Václav Jamek

„S péčí řádného hospodáře“, jakož i: Ne konvičkám!

V týdnu od 15. do 21. června 2015 udělal soukromý podnikatel v oboru státní moc, média, plody země a kdovíco ještě, zatím jen vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš hned tři věci, které by mu v civilizované zemi politicky zlomily vaz. Začal věcí zdánlivě bezvýznamnou: sám pustil do oběhu fotografii, jak chčije na veřejném pisoáru, prý aby to neudělal senzacechtivý žurnalista z nějakých novin, které Babiš ještě nevlastní.

Žádné eufemismy, potřebujeme to slyšet zřetelně: ANO, je to tak. Vítězný nástup politika, který bude mít jako program chcaní, jsem ve svých dřívějších analýzách české společnosti předvídal, jen jsem to nečekal hned, viděl jsem to až jako druhé stadium po Babišovi. Přepočítal jsem se, moje chyba. Doufal jsem, že k tomu dojde až po mé smrti, ale vývoj k nové všelidské hrůze se nějak zrychlil, z české myšlenkové nicoty se nám vynořil jakýsi docent s nechutnou konvičkou, který neumí rozlišovat mezi člověkem a hmyzem, a Babiš drží krok. Už dřív jsem ovšem správně rozpoznal Babišovo přesvědčení, že mezi všemi českými veřejnými činiteli ho má on největšího; ostatním chudáčkům se kvůli tomu pěkně posmívá, dokonce v parlamentu. Motivace jeho politické dráhy: touží po tom, všem ho ukázat.

Což je lidské a hlavně chlapské, když to někomu tak pěkně narostlo. Navíc, jak víme, on není a nebude politik. Musí nám předvést, v čem tkví rozdíl. A proč by se žinýroval, když se dá i z prdu udělat marketingový tah? My Češi zkrátka, jakýpak copak, chčijeme. To nepopřeš, vole. Milióny jsou nás chcáčů, a nevíme kudy kam. Ale na tom chcaní se shodneme všichni. U nás se můžeš, vole, fakt prochcat až k parlamentní většině.

Koneckonců to pořád není na doraz. Pan továrník má ještě rezervy. Ale brzy to na nás pustí všechno.

Vlastně s tím už začal. Zároveň s pisoárovým fotem vyšlo totiž najevo, že Babišovi poskoci v chobotnici Agrofert si z šéfova chcaní vzali příklad a jakémusi neposlušnému nájemci na Moravě zničili pár dní před sklizní jedovatými chemickými chcankami obrovský lán pšenice. Asi fakt obrovský lán, ve chvíli, kdy tolik Čechů (prý nadpoloviční většina) zapomnělo na základní lidskost a nejradši by nějakou podobnou chemikálii použili na vyhubení afrických běženců, svých bližních, kteří se dosud provinili jen bídou. Prý nemáme z čeho je uživit. No, asi opravdu ne, a brzo ani sebe, když dokážeme se svou úrodou zacházet takhle. Kdysi se tomu říkalo rouhání, a Bůh či bohové sesílali za trest mor, kobylky a jiné metly.

Nestalo se jistě poprvé v dějinách lidského druhu, že nějaký nájemce využíval cizí půdu neprávem (máme-li tomu zdůvodnění věřit), ale byly snad i časy, kdy si nikdo nedovolil zlovolně a zbůhdarma ničit plody pěstované k naší vezdejší obživě, aniž byl potrestán! Jaká to neodkladná chcavá potřeba postihla uprostřed června bohatý zemědělský koncern, vlastněný českým ministrem financí, že se musel půdy zmocnit okamžitě a kdoví na jak dlouhou dobu ji otrávit, místo aby ještě chvilku počkal a obsadil si ji beze škody až po žních?

K dovršení všeho se potom chcápek z Agrofertu, který měl veřejnosti věc nějak vysvětlit, s drzostí žravého vlastníka vysmál lidem, člověku i všemu Stvoření, když tvrdil, že k té barbarské zhovadilosti Agrofert přikročil „s péčí řádného hospodáře“. Myslím, že by se mělo Babišově politické divizi úředně uložit, aby touto průpovědí ovinula své logo, a kdyby nějací soudní občané byli v pokušení ještě ho volit, hned by si uvědomili, jak si Babiš to řádné hospodaření představuje, a chuť by je přešla. ANO, tohle jsem já!

Babiš se může jako obvykle vymlouvat, že Agrofert v této chvíli neřídí. Přitom však proti výtkám o střetu zájmů tvrdošíjně brání své „právo“ být státním činitelem a zároveň podnikat: a jak to dělá, že podniká, a přitom o ničem z toho podnikání nerozhoduje? Pan Babiš by zkrátka chtěl mít máslo i peníze z toho másla, k tomu navíc pěvecký sbor úslužných schovanek, a ve svém dvojím postavení jen argumentačně vyráží klín klínem. Tady však z jeho střetu zájmů pořádně zajiskřilo: protože ať svůj podnik řídí nebo ne, jako jeho majitel nese plnou odpovědnost za to, co jeho zástupci páchají. Ta chemicky umořená moravská pšenice padá na jeho hlavu: jestli ne z hlediska právního (vzhledem k mafiánsko-třídní povaze našeho práva), z politického a mravního rozhodně; tím víc, že se až dosud tváří, jako by se ho to netýkalo. Odpovědný hospodář, jako když vyšije.

O poslední věci se mluvilo nejvíc: jistý koaliční poslanec si ve Sněmovně troufl fušovat do tvorby zákonů a nespokojený ministr financí ho do příslušného parlamentního klubu nepřišel utlouci argumenty k dané věci, ale policejní složkou, kterou si soukromě vede na poslancovu osobu. Mohl si pak tvrdit, co chtěl, pokud jde o povahu kompromitujících materiálů, které se pokusil uplatnit, byli u toho také další poslanci, z nichž se tak stali svědkové. To je na té věci nejzvláštnější: vydírat někoho, to se většinou dělá mezi čtyřma očima, aby se vyděrač neprozradil a vydíraný se cítil osamocený a tím zranitelnější. Babiš tedy snad jednal v afektu, nebo zkouší čím dál neomaleněji, co všechno může a jestli jeho strom (nebo co to je) poroste až do nebe. Vari sú to akési preteky s prezidentom Zemanom o dúhový pás Chu-c'pe, a v tom případě Babiš Zemanovi pořádně natrhl triko; ale zatímco kolem Ferdinanda Peroutky, osobnosti pamětihodné, leč slavně již minulé, třeští naši novináři nepřetržitě čtvrt roku, protože se o něho otřel Zeman a ne někdo jiný, kolem Babišových soukromo-policejních machinací, srovnatelných co do závažnosti s Kubiceho zprávou, je po třech dnech ticho.

Skvelý úspech, naozaj.

I já se už Babišova soukromého vyšetřování začínám bát, protože to, co píšu, se mu nemůže líbit; a kde je soukromé vyšetřování, přijdou i soukromé rozsudky a soukromé popravy. Bojí se podle všeho i jiní, a nemáme se bát všichni? Strach, říká Montesquieu, je základní morální princip, na kterém stojí politické zřízení zvané tyranie. Montaigne zase na konci svých Esejů píše: I na nejvyšším trůnu světa sedíme pořád jen vlastní prdelí. To ovšem neznamená, že ji odtud máme na lidi rovnou vystrkovat.

Lze jistě vzít ohled na Babišovo roztrpčení, když se mu zakazuje, aby si dovoloval vůči jiným to, co si opozice, zvlášť ústy Miroslava Kalouska, vystupujícího už zase v kostýmu rozhorlené ctnosti, dovoluje vůči němu. Možná to jakýmsi nemístným způsobem jen oplácí, koalice nekoalice (což má svou logiku, protože nekoalice, spojená s absolutní politickou nesolidárností, je Babišův vysněný stav, ústavní cestou arci sotva dosažitelný). Dlužno říci, že při hlasování o nedůvěře vládě nejsou takové útoky mimo věcnou podstatu, jíž je důvěryhodnost vlády, v jiných případech však ano (krom oprávněných poukazů na střet zájmů); Kalousek tím navíc při své vlastní zlé pověsti Babišovi spíš pomáhá. Nadmíru shovívavým komentátorům, kteří usuzují jako Zdeněk Zbořil, že všechny ty babišárny nemohou Babišovou oblibou otřást, protože takových už u nás bylo a lidé jsou zvyklí, bych nicméně namítl: špatnost nepřestává být špatností jen proto, že se jí dopouštějí také jiní (vůbec už nemluvě o těch, kdo zase pro změnu střílejí černochy), a především – Babiš nalákal voliče slibem, on že se bude chovat jinak než ti, kterým opovržlivě říká „politikové“. Právě to má být stále na zřeteli, a podle toho svého „jinak“ má být také posuzován.

Dalo by se opáčit, že i to naslibované „jinak“ u nás už bylo a že i na to je volič zvyklý, a v tom případě je největší logickou záhadou český volič: jestli si dokázal zvyknout, že nikdy nic „jinak“ není, potom ve skutečnosti žádné „jinak“ nechce: ale proč tedy pokaždé volí dalšího neznámého Bajaju, který zas nějaké jiné „jinak“ slibuje? Možná ho (voliče) politické debaty v televizi nebaví, a dává přednost pohádkám.

Koneckonců i já bych rád aspoň jednou v životě viděl, jak se město potahuje nějakým suknem. Zatím to dělají jenom světové trhy, a ty jsou neviditelné (až na jakési třaslavé grafy, které se zjevují v televizi). Znepokojivý mi však přijde právě dosavadní součet toho Babišova „jinačího“; a jak to dopadá se stromy rostoucími do nebe, je dobře známo.

Dvě věci na Babišovi nicméně oceňuji. Jednak to, že potvrdil, co jsem tu před lety v jednom z fejetonů psal o důvodech, proč bohatí neradi platí daně: kromě běžné chamtivosti také proto, že při našich pořádcích nechtějí strkat vlastní peníze do kapes svým neméně bohatým konkurentům; Babiš před časem řekl, že právě kvůli tomu šel do politiky. Nestává se často, aby usmolený český intelektuál dostal za pravdu z nejvyšších podnikatelských kruhů.

A za druhé: fotografovat se na pisoárech je pořád přijatelnější, než kdyby se přidal k všelidové nenávisti vůči nuzákům z Afriky, která se nese českou kotlinou a určitě by mu pomohla k ještě větší popularitě. Navrhuje sice zřídit jakési dobročinné koncentráky pod evropským dozorem ještě v té žhavé Africe (jako by tam, např. v Darfúru, už nebyly), ale zůstává umírněný: přece jen je v něm malá trocha studu – který převážné většině Čechů chybí zcela.

Nejmocnější státy Evropy, Francie, Británie a z jiných příčin i Německo mají na svém území statisíce muslimů. My skoro žádné. Přesto právě Čechy z pouhé představy, že by se u nás mohli nějací objevit, bere zuřivý psotník, který nás usvědčuje jako jeden z nejubožejších a nejzbabělejších národů tzv. vyspělého světa – jímž nejspíš opravdu jsme. Ten odpor se na první pohled jeví jako obava z přílišné „kulturní odlišnosti“, která by nové příchozí činila neschopnými zdomácnět a mohla by z nich udělat nové adepty teroristického násilí.

Taková obava by nebyla zcela bezpředmětná, ale myslím, že je to jenom záminka. Zatěžuje totiž obžalobou, ba jakousi kolektivní vinou lidi, kteří nic nespáchali, jen se pokoušejí uprchnout před nesnesitelným životem. O jejich odhodlání a schopnosti sžít se s námi nevíme nic. Vystrašený občánek, poblázněný jedním fanatickým specialistou na blechy a štěnice, na ně jen přenáší vinu několika desítek či stovek doložených viníků, muslimských fanatiků – kteří k těm běžencům ovšem nepatří. Kdyby však ta xenofobní logika platila, neměli bychom mít v Evropě islamistických atentátů spíš tisíce nebo desetitisíce?

Ve skutečnosti se Češi nechtějí zatěžovat lidskou bídou, která jim zničehonic ukázala svou opravdovou, ohyzdnou tvář, a odpovídají ukázkou vlastní ohyzdnosti. Otázka, zda takovou záplavu nezaopatřené bídy (u níž ani neuvažujeme, zda by se mohla začlenit do fungující ekonomiky) unesou evropské systémy sociální pomoci, je opět oprávněná. Ale proč ji klást odděleně od ostatních otázek týkajících se restrukturalizace celého kapitalistického systému, která je v obecném zájmu – zvlášť rozdělování bohatství nezávisle na prodeji práce, která přestává být potřebná, a trvá se na ní už jenom jako na otrockém principu (na šichtu až do osmdesáti)? A jakým právem vyjímat z lidské povinnosti ty, kdo mají nejvíc?

Západ však, místo aby se snažil vrátit do společenského řádu lidskost úměrně podmínkám, které lze dnes lidem vytvořit, se naopak od lidskosti odvrací. Krutost chudých k ještě chudším je mu svým způsobem vítaná.

Bída světa nás konečně dostihla. Mysleli jsme, že zůstane navěky zalezlá v Africe nebo v Asii a my si budeme žít v klidu a nevšímání, užívajíce statků těmi otroky vyrobených nebo jim ukradených: ale ona je tady. To, že hned nevíme, co s tím, je samozřejmé; záleží však i na tom, jakýma očima na problém od počátku pohlížíme a zda vztahujeme zákon lásky nebo ten mravní zákon, který mluví o cíli a prostředcích, na všechny lidi, nebo jen na nás vyvolené Lišáky z Lišákova.

Mnoho Čechů se prostě bojí o svůj skoro-blahobyt, a rozhodli se proto lidství nuzákům upřít. Ještě hůř: jsme zvyklí vydávat sami sebe za potřebné, lísat se k mocným, škemrat, brát a příživničit, a najednou bychom měli my dávat? Vždyť už málem žádáme, aby nám z ciziny (zvané Brusel) platili i naši vlastní kulturu a vzdělanost; jinak, nic naplat, žádné nebudou. A lze-li brát některé výroky jihočeského specialisty na ovády a šváby i výlevy jeho stoupenců na internetu za směrodatné (jako například co by se mělo udělat Čechovi, který by přestoupil na islám, nebo že uprchlíci zachránění z vln Středozemního moře jsou jen druh špíny a podlidé), má povážlivě zabřednuvší Jan Keller smůlu: tohle jsou nacisté, tohle už je nacismus! V tom není smíru. Entomolog Konvička má být za své (úspěšné) výzvy k nenávisti a potlačování práv kvůli názoru a příslušnosti k odlišné skupině dávno vyšetřován jako zločinec.

Proč není?

Těm, kdo jsou schopni naslouchat také něčemu jinému než strašidlům a běsům, řeknu tohle: Nelze někomu upírat status lidské bytosti a vydávat to za obranu naší civilizace a našeho způsobu života. Nelidskost není v naší civilizaci hodnota; taková civilizace by za obranu ani nestála a zničení by si zasloužila. Extrémní islamismus tímto směrem už vykročil, ale právě proto se musíme mít na pozoru také sami před sebou! Záští k lidem nešťastným a ubohým sami sobě děláme hanbu.

A ještě něco: lidé jako náš docent přes vši a masařky terorismus nezahánějí, naopak ho povzbuzují a přitahují. Řekl bych, že hlavně kvůli němu přitažlivost naší země pro islámské teroristy poslední dobou stoupla. Nenávist z nenávisti sílí.

Jistě však existují také muslimové jednající v dobré vůli. A poznat, jaký kdo je, není jednoduché ani u křesťanů, židů a nevěřících.

Arcibiskupům v Praze a Olomouci bych zvlášť doporučil četbu Kazantzakisova románu Kristus znovuukřižovaný. Dočtou se tam, jakými argumenty dokáže farizejský kněz v obdobné situaci odbýt prosby o milosrdenství: jsou jako ty jejich. Jeden skvělý papež všechno nevytrhne. A doleva Janu Kellerovi: vyčítat běžencům, že jsou mezi nuzáky vlastně ti silnější, neboli sobci, a že měli dál solidárně živořit se svými slabšími soukmenovci doma, je nehoráznost, které bych se od vás nenadál. Sám jsem za normalizace do exilu neodešel, a úplně stejných řečí proti emigrantům jsem se dost naposlouchal od svých spolunevolníků. Jenže lidsky to bývá tak: zvažuje se, zda víc bolí zůstat na hladovém úhoru, v moci krutých a zkorumpovaných náčelníků, nebo se vydat do nejistoty a nebezpečí, spoléhat na pomoc lotrů a riskovat, že se utopím v moři nebo se dostanu do světa plného nepřátelských konviček. Není to vždy otázka síly nebo slabosti: někdo má sílu zůstat, jiný odvahu odejít. Skutečně dobře vím, o čem mluvím. Navíc tihle běženci museli dopředu počítat i se smrtí, protože pro mnohé z nich tak cesta skončila: takže jim smrt přišla přijatelnější než zůstat? Je tak těžké si představit, že jde vždy o skutečné životy?

Když už jsem u těch urážek in nominem: nevěřím, že by to docent Konvička dotáhl až na diktátora. Heil Konvička, to nevydejcháš, vole! Některá jména a některé osudy se navzájem vylučují. (I když „Caligula“ znamená něco jako „Bagančátko“ a „Pinochet“ je taky docela legrační. Ani „Jamek“ není nic úchvatného, ale já tyhle choutky nemám. Stačí mi, že mám v Rakousku jmenovce vinaře, mešitu v Kuala Lumpuru a že se u nás moje jméno rozléhá nad každým golfovým hřištěm.) Ale stejně by asi bylo jistější založit občanskou iniciativu. Mám pro ni už znak, odkoukal jsem ho od té jeho protiislámské organizace: bylo by to takové červeně lemované a červeně přeškrtnuté kolo, jen v bílém poli uprostřed by nebyla mešita, ale černá konvička. Iniciativa by se jmenovala „Ne konvičkám!“ Pořád lepší než nic, když se stát k ničemu nemá.

(Dodám, že po prvních prohlášeních změnila česká katolická církev svou řeč k lepšímu. Českobratrská církev evangelická vydala prohlášení rozhodné a účastné: odměněné na internetu množstvím nepřátelských reakcí.)

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

„S péčí řádného hospodáře“, jakož i: Ne konvičkám!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu