčinil vznik úplně nové, na zkušenosti vlastní státnosti postavené identity. Čas Bělorusům pomohl uvědomit si rozdíly, které je dělí od Rusů, a osamostatnit se ve východoslovanské ummě. V Bělorusku se také setřely rozdíly mezi východní a západní částí země. Země se co do vlastní identity integrovala, nejsou v ní takové rozdíly jako na Ukrajině, kde Lvov je mentálně bližší Krakovu a Doněck Irkutsku.

Pomohlo také odpolitizování některých věcí. Například před několika lety nebo desetiletími znamenalo používání běloruštiny v Minsku, že se člověk hlásí k opozičním pohledům. Dnes je toto spojení čím dál vzácnější. Běloruština je módní, minští hipsteři se ji učí, pomáhají také školy, kde je výuka běloruštiny nesrovnatelně kvalitnější než před deseti a více lety.

Bělorusové se cítí být společenstvím do velké míry proto, že mají společný stát. Dříve ho neměli – když nepočítáme roky 1918–1919 a Běloruskou lidovou republiku a Polsko, které po řadu století vedle Litevců a Poláků tvořili předci dnešních Bělorusů. Lze tedy uznat, že Bělorusko dnes coby samostatná státní forma debutuje.

Národotvorný pocit jednoty ale nevzniká především (tak jako v případě Poláků) ze společné historické paměti. V Bělorusku se stýkají různé tradice a někdy je obtížné se v nich vyznat. Podívejme se například na v Bělorusku slavený den nezávislosti. Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Moldávie, Arménie, Ázerbájdžán i střední Asie slaví své dny nezávislosti jako připomenutí svého oddělení od SSSR. Estonsko a Gruzie se odvolávají k roku 1918, kdy se vynořily ze zmatků první světové války – nezávislost si uchovaly do roku 1940 a 1921. Věc se komplikuje v případě Ruské federace, kde se oficiální den nezávislosti neslaví (tu funkci má plnit Den Ruska stanovený na 12. června).

V Bělorusku je situace jiná – potkávají se zde dvě tradice. První den nezávislosti slaví ti, kdo rádi opakují heslo Biełaruś w Jewropu, Łukaszenka w żopu („Bělorusko do Evropy, Lukašenko do dupy) – jejich svátek připadá na 25. března, kdy se připomíná vznik Běloruské lidové republiky v roce 1918. Státní den nezávislosti je oproti tomu 3. července – na výročí osvobození běloruského území Rudou armádou z německých rukou (i název hlavní ulice země – minského Prospektu nezávislosti – se vztahuje k této události). Aby ale bylo veseleji – několik let po rozpadu SSSR byl jako den nezávislosti slaven 27. červenec – na památku osvobození se z toho samého Sovětského svazu.

Nejde ale jen o to, že v jedné zemi různé skupiny kladou stejnou váhu na různé svátky. Lukašenko zakazuje slavení 25. března, za mávání tehdejší vlajkou člověk může skončit ve vězení. Příkladů by se našla ještě řada, protože Lukašenko využívá národní symboly instrumentálně: někdy hovoří o nutnosti péče o běloruský jazyk, jindy na ni zapomíná; názory na běloruské dějiny mění v závislosti na tom, co je výhodné. Historická i kulturní politika Minsku je nekonsekventní, národ nedostává soudržné vyprávění. Zbývá mu tvořit soudržnost na tom, co má před očima.

Identita opírající se o zkušenost společné státnosti ale pořád není tak silná jako v případě Čechů nebo Poláků. Podívejme se na statistiku – každý třetí Bělorus by neměl nic proti sjednocení své země s Ruskem a každý desátý by ho podpořil, i kdyby k tomu Moskva proti jeho vlasti použila sílu.

Nebezpečná prodejna zmrzliny

A jaký je to stát? Lukašenkova propaganda představuje Bělorusko jako stabilní a bezpečnou zemi. Na tom tvrzení něco je. Běloruský systém (připojený na kapačkách zahraniční finanční pomoci) garantuje svým obyvatelům nijak vysokou, ale na přežití dostačující sociální úroveň. Na ulicích je čisto, úroveň běžné kriminality je relativně nízká – vyplývá to do velké míry z represivity systému. Říká se, že dokud se člověk v Bělorusku nezačne míchat do politiky, může vedle ní žít v klidu. Ale není to pravda – politika se tu dotýká téměř všech vrstev života, nedá se jí utéct.

Svědčí o tom nejenom trest smrti vykonaný na dvojici (dle všeho) nevinných mužů, kteří byli zastřeleni za atentát v minském metru z roku 2011. Svědčí o tom nepohodlí všedního dne. Schopným a aktivním lidem v systému často překáží ne to, co jim systém dává, ale to, čeho je zbavuje. Tito lidé nemohou svobodně cestovat, protože všude potřebují víza, nemají nárok na většinu evropských stipendií, málo vydělávají, protože se systém nerozvíjí, atd. Největším problémem je pro ně „nízko zavěšený strop. Například – můžeš si otevřít prodejnu se zmrzlinou, ale jestli uspěješ a budeš jich mít už několik – stát se o tebe začne zajímat a může ti rozvoj podnikání ztížit. Stát dává jakousi oblast svobody, ale ne velkou. Stát chce, aby ses spokojil s minimem, které ti nabízí, a odrazuje tě od samostatnosti.

Děje se to, protože Bělorusko není dobře fungující zemí, ale uměle udržovaným postsovětským kolchozem. Pravidla jsou tu kolchozová: lidé dostávají nezbytné minimum, neumírají hlady, ale jsou omezováni, v řadě případů se nemohou rozvíjet; ředitel tu vládne absolutně, a když si na sebe kolchoz nevydělá, zvenčí přiteče pomoc; kolchoz se nezbytně musí dobře prezentovat.

Režim na dopingu

V běloruské společnosti budeme pozorovat dlouhodobé procesy – náhle zvraty (pokud nedojde k zásadní změně okolností) jsou málo pravděpodobné. Publicisté rádi přemýšlejí o vzniku ukrajinského Majdanu v jiných autoritářsky řízených postsovětských zemích. V Bělorusku změně cestou vzpoury národa nepřeje několik věcí.

Za prvé, v Bělorusku je opozice rozbitá, znepřátelená a zdiskreditovaná v očích veřejnosti a nezávislých nevládních organizací; novinářů, kteří by mohli zdvihnout prapor revoluce, je příliš málo. Chybějí lídři, a ke všemu zlému se představitelé opozice neumějí dohodnout a postavit společného kandidáta.

Za druhé, Majdan byl v Bělorusku přijat v zásadě negativně (představen byl jako nelegální převrat a pokus o destabilizaci země, v jehož důsledku se k moci dostali nacionalisté) a těžko počítat s nadšením obyvatelstva v případě protestů. Mnoho lidí se obávalo, že kvůli Ukrajincům se oni sami budou muset účastnit rusko-ukrajinské války. Majdan není pro většinu běloruského obyvatelstva příkladem, nýbrž anti-příkladem. Pořád živá je vzpomínka na brutální rozehnání povolebních protestů v roce 2010 (jeden z tehdejších kandidátů je pořád ve vězení). Nadto není jasné, jaké požadavky bychom slyšeli z „běloruského Majdanu: pamatujme si, že změny v sebeuvědomění Bělorusů nemusejí vést k široce chápané europeizaci. Opozice (i když s ohledem na marginální význam bychom o ní měli hovořit spíše jako o disidentu) se navíc obává, že povolební protesty by Rusko – tak jako na Ukrajině – využilo jako záminku ke vstupu vojsk.

A Lukašenko? Teoreticky se těší nemalé podpoře, ale průzkumy v autoritářské zemi je třeba vnímat jinak než v zemi demokratické. Připomeňme komentář o parlamentních volbách v roce 2012, který do polského dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia napsal Piotr Pogorzelski (princip je univerzální): „Představme si sportovní závody, například v krasobruslení. Během příprav dá několik závodníků dárky rozhodčím. Potom nejlepší z bruslařů odstoupí, protože má na stadionu vlastní obchod a byl upozorněn, že pokud vyhraje, jeho obchod zavřou. Rozhodčí pravidelně sledují sportovní stanice, ve kterých se jim říká, že několik závodníků je opravdu super, a ostatní by měli skončit s kariérou. Samotné závody ale proběhly v pořádku, každý závodník mohl startovat, ukázat své schopnosti a rozhodčí je ohodnotit.“

Lukašenko tedy znovu vyhraje volby. Pokračování jeho vlády je ale větším problémem než jen otázkou zakonzervování autoritarismu – je to otázka hlubokých mentálních změn. Běloruská propaganda zastírá skutečnost a ohlupuje společnost a to běloruskou mentalitu ovlivňuje negativně – Lukašenko chce, aby se neměnila směrem k tolerantní a ke světu otevřené, ale k zaostalé a provinciální. Tato mentalita u řady lidí přežije Lukašenka, ale v Bělorusku naštěstí nechybějí lidé, kteří s nízko zavěšeným stropem bojují. Uvidíme, kolik ještě vydrží. Sami o sobě nakonec vyprávějí vtip: K trestu smrti oběšením byli odsouzeni Ukrajinec, Rus a Bělorus. Kat přijde druhý den a vidí mrtvého Ukrajince a Rusa, ale Bělorus žije. Kat se diví, jak je to možné a Bělorus odpovídá: „Popravdě, na začátku bylo těžké vydržet s oprátkou na krku, ale potom jsem si zvykl.“

Přeložil Patrik Eichler.

Zbigniew Rokita (1989) je redaktorem polského dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia, spoluautorem knihy o jazyku v dějinách Na końcu języka (Białystok, 2015).

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Zbigniew Rokita

O stropu, který padá

Nebezpečná prodejna zmrzliny

Režim na dopingu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu