Zdeněk Müller

Islamismus a liberální demokracie

Lednové atentáty v pařížské redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a v židovské samoobsluze na okraji města měly silný ohlas po celém světě. Projevy solidarity s obětmi vraždění dosáhly vrcholu v neděli 11. ledna 2015. Nevídanou občanskou manifestaci v ulicích francouzského hlavního města doprovázela podívaná, v níž figurovala velká řada jmen současné mezinárodní politické scény. Do jediného davu se spojili britský premiér Cameron s ruským ministrem zahraničí Lavrovem, stejně jako se nedaleko od sebe ocitli izraelský premiér Netanyahu a palestinský prezident Abbás.

Narychlo svolané divadlo na téma mezinárodní jednoty proti islamistickému terorismu zanechalo dojem frašky. A spíše posílilo přesvědčení, že aktuální světová liberálně-demokratická reprezentace nedokáže nebo nemá zájem jít k podstatě jedné ze základních hrozeb současného světa a vůči rozmachu náboženského integrismu selhává.

Levice ve světě na tom není o mnoho lépe. Ponecháme-li stranou její anarchisticko-radikální excesy, nenabízí alternativu, o níž by se dalo tvrdit, že je tvořivá a rozumně umírněná. V muslimském světě navíc zcela vyklidila veřejný a politický prostor a přenechala volnou ruku islamismu. Radikální islamismus a terorismus není projevem civilizačním, nýbrž reakcí na chyby jednostranně tržního liberalismu a na povahu soudobé západní společnosti, v níž lidsko-právní nároky jedinců mají větší váhu než odpovědnost každého vůči sobě a společnému celku.

Vzestup moci Islámského státu (IS), který jako obnovu „chalífátu“ vyhlásil samozvanec al-Bagdádí koncem června 2014, je nejnovější kapitolou v dlouhém procesu antikolonialistického probuzení. Hranice blízkovýchodních států, které byly nadiktovány velmocemi po první světové válce, se otřásají, mizí a snahy je překreslit rostou. Souběžně s tím pokračuje ekonomická globalizace, která podkopává moc národních států, a v reakci na ni sílí v Evropě nacionalistické obranářství a populistická antiislámská demagogie.

Scestná modernizace

Radikálnost islamismu, kterou předvádí IS, má nesporně děsivou a šokující stránku. Vůdci tohoto směru dávají ve svých prohlášeních jasně najevo, že prvním cílem státní moci není obrana veřejného blaha obyvatelstva formou kupříkladu boje proti hladu a za přístup k základní zdravotní péči, nýbrž náboženská ortodoxnost a záruka, že veřejný život bude ve všech směrech splňovat nároky náboženské doktríny. Islamistickým radikálům jsou zcela lhostejné humanitární katastrofy, k nimž dochází na územích, která mají pod kontrolou. Jednoznačně tak popírají moderní pojetí veřejné moci, která si bere za svůj prvořadý úkol chránit život.

IS je buď pokusem obrátit se k minulosti a popřít všechny formy lidského pokroku, tedy je jakousi antimodernitou, anebo je to radikální odpor vůči světovému globálnímu kapitalismu, který muslimům vnutil své pojetí modernosti, stírá jejich specifiku a výlučnost a diktuje jim západní způsoby života jako jedinou možnost. Leč jedno ani druhé zcela neplatí. Nejde jednoznačně o výraz radikálního odmítání modernizace, ani o zásadní antiglobalismus. Projekt spojuje archaické myšlení a životní styl odpovídající archaickým představám a výhody globalizovaného modernismu. Fenomén „islámského státu“ je zřejmě případem scestné modernizace v konzervativním plášti.

Luxusní švýcarsky hodinky na zápěstí vůdce IS al-Bagdádího jsou velice výmluvné. IS ovládá propagandu po internetu a obratně zvládá finanční operace. Moderní nástroje a praktiky slouží politicko-ideologickému plánu. Přáním islamistů, byť jsou sotva splnitelné, je zavést velmi přísné předpisy, vymezující hranice mezi dovoleným a nepřípustným v náboženství, vzdělávání a sexualitě. Trvají přitom na zachovávání asymetrie v oddělování pohlaví a na zákazu jakýchkoliv projevů, které by islám mohly uvést v pochybnost.

Islámskému radikalismu se občas dává jméno „islamofašismus“. Není to od věci. Dějiny 20. století nás poučily, že fašismus byl na vzestupu pokaždé, když selhala revoluce. Platí to i pro moderní dějiny muslimských zemí. Islámskému radikalismu zametala cestu k moci sama tamní nenáboženská levice, když její pokusy o radikální hospodářsko-společenskou změnu ztroskotaly. Nedokázala v postkoloniální periodě vytvořit reálný a životachopný politický plán, který by vycházel z domácích poměrů jinak než jen formálně. Kde jsou „revoluční demokraté“, baasističtí „obroditelé“, arabští socialisté, násirovci, považovaní v sovětské geopolitické strategii za „spojence“? Vedli zaostalé společnosti muslimských zemí neméně bezohledným způsobem, jaký dnes předvádějí islamisté. Vzestup radikálního islamismu jde v muslimských zemích ruku v ruce s mizením tamní laické levice.

Samolibá spokojenost

V roce 2009 ovládlo hnutí Tálibán údolí Swat v Pákistánu. Využilo hněvu drobných farmářů hospodařících na pronajaté půdě. Místním majitelům pozemků vyhovovala feudální zvyklost žít a bohatnout z pronájmu půdy. Bránili se všem snahám o změnu tradice. Hlad po půdě a vzdorovitost pozemkových feudálů vyprovokovaly stav, kterého se chopili radikální islamisté a usměrnili chod událostí podle svých zájmů a představ. Řada pozorovatelů upozorňovala, že v Pákistánu se schyluje k výbuchu. Jak na tyto signály reagovali pákistánští liberální demokraté a američtí spojenci pákistánských vládnoucích kruhů? Neslyšeli a mlčeli, a pokud vůbec jednali, tak podle receptů tajných služeb. Co jim bránilo vzít tálibům vítr z plachet? Stačilo pomoci pákistánským bezzemkům, najít pro ně půdu a nabídnout jim šanci živit se odbytem potřebnějších plodin než jen opia.

Liberalismus zřejmě nemá sám o sobě dost síly na to, aby obhájil své přednosti, především odpovědnou individuální svobodu – nikoliv svobodu bezuzdnou, ztrácející schopnost sebereflexe – jako nejsilnější zdroj lidské tvořivosti, proti náporu náboženského integrismu a proti radikálnímu islamismu. Integrismus reaguje na limity liberalismu, byť falešně a na základě mystifikací. Liberalismus potřebuje solidární spojence, jinak se vystavuje riziku sebezničení. A měl by je hledat i na levici, která pochopila lidskou hodnotu svobody a demokracie a je ochotna obojí bránit.

Integrismus se dá přemoci jen tak, že se mu zúží možnost využívat slabiny moderní liberální společnosti a zneužívat její otevřenosti. Skoncovat je třeba i se samolibým sebeuspokojením, kterému pohrdajíce potřebami a zájmy slabých a nemajetných vrstev propadají liberálové. Každý sám pro sebe, to je pro moderní společnost devíza nedůstojná a navíc i nebezpečně krátkozraká. Narážíme tu na začarovaný kruh poutající dva zdánlivě protilehlé póly. Jako integrismus potřebuje liberalismus, aby zdůvodnil svou existenci, tak liberalismus je čas od času vděčný za nepřátele demokracie. Může na ně svádět své prohřešky. Kdysi platilo na adresu kapitalismu a fašismu, že kdo se brání kritice kapitalismu, by měl mlčet o fašismu. Dnes by se mohlo říci něco podobného. Kdo není schopen vidět vady v praxi liberální demokracie, činí nevěrohodnými své kritické soudy ohledně náboženského integrismu a islamismu.

Zaráží, že jsou to spíše liberální konzervativci než nositelé levicového myšlení, kdo se nebojí přiznat, že západní lidsko-právní společnost se ocitla ve slepé uličce. Uveďme jako příklad francouzského spisovatele Michela Houllebecqa. Už jeho starší román Elementární částice je zdrcující kritikou sexuální revoluce 60. let 20. století. Ukazuje, jak permisivní hedonismus vyústil do zvráceného a vrcholně sebeobdivného světa, který spočívá na povinnosti se radovat a „užívat si“.

Zavírání očí

Podobnou obžalobou je Houellebecqův antiislamismus v románu Odevzdanost, který vyšel v lednu 2015. Pronikavostí pohledu překonává skoro vše, co bylo dosud na adresu islamismu vysloveno a napsáno. Nabízený soud je drtivý. Skutečně vážnou hrozbou není islám přicházející zvnějšku. Tou je především slabost společnosti, v níž individuální pohodlí má převahu nad společným zájmem a odpovědnou solidaritou a většinu už to ani nezneklidňuje, dokonce to pokládá za normu.

V Houellebecqově Odevzdanosti se ilustruje všeobecné „zlhostejnění“ na chování a počínání hlavního hrdiny. Je to tvor apatický, bez výrazných vášní, neangažovaný, neschopný zápalu a nadšení, vyhořelý a bez ideálů, unavený životem. Není ochotný vystavovat se rizikům a od výlučného hledání pohodlí a bezpečí se odvíjí i jeho tolerance k ostatním. Život se bere jako droga sloužící k soukromému užívání si se zavřenýma očima.

Liberalismus prohrává ve střetu s islamismem v každém okamžiku, kdy buď sám zastírá nebo nechává zastírat své limity a omyly tím, že vady přenáší na islám a muslimy. Ekonomicky, vzdělanostně a společensky nejslabší články muslimského světa jsou snadno dostupným „viníkem“, kterému se tak lehce klade na bedra odpovědnost za fanatiky a šílence islamismu. Když jsou ve hře petrodolary, islámská konzervativnost jako vějička pro plebs a metla na jeho zkrocení se rozostřuje a oči se před ní zavírají. Saúdskoarabští princové, petrolejoví emíři Perského zálivu a rádoby prozápadní autokraté nikdy nebudou spolehlivými spojenci liberalismu v zápase s islámskými radikály. Spojovat s nimi naděje je krátkozraké a chybné, stejně jako představa, že společenský pokrok muslimské části Blízkého východu se dá zajistit importem liberálních idejí a dodávkami zbraní.

Zdeněk Müller (1947) je arabista, žije v Paříži.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Islamismus a liberální demokracie

Scestná modernizace

Samolibá spokojenost

Zavírání očí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu