Vladimír Claude Fišera

Miloš Jakeš II – až do konce pod maskou

První část studie o posledním žijícím tvůrci srpnové invaze a generálním tajemníkovi ÚV KSČ v roce 1989, nazvaná Nenápadný škůdce, se zabývala jeho kariérou a činností zejména v šedesátých letech a v samotném srpnu 1968. Závěrečná část popisuje Jakešovu cestu, pobyt na výsluní a pád. Autor opět využívá zdroje KGB a jiné nově dostupné materiály.

-red-

Leden 1970 – prosinec 1987:

a) Informátor rostoucí ve stínu

Až do Dubčekova pádu byl Miloš Jakeš mezi stoupenci invaze jediným nečlenem Předsednictva a Sekretariátu ÚV KSČ, kterého Sověti tajně informovali o manévrech a tlacích vůči Dubčekovi. Jakešův čas nadešel v lednu 1970, kdy Husák společně s dalšími umírněnými odpůrci Dubčeka – kteří nicméně odsoudili srpnovou invazi a umožnili Dubčekovým stoupencům schválit příslušnou historickou rezoluci – svrhl předsedu vlády Černíka. O několik měsíců později usoudil Jakeš společně s Husákem a Štrougalem, že se hodí „kritizovat nezákonné jednání“, k němuž došlo v padesátých letech, dodal však, že „tehdy bylo potřebné zákonné revoluční násilí, které strana musela užít“. To vyplývá z tajné zprávy Politbyra KSSS z 6. dubna 1969 pro náměstka sovětského ministra zahraničí V. S. Semjonova, vyslaného rozhodnutím z 31. března polooficiálně na velvyslanectví v Praze, aby koordinoval odstranění Dubčeka; velvyslanec dostal pokyn, aby o obsahu zprávy informoval ústně členy výkonného výboru Předsednictva „s výjimkou Smrkovského“ (sic!) a šest dalších osob, to jest pět členů Předsednictva či Sekretariátu ÚV (stoupence invaze Biľaka, Lenárta, Indru, Kempného a Pillera) a... Jakeše „bez hodnosti“. Podle nově známých dokumentů věděla KGB dobře, že Husák tehdy nechal Biľakovi volnou ruku, aby provedl čistku v KSČ, což Biľak svěřil Jakešovi, a ten o tom pravidelně informoval pražskou pobočku KGB prostřednictvím jistého „Slavina“. Od prosince 1972 šel Jakeš dál, když si postěžoval na tuhý dozor, který... Husák vnutil ústřednímu výboru, a podotkl, že ve srovnání s tím se Novotného doba (1956–leden 1968) „zdá jako zlatý věk“. Vzápětí jedna ze zpráv KGB obvinila Husáka „z dvojí hry, z neoprávněné shovívavosti vůči nepřátelům KSČ z důvodu jeho věznění v letech 1954–1960 a ze snahy vědomě omezit moc“ internacionalistů, signatářů zvacího dopisu. Jakeš se obrátil přímo na moskevské vedení KGB těmito slovy: „Husák nechal rozmístit mikrofony, aby mohl odposlouchávat členy vedení. Nedá se dobře pracovat.“

V únoru 1973 tak na základě upozornění od „přátel“ (sic!) informovala pražská kancelář KGB moskevské „ústředí“ o „faktické likvidaci komunistů-internacionalistů v KSČ“ husákovsko-štrougalovským vedením, dodávajíc jasnozřivě, že „se obecně jedná o staré, prověřené (ve smyslu zkušené, pozn. V. F.) soudruhy, kteří jsou odvoláváni ze svých funkcí pod záminkou, že je kvůli svému věku nejsou schopni vykonávat. Ve skutečnosti se jedná o vyřizování osobních účtů a o záměr umístit nové lidi na vlivná místa“. Tato zpráva však neuvádí svůj zdroj, chráníc Jakeše, protože je zde použit protest (aniž by byl citován a aniž by byli zmíněni jeho autoři) z téhož měsíce, který podali Jakeš, Karel Hoffmann, Antonín Kapek a Miloslav Hruškovič (posledně jmenovaný byl tajemníkem ÚV, ovšem méně známým než dva předcházející, kteří byli klíčovými činiteli ve spoluúčasti na srpnové invazi) na zmíněnou pražskou kancelář KGB a v němž žalovali na „snahy odstranit komunisty-internacionalisty“. Tento nový dokument tak doplňuje onen z prvního svazku The Mitrokhine Archive a potvrzuje jej; ukazuje cestu, jakou putovala tajná informace: nejprve vysoce postavení kolaboranti-informátoři, neprofesionální a neplacení (například Jakeš), chránící svůj klan, ačkoli nebyli přímo ohroženi (Jakeš v 51 letech nebyl „starý“ jako stalinisté předválečné generace), upozornili v nejzásadnějších, nejdůvěrnějších záležitostech československého stranicko-státního vedení pražské sídlo KGB. To následně, aniž by je jmenovitě uvedlo, informovalo „ústředí“ v Moskvě, podávajíc důkaz o jisté obezřetnosti k „vyřizování účtů“ v pražském mikrokosmu. Vidíme tedy, že Jakeš v tomto systému kontroly státu ze strany Sovětů zaujal roli samozvaného prostředníka. Zde také prosvítá první potvrzení vnitřních konfliktů mezi normalizátory husákovsko-štrougalovského vedení umírněnými a „tvrdými“, k nimž byl Jakeš diskrétně přiřazen, případně s nimi spřízněn.

Nové dokumenty z Mitrochinova archivu také ukazují, že podle KGB byl Jakeš (společně se svými přáteli, notoricky proradnými Kapkem, Indrou a Hoffmannem) od roku 1973 „proti sloučení“ funkce generálního tajemníka KSČ s funkcí prezidenta republiky. Bylo to o dva roky dříve, než se jejich rivalu Husákovi podařilo nahradit senilního Svobodu na prezidentském postu, aniž by zároveň přenechal vedení strany „tvrdým“, kteří v to doufali. Od té chvíle držel Husák oba nejvyšší posty, což znamenalo symbolicky návrat před leden 1968, ačkoli právě kumulování funkcí způsobilo – díky spojenectví všech nespokojených – pád Novotného.

Jakeš a jeho přátelé udali Husáka na KGB, že udělal vše, aby mohl držet oba posty, a že na druhou stranu prokazoval příliš velkou shovívavost vůči reformistům z roku 1968. Tak se dozvídáme, že 18. dubna 1975 vystoupil Jakeš po boku Biľaka a Kempného na schůzi Předsednictva ÚV, jehož ještě stále nebyl členem, a doporučil soudní stíhání nepolepšitelného Dubčeka. Stejně tak zjišťujeme v nových dokumentech přepsaných na webu Echo24.cz (10. října 2014), že samotný ministr vnitra Jaromír Obzina, stoupenec Novotného a blízký Jakešovi, byl velmi častým informátorem KGB: neodřekl si ani udávání, například v roce 1978, kdy udal nejen „slovenské pravičáky“, ale také... jeho nejbližší spolupracovníky, „tvrdé“ jako Biľaka, Jana Fojtíka a Oldřicha Švestku. Vidíme, že Jakeš byl stále otevřeněji proti vedoucí husákovsko-štrougalovské frakci a stejně tak proti jiným radikálům, neváhaje pracovat pro KGB proti vlastní politické policii StB. Co se této skupiny týče, uvádí jedna ze zpráv KGB, že „lidé ze zastoupení (KGB v Praze, pozn. V. F.) a z velvyslanectví s nimi pracovali“ a že Indra „čeká na svou chvíli, aby se stal generálním tajemníkem“. Všimněme si, že Indra byl jediný – spolu s Kempným –, jehož Jakeš nikdy nenapadl, ani nepřímo, a jehož šetřil, byť pouze tím, že o něm mlčel.

b) Muž čistek

Co se týče prověrkových komisí, vzešlých z Ústřední kontrolní a revizní komise řízené Jakešem, víme, že v době od konce roku 1969 do roku 1972 byla třetina členů KSČ (asi 500 000 osob) vyloučena ze strany; funkcionáři strany byli přitom rovnou propuštěni ze zaměstnání a všichni ostatní včetně rodinných příslušníků dostali zákaz profesního postupu, vzhledem k tomu, že státostrana, kolektivně vlastnící veškeré hospodářství, byla jediným zaměstnavatelem v zemi. Jakešova komise ovládala rovněž komise pro znovupřijetí, před něž tehdy museli předstoupit všichni členové a podepsat prohlášení schvalující „bratrskou pomoc spojenců“ ze srpna 1968, aby mohli zůstat ve straně a v zaměstnání. Komise pro znovupřijetí byly novou provizorní kamufláží místních kontrolních a revizních komisí. Ústřední komise, to jest vlastně Jakeš, měla monopol na vyřizování všech odvolání proti rozhodnutí o vyloučení, která téměř nikdy neuspěla, s výjimkou velmi vzácných případů veřejného ponížení („sebekritiky“) těch, kdo odvolání podali. Ve velké většině případů lidé prohlášení diskrétně podepsali, aby „chránili rodinu“. To se mělo stát jedním z hlavních důvodů demoralizace obyvatelstva. I když KSČ znovu brzy přijala velké množství členů (v roce 1989 dosáhl jejich počet téměř milion sedm set tisíc), byly to převážně kádry, tj. odborní a vedoucí pracovníci, chovající se cynicky a nenápadně a využívající přijatelnou ekonomickou situaci pod podmínkou, že nezvednou hlavu. Více se toho od nich nechtělo, s výjimkou nejvyšších představitelů, ale i ti zůstali v červenci a ještě více v listopadu 1989 pasivní a nechtěli bránit vnucený systém, který byl zahnán do kouta, a ponechali Jakeše „jako kůl v plotě“.

Ústřední kontrolní a revizní komise řízená Jakešem rychle dosáhla autonomie vůči dříve ustanoveným instancím, když na všech stupních vytvořila „prověrkové“ komise ustanovující komise „pohovorové“. Ty měly ověřovat loajalitu všech členů KSČ a přivádět je k souhlasu se srpnovou invazí, pokud chtěli udržet svou příslušnost ke straně a tím i své zaměstnání nomenklaturních „kádrů“. Tyto komise existovaly i po skončení prověrek pod hlavičkou místních kontrolních a revizních komisí, reaktivovaných a obdařených mnohem širšími pravomocemi – včetně vyhrožování –, než jaké měly před masivními čistkami zahájenými po dubnu 1969, kdy padl Dubček. Dodejme, že po vzoru Předsednictva a (s několika výjimkami) ÚV zůstalo jejich složení neměnné po dobu dvaceti let, což je příkladem konzervativní, ostražité gerontokracie, která odmítá jakoukoli změnu v politice a především v oblasti personální („kádrové“), neboť to by automaticky ohrozilo její staré všemocné pozice.

Komise mohly vyřadit Jakeše, dokonce i po jeho nominaci na post generálního tajemníka, pokud by se obrátily přímo na dva velikány mezi vedoucími představiteli, jichž se Jakeš obával: na jeho spíše mentora Indru a na tajemného Molka, vedoucího všemocného oddělení ÚV KSČ „pro všeobecné záležitosti“, a ne na kádrové oddělení ÚV, které řídil po desetiletí velmi úslužný Karel Kovář, odmítající jakoukoli podstatnou změnu. Jejich hlavní a nejčastější zbraní byl anonymní dopis, jak uvádí mezi jinými Jaroslav Jeník (v 80. letech vedoucí KV KSČ Východočeského kraje a poté vedoucí ideologického oddělení ÚV v letech 1988–1989) ve svých ústních pamětech. On sám byl „x-krát“ předmětem vyšetřování krajské kontrolní a revizní komise – hromady, jak říká, „nejhoršího možného hnusu“ – kvůli podezření z milostných vztahů, z podvodu při výstavbě skromné prefabrikované chaty. Na druhou stranu dostával anonymní udání „považovaná za důležitější než nařízení vlády a okamžitě řešená“. Lidé jako on, kteří vyvolávali strach v občanech mimo nomenklaturu, se tak sami obávali kontrolních a revizních komisí všech úrovní. Ty vytvořily třetí způsob vertikálního řízení, vedle stranického a státního (tj. administrativního, zejména v oblasti zestátněné ekonomiky).

Dodejme, že existoval také čtvrtý způsob dozoru a řízení, pražská KGB: ta si na začátku roku 1973 stěžovala ústřednímu velení v Moskvě na situaci „divadel a kin, dokonce na chování některých sovětských umělců na turné, zejména pak na situaci malých divadel bez dozoru“. Následek byl, že se v Národním divadle v Praze začaly organizovat předváděčky pro koryfeje ortodoxie Miroslava Müllera – právě jmenovaného vedoucím oddělení kultury ÚV – a Jakeše. Již v květnu 1967 si představitelé slovenské KS stěžovali sovětskému konzulovi v Bratislavě na tohoto „Millera“ (to jest Müllera, pozn. V. F.), který je podroboval „skutečným výslechům“, aby zjistil, co říkali projíždějícím sovětským delegacím, a tak mohl odhalit případné deviace „jugoslávského typu“. Müller byl tehdy členem zahraničního oddělení ÚV. Během srpnové invaze kolaboroval a posléze se musel uchýlit na sovětské velvyslanectví, načež byl sesazen ze svého postu legitimním dubčekovským vedením. „Vrátil se“ po moskevských dohodách z října 1968 a stal se náměstkem vedoucího téhož oddělení. Z toho titulu podpořil u Sovětů stalinistickou frakci zvanou libeňská skupina, vedenou Kapkem, a to krátce po jejím prvním setkání 9. října 1968. Spojil se s jakýmsi tajemným F. Siominem (byl zřejmě sovětského původu a podivně chybí – stejně jako mnozí agenti KGB – v obsahu a v poznámkách sborníku Čechoslovackij krizis), vedoucím základní organizace KSČ mezinárodního oddělení ÚV, a společně udali svého nadřízeného O. Kaderku, Dubčekova stoupence, zástupci sovětské tiskové kanceláře Novosti I. N. Medveděvovi. Když Moskva podpořila Husáka, byl to Müller, kdo předal „krátce po prvním dubnu 1969“ (sic!) sovětskému velvyslanci jménem všech „internacionalistů“ a „zdravých sil“ (sic!), tzn. radikálů, prohlášení o podřízení Husákovi a taktickém spojenectví s ním, a to těsně před tím, než převzal moc.

Zde tedy máme duo Müller (ideologie) – Jakeš (vrchní vedoucí personálu, tj. „řízení lidských zdrojů“), které ovládalo kulturu a vnášelo do ní svévoli a strach ze svévole, nepředvídatelné ve své podstatě, a vůči které neexistovalo odvolání. Tak Jakeš nařídil po jedné z předváděček v roce 1973 v Národním divadle v Praze, aby z baletu Špalíček Bohuslava Martinů byla odstraněna scéna z církevní svatby, jež přitom byla ústředním okamžikem díla. Jakmile Jakeš vyjádřil „politicky pochybný charakter“ hry, byly i další pasáže vynechány předběžnou autocenzurou samotných vystrašených umělců. Repríza představení v Brně byla... ještě více cenzurovaná! Dodejme, že Špalíček, který vznikl v roce 1931, byl nahrán v roce 1963 v Praze, na desce ale vyšel teprve v roce 1972, a to jen pro západní trh s průvodním textem pouze v angličtině.

O čtyři roky později, v roce 1977, udal šéf opery Národního divadla ředitele, aby získal jeho post. Neupozornil přitom Jakeše, ale skromnou okresní kontrolní komisi, aby „si stěžoval na zasloužilé soudružky a zasloužilé soudruhy, kteří byli vždy proti intelektuálům a proti kultuře“, jak o záležitosti referoval svědek zevnitř pod pseudonymem v exilových Listech. Vynechávaje hierarchickou strukturu, nahlásil šéf opery (který do KSČ vstoupil sotva o rok dříve, než získal svůj post) místní kontrolní komisi různé trestné činy, například podvody, a zmínil přitom Jakešovy, Biľakovy a Štrougalovy návštěvy divadelní sauny, kde jako „hostesky“ působily baleríny z opery! Jakeš tak byl sám „zkratován“ a nemohl stížnost pohřbít. Následkem toho na schůzi pražského městského výboru KSČ (řízeného dalším Jakešovým rivalem, zrádcem z roku 1968 Kapkem), který se sešel těsně před sjezdem strany, byli ředitel divadla spolu se svým náměstkem zbaveni funkcí v městském a okresním výboru KSČ; náměstek přitom ztratil své místo v předsednictvu řečených výborů. (Náměstkové často zastávali ve stranické hierarchii vyšší místa než jejich nadřízení v práci.) Poté, co se Jakeš stal generálním tajemníkem strany, se Kapkovi pomstil a zbavil ho všech funkcí; nahradil jej mladým a ambiciózním Štěpánem, který měl velmi blízko k Sovětům, což neskrýval, a byl mimochodem blízkým přítelem Jakešova syna.

Masivní čistky, které zasáhly stovky tisíc obyvatel, ostrakizovaly je a odsoudily do svízelné situace, se nicméně nestaly po Listopadu součástí Jakešovy obžaloby a byly mu sotva vyčítány veřejným míněním a médii. Nikdo z toho neumřel a navíc právní kontinuita, kterou od počátku prosazoval Václav Havel, způsobila, že nebylo možno žalovat hlavního strůjce čistek státostrany za to, že uplatňoval tehdy zákonný a ústavní princip „vedoucí úlohy strany“. Z něj plynulo, že ti, které KSČ prohlásila za protisocialistické a protisovětské, museli být potrestáni, a to institucí téže KSČ, kontrolní a revizní komisí. Následky právní, profesní, následky týkající se bydlení, vzdělání, svobody pohybu, neustálý dozor, sledování a jiné vyplývaly automaticky z rozhodnutí instance strany, která řídila stát, policii, hospodářství a společnost jako celek. A odlišný názor těch, kdo se nechtěli zříci svých názorů, se stal přestupkem a rozličný názor se stal přečinem proti obecnému právu: „Komunistická strana odmítala jednat s těmi, kdo ji kritizovali, jinak než prostřednictvím policie,“ popsal bývalý tajemník ÚV z roku 1968 Zdeněk Mlynář svou zkušenost z let 1975–1977. Připomněl dále, že mezi třetinou členů KSČ, kteří byli pod Jakešem vyloučeni, bylo „nejméně 40 % aparátčíků, nomenklaturních ,kádrů'“ a ti také tvořili 50 % z prvních 240 signatářů Charty 77. To vysvětluje, proč v Praze nebyli v roce 1989 žádní reformátoři uvnitř strany, jak tomu bylo v Jugoslávii v roce 1948, v Polsku a v Maďarsku v roce 1956 a zejména v SSSR za Gorbačova.

Od té doby byl Jakeš mužem aparátu funkcionářů a kádrů, který byl proti změnám, reformám a proti jakékoli destabilizaci systému, to znamená proti jejich kariérnímu postupu. Jakeš na rozdíl od Štrougala byl svého druhu šéfem personálu státostrany a řízení hospodářství, šéfem té obrovské masy aparátníků, páteřní opory režimu, která ovládala a zdvojovala všechny společenské a státní struktury, aniž by byla schopna něčeho jiného než sledovat loajalitu a poslušnost všech ostatních občanů. A právě z nich, kteří nebyli placenými funkcionáři strany, ale byli znalí svého oboru, rekrutovali aparátčíci a vedoucí představitelé režimu ty, kteří kvůli kariéře nebo z marnivé touhy po moci sledovali své kolegy, po nichž se požadovala „důvěryhodnost“. Vedoucí aparátčík Jakeš, který řídil Ústřední kontrolní a revizní komisi, je proto méně známý a považovaný za méně významného než někteří ti, které ovládal, specialisté v oblasti hospodářství, intelektuálové, umělci. Prostřednictvím nominací a povyšování měl také hlavní slovo v oblasti bezpečnosti, armády a soudnictví. Jeho povýšení do funkce generálního tajemníka strany v prosinci 1987 bylo pro něj pouhým rozšířením týchž úkolů.

Než k tomu mohlo dojít, musel čekat dlouhá léta, aby se nejprve v roce 1977 dostal do sekretariátu ÚV a o čtyři roky později do Předsednictva, neboť Husák, usilující o zachování tzv. středového kursu, bránil tomu, aby byl Jakeš příliš vidět po jeho boku. Jakešův „výstup“ do sekretariátu ÚV v roce 1977 byl – a to vůbec poprvé – prostou kooptací namísto volby na sjezdu či v plénu ÚV. Biľak si na to mimochodem ve svých pamětech stěžuje – že v době Pražského jara by to nebylo možné. V roce 1979 opustil Jakeš kontrolní a revizní komisi a začal řídit komisi zemědělskou, což mu po jeho povýšení do Předsednictva umožnilo stát v čele komise, jež řídí veškeré hospodářství. Jen se zřejmým sebezapřením husákovského vedení byl Jakeš společně s Indrou a Kapkem (dalšími dvěma „internacionalisty“, navíc spoluautory zvacího dopisu ze srpna 1968, jehož existenci Jakeš – jejich souputník – vždycky popíral) v roce 1982, třináct dlouhých let po Husákově nástupu k moci, vyhlášen hrdinou socialistické práce.

1987–1988: Na vrchol v nevhodný čas

V roce 1985 se poměry změnily po nástupu M. Gorbačova k moci v Moskvě, středobodu sovětského bloku. Nový generální tajemník KSSS udělal o dva roky později radikální krok: Moskva již neměla svévolně a silou prosazovat řešení politických, ekonomických a diplomatických otázek, což mělo za následek, že již neměla zasahovat do personálního řízení nejvyšších míst v zemích bloku, počínaje posty generálních tajemníků státostran. Tato deklarovaná ne-intervence byla ovšem intervencí: znamenalo to, že Moskva nebude v čele jednotlivých zemí podporovat brežněvisty ani „reformované“; a to proto, že zájmy SSSR, které měly prioritu, byly nyní vnímány jako odlišné od zájmů bloku. To znamenalo konec Brežněvovy doktríny, která upřednostňovala zájmy bloku před zájmy jednotlivých členů, a tím i konec omezené suverenity těchto zemí, která z Brežněvovy doktríny vyplývala. Tato doktrína však byla základním východiskem normalizačního režimu, který v Československu vládl od roku 1969.

Počínaje 28. lednem 1987 se věci dramaticky změnily: na jedné schůzi ekonomických kádrů vyslovil Lubomír Štrougal, předseda vlády od roku 1970, otevřený požadavek radikálních reforem systému. Byl to však Jakeš, kdo měl ten den závěrečný proslov, ačkoliv byl jako Štrougal prostým členem Předsednictva. To mu nezabránilo ukázat faktickou převahu nad Husákem a Štrougalem, které jmenovitě nezmínil, stejně jako nemluvil o potřebných „reformách“ a „demokratizaci“, a raději apeloval na „potřebnou“ kázeň. Oproti tomu se mu hodilo odvolat se na „cenné zkušenosti naší (zdůraznil V. F.) minulosti“, ovšem s výjimkou reforem z roku 1968. Tak 23. července 1987, kdy ještě stále nebyl generálním tajemníkem (na to musel počkat ještě pět měsíců – do 18. prosince), upřesnil, že nový návrh zákona o státním podniku nemá „nic společného“ se zákonem o socialistickém podniku z ledna 1969, který „snižoval roli komunistické strany v továrnách a roli státního plánu jako základu řízení hospodářství, což by bylo vedlo k likvidaci společenského (tj. státního, pozn. V. F.) vlastnictví výrobních prostředků“.

Téhož roku – těsně před prosincovým nástupem Jakeše na nejvyšší místo – prosil Husák mnohokrát Gorbačova, aby se stal garantem plánovaných kádrových změn, což Gorbačov odmítl, nechtěje již přímo zasahovat. Husák tedy ke změnám nepřistoupil. Gorbačov tím nepodpořil Štrougala, který měl k Husákovi vždy blízko a s nímž Husák počítal jako se svým nástupcem na postu generálního tajemníka KSČ. Gorbačov nedal svůj mandát ani Biľakovi, který byl kandidátem „tvrdých“ a živým symbolem „stagnace“, jež se projevovala především normalizací a fanatickým odmítáním Pražského jara. To představovalo rovnici, již Gorbačov na začátku nechápal. V knize Reformátoři nebývají šťastní, kterou napsal společně se Zdeňkem Mlynářem, uvádí, že během své návštěvy v Praze v dubnu 1987 odmítl „otevřeně souhlasit“ se srpnovou invazí, navzdory instrukcím, které dostal od sovětského Politbyra, a navzdory požadavku československého vedení. Stoupenci Biľaka odhadli, že Moskva by nepřijala čistě brežněvovské řešení, a proti „reformátorovi“ Štrougalovi nechali zvolit méně výrazného, přijatelnějšího Jakeše, který byl ovšem stejně konzervativní jako oni.

Jakeš, ovládaný Indrou a Kempným byl jmenován generálním tajemníkem KSČ v prosinci 1987, zatímco Husák zůstal prezidentem republiky. Byl kandidátem vzešlým z provizorního kompromisu, kandidátem kliky gerontů, který čelil těžkým vahám Husákovi a Štrougalovi na jedné straně a ultrakonzervativcům Biľakovi a Kapkovi na straně druhé. Ve skutečnosti se ve skrytu opíral o jednoho z těch, kdo pozvali Sověty v srpnu 1968, o Aloise Indru. Oba dva museli v dané době vycházet s pánem Slovenska Biľakem. Podle jejich spojence Zdeňka Hořeního, tajemníka ÚV a šéfredaktora Rudého práva, se z Biľaka v letech 1987–1988 stal „druhý nejmocnější muž strany“, to jest celého státu. Pokud jde o Jakeše, ten v sobě choval jako Biľak hluboký pocit nenávisti vůči protestnímu postoji ze srpna 1968: v březnu 1988 – když byl na vrcholu své moci a dostal se na obal amerického časopisu Time – popřel, že by byl „osobou, která ukončila“ Pražské jaro; hrdě však v interview prohlásil, že byl „proti“ té „době teroru“, lituje pouze, že použití sovětských tanků bylo tehdy nevyhnutelné, zatímco v době poskytnutí rozhovoru již neexistoval „rozklad vojenských a bezpečnostních sil“. Pohrozil ovšem, že tu jsou „síly, které si dovedou poradit samy“, to znamená bez Sovětů, od nichž se vzhledem k určitému druhu hořkosti (vzdoru z lásky!) v té době distancoval, věda, že jej ponechali vlastnímu osudu. Z opatrnosti ovšem – dokonce i tehdy v březnu 1988 – nechal celou tuto pasáž vypustit z českého vydání rozhovoru. V jiné části, rovněž vynechané v oficiálních československých médiích, zdůraznil jako pohrobek brežněvismu, že jakákoli podstatná reforma od základu by byla... „špatná pro situaci v Evropě“. Ve stejném interview položil zcela nevhodně důraz na geostrategickou pozici svého státu, nepostradatelnou pro bezpečnost východního bloku (stejně mluvil i jeho německý kumpán Honecker v NDR), ačkoli Gorbačov – jednající s Bonnem, zejména v rovině finanční – již dříve jasně prohlásil, že hradby Sovětského svazu končí... na hranicích Sovětského svazu.

Jakeš ovšem počínaje rokem 1987 neargumentoval v duchu totalitních principů s výjimkou hájení mocenského monopolu, který byl v jeho očích ustanoven historicky a prakticky, „funkčně“. S oblibou poukazoval na schopnost rozumně řídit tuto moc, která však byla nerozumně absolutní, omezuje se na tvrzení (např. v roce 2012 u příležitosti svých 90. narozenin), že „v obchodech nic nechybělo“ a že životní úroveň byla vyšší než v Polsku nebo v Maďarsku. Ve svých pamětech příznačně nazvaných Dva roky generálním tajemníkem nemluví než právě o tomto období. Tam lze vidět „národní příběh“ československé post-brežněvovské byrokracie, jejíž sebeuspokojení ostře kontrastuje s nešťastnou kolektivní pamětí veřejného mínění v zemi.

Jakeš se dokázal v roce 1988 obklopit mladými, ambiciózními a bezohlednými komunisty: do čela pražského městského výboru strany a pražských Lidových milicí umístil Miroslava Štěpána, čímž se zbavil rivala Antonína Kapka; na post předsedy vlády dosadil Ladislava Adamce, a tak odstavil starého ambiciózního Štrougala; Rudolfu Hegenbartovi svěřil řízení 13. oddělení ÚV, pověřené politickou policií, armádou a soudnictvím, ačkoli Hegenbart nepocházel z tohoto prostředí, což bylo tehdy něco nevídaného. Štrougal byl až do listopadu 1989 Jakešovým rivalem díky své silné pozici, kterou si utvořil během osmnácti let v pozici šéfa hospodářství, jež řídil z titulu předsedy vlády od ledna 1970. Jakeš, který byl zvolen jako jeho protikandidát v roce 1987 na post generálního tajemníka strany, nikdy neměl jiné funkce než v rámci stranického aparátu; nepůsobil ve státní administrativě ani přímo v aparátu řídícím hospodářství. Jeho úkolem byla odpovědnost za jmenování a odstraňování nejvyšších nomenklaturních kádrů, což nemohlo nevést ke střetu s předsedou vlády. Během celého roku 1988 se Jakeš stále distancoval od Štrougalových prohlášení – nebylo-li konkrétních opatření – podporujících pěrestrojku a hlavně systémové reformy v Československu; to bylo v jeho očích to nejhorší. V prosinci 1988 se navíc Štrougal, jenž byl odstaven dva měsíce předtím (tehdy ve spojení s Jelcinem, který byl v Moskvě na vzestupu), odvážil poslat Jakešovi protestní dopis poté, co byl na čtyři roky odsouzen slovenský katolický aktivista Ivan Polanský za publikování náboženského samizdatu. V pasáži rozhovoru pro Frankfurter Rundschau, která byla v jeho českém vydání vynechána, prohlásil Štrougal, že „nejzávažnější (tj. osudová, pozn. V. F.) je skutečnost, že jsme reformy nezahájili včas“ a že pokud dobře pochopil „kolegu Jakeše“ (hrubý přešlap vzhledem k nomenklaturní hierarchii, předseda vlády měl nižší postavení než generální tajemník, pozn. V. F.), „jsou zde jisté šance“, že by moc spolupracovala s těmi, kdo byli po roce 1968 vyloučeni, včetně vyloučených komunistů.

Jakešův způsob provádění čistek v době jeho největší slávy (omezené na rok 1988) je typický pro dokonalou svévoli pozdního brežněvismu: Jakeš v proslovu z 10. října 1988 oznámil, že dva předsedové vlády, federální Štrougal a slovenský Colotka jej „požádali, aby přijal jejich demisi“, ačkoliv je na prezidentu republiky (již dvacet let jejich nejlepší spojenec!) se souhlasem Federálního shromáždění v případě prvního a Slovenské národní rady v případě druhého, aby tak učinil. Stejným způsobem byl již v březnu náhle a bez dalšího vysvětlení v bratislavské Pravdě zadržen druhý úryvek z Biľakových pamětí na zásah Jakeše a Indry, jak to uvedl šéfredaktor – a tajemník ÚV – Zdeněk Hoření. (Hoření později přiznal, že „ve vážných záležitostech“ jednal přímo s Jakešem a ne se svým hierarchicky přímým nadřízeným, kterým přitom byl mocný tajemník ÚV pro ideologii Jan Fojtík.) Již v lednu byl první úryvek pamětí Biľaka, vydaný v Bratislavě, v Praze zakázán, ačkoli byl již zařazen do Rudého práva, kde dominoval vliv Čechů, kteří se cítili napadeni Biľakovým ohnivým slovakismem: nevhodně totiž ve svém díle připomněl, že v srpnu 1968 byl Jakeš spolu s ním a stejně jako on rozhodně nakloněn sovětské invazi a že díky těmto dvěma byla druhá vojenská oblast připravena odmítnout jakýkoli případný rozkaz o odporu, který by byl přišel od Dubčeka. Zatímco Jakeš vděčil za celou svou kariéru Novotnému, otevřeně vystupujícímu proti Slovákům, Biľak vykreslil jeho karikovaný portrét, představil jej jako směšného satrapu, intelektuálně omezeného a obávajícího se atentátu a toho, že někdo otráví jeho hvězdnou osobu. O devět měsíců později, v prosinci 1988, bylo stejným rytířským způsobem a bez dalšího vysvětlení oznámeno, že Biľak byl... zbaven všech svých funkcí. V Praze věděli, že Moskva nebude chtít bránit Biľaka ani to, co představoval. Jakeš doufal, že jeho odstraněním odkáže tohoto nekorunovaného krále Slovenska do patřičných mezí, ale chtěl také – coby umírněný post-brežněvovský konzervativec – vyvolat zdání, že se konečně distancuje od „starých ultrakonzervativců“, aniž by přitom přistoupil k reformám.

Ale stejně byl po jistou dobu vnímán jako méně extrémní než jiní: až do začátku roku 1989 jej opoziční dubčekovci považovali za „otevřeného“ pěrestrojce, na rozdíl například od Indry. Ve skutečnosti zůstal úzce spjat, ideologicky v každém případě, s „tvrdými“, i když si všichni vzájemně konkurovali v boji o moc. Znovu se s nimi sblížil vzhledem k rostoucímu protestu veřejnosti a k tomu, že se Gorbačov stáhl z československé scény.

1989: Ztuhnutí slabého

Jako všichni slabí dostal Jakeš strach, když postřehl, že dovolí-li jednu demonstraci opozice, jak to učinil 10. prosince 1988 (u příležitosti mezinárodního dne lidských práv, v době, kdy se konala schůze KBSE ve Vídni o aktualizaci helsinské dohody, a zejména za přítomnosti Françoise Mitterranda v Praze), pouze tím povzbudí síly opozice proti celému systému, svému systému. Miroslav Štěpán v interview odhalil, že Jakeš a Biľak se tajně setkali s dalšími vedoucími představiteli na Nový rok 1989 na Javorině. Tehdy se rozhodli nařídit mu jakožto osobě odpovědné za bezpečnost v Praze, aby přistoupil k represi, neboť jinak „to je v háji“, jak uvádí. Tato scéna je hodna Shakespearovy tragédie a přesně vystihuje stav vnitřního rozkladu, v němž se nacházeli vrcholní představitelé moci: Štěpán, jehož se to jakožto vykonavatele rozkazů především týkalo, byl držen stranou této schůze „vícero členů Předsednictva“ v tajném sídle slovenského ÚV, avšak věděl, o čem se jedná. Uvádí, že to bylo prostřednictvím „mých informací ze zvláštních služeb“ získaných „mými mladými v řadách policie, vnitra (tj. StB, pozn. V. F.) a vojska (tj. vojenské rozvědky, pozn. V. F.)“. Této schůze se klidně účastnil Biľak, ačkoli měl zakázáno publikovat, veřejně vystupovat a byl zbaven všech svých funkcí. Jakeš, usmířený s „tvrdými“, které nedávno odstavil, byl rovněž přítomen; když mu však Štěpán sdělil, že o tom ví, potvrdil mu to, prohlašuje shovívavě, že on... „tam lyžoval“.

Jakeš byl připraven připustit, jako v lednu 1989, kdy probíhalo vídeňské jednání KBSE, že existují (abstraktní) lidská práva, ale nepřijal masivní poctu prokazovanou obyvatelstvem Janu Palachovi, který se upálil o dvacet let dříve na protest proti Jakešově normalizaci: 15. ledna 1989 došlo při manifestaci k uctění Palachovy památky – manifestaci samozřejmě nepovolené – k násilnému potlačení, k němuž byly poprvé použity Lidové milice, ozbrojená paže KSČ. A tato represe se opět stupňovala: jak se blížil konec (stejně jako v případě mnohých končících autoritativních režimů), přibývalo policejních násilnosti, zadržení, procesů a odsouzení. Pro zastrašení opozice se vyhrožovalo vyhlášením výjimečného stavu po způsobu Jaruzelského v Polsku v roce 1981 a nasazením armády vzhledem k nebezpečí svržení režimu. Jakeš nařídil autorovi svých prohlášení Jaroslavu Jeníkovi, vedoucímu ideologického oddělení ÚV, aby mu připravil úvodník pro Rudé právo, pod který by se podepsal; úvodník měl oslavit únorový převrat u příležitosti jeho výročí 25. února 1989, aby tak vznikla protiváha k nedávným výročím otravných let 1968 a 1969. Jeník, spíše nakloněný pěrestrojce, se pokusil mu to rozmluvit. Jakeš jej odpálkoval se svým naivním brežněvismem: „Ale ne, to je pořád důležité, ty velké okamžiky! Prostě to napíšeš.“ A záhadný Václav Kuryl, hlavní Jakešův spolupracovník, vypustil z Jeníkova úvodníku všechny „odvážné“ pasáže, které nahradil úryvky ze zažloutlé brožurky, již napsal sám se svým týmem – „ve své době“, dodal – pro Jakeše. V onen den tak vyšla generálním tajemníkem podepsaná veřejná oslava převratu a jeho „nutného násilí“ (sic, známý jakešovský leitmotiv, viz výše). Podle Jakeše bylo především třeba „dělat a nediskutovat: na to máme schůze, školy a městské rady“.

Vidíme, že se nikdy neobracel k občanům jako celku, ale k funkcionářům strany, aby je uklidnil v případě, že by byl zašel příliš daleko: Pražské jaro jej vskutku strašilo, je všechny strašilo jako úhlavní nepřítel, jako Nemesis. Stát byli oni a oni byli – oni samotní – stát; a byl to Jakeš, kdo měl jakožto hlava strany, a nikoli státu, pověření řídit stát.

Jmenovitě na něj se tedy obraceli představitelé Charty 77 v letech 1988–1989. Stejně tak to byl on, a nikoli hlava státu nebo vlády, kdo v dubnu 1988 oznámil „Jakešovu iniciativu“ pro vytvoření zóny důvěry ve střední Evropě a komu jmenovitě odpověděla Charta 77.

Jakešova linie byla jasná: byla dvojitá a odpovídala linii Jana Fojtíka, odpovědného na ÚV za oblast ideologie. Na jedné straně byl příznivě nakloněn detailním úpravám systému, ale na druhé straně (jak uvedl na mimořádné schůzi šéfredaktorů československých médií v březnu 1989) odmítal dialog s „vyhlášenými nepřáteli socialismu“, mezi které počítal nejen Chartu 77, ale také Dubčekovy stoupence vyloučené z KSČ. Objasnil, že tím míní ty, kteří odmítají uznat dva úhelné kameny systému, to jest správnost normalizace a princip vedoucí úlohy strany. Tím pádem byly odsouzeny k neúspěchu nesmělé kontakty, které v té době ve prospěch Jakeše navázal Jan Bouchal (odpovědný na ÚV za oblast společenských organizací) s bývalými komunisty sdruženými v neoficiální skupině Obroda. V červnu 1989 byly na Jakešův příkaz zcela přerušeny; dokonce i proti Obrodě zvolil Jakeš represi. Jeho nesmělé narážky na „nutné reformy“ ostatně během roku 1989 zmizely, jak se prohlubovala politická krize a ulice začínala mručet: v dubnu, v čase dvacátého výročí Dubčekova pádu a v době, kdy se v Polsku otevřela rozhodující setkání kulatého stolu mezi stranou a Solidaritou, obhajoval Jakeš stávající stav systému, neboť „u nás je mnoho věcí zdarma“. Manifest Několik vět, který vyšel v červnu a požadoval dialog a pluralismus jako v Polsku, měl okamžitě obrovský ohlas. Během několika týdnů jej podepsalo 17 000 lidí, mezi nimiž byli i varietní a divadelní umělci do té doby apolitičtí (např. zpěvačka Hana Zagorová), na které si Jakeš stěžoval ve svém slavném projevu ze 17. července ne kvůli jejich podpoře opozici, což zastřel, ale kvůli... jejich finančním příjmům, „mnohem výraznějším než naše“.

Indra, loutkář ve stínu

Po svém pádu Jakeš útočil ve všech četných interview, zejména v sérii rozhovorů v dubnu a listopadu 2003 – hned po procesu, který jej pro nedostatek písemných důkazů zprostil obvinění ze zrady v roce 1968 a z odpovědnosti za policejní násilí 17. listopadu 1989 – v podstatě na všechny někdejší vedoucí představitele, starší či mladší, s důležitou výjimkou: byl jí Alois Indra (zemřel v roce 1990), nejtvrdší z tvrdých, jeden z pěti signatářů zvacího dopisu ze srpna 1968 a šéf „dělnicko-rolnické vlády“ a „revolučního tribunálu“, které měly 21. srpna 1968 jepičí život. Poznamenejme, že Jakeš dodnes tvrdí, že tento zvací dopis, adresovaný Brežněvovi, nyní veřejně přístupný s vlastnoručními podpisy autorů, není „autentický“, neboť to potvrzují... „soudruzi dotčení tímto obviněním“.

(Originál dopisu předal československé vládě Boris Jelcin v červenci 1992. Existuje též v anglickém překladu, který ovšem není příliš dobrý, protože ruský originál užívá méně sebejistý tón, méně dramatický, méně naléhavý. Slibuje Moskvě „boj všemi našimi silami pomocí našich vlastních prostředků“ a ne „naší mocí a všemi prostředky“. Signatáři naříkají nad „slabostí“ odporu vůči antikomunismu, a ne nad „naprostou absencí“ tohoto odporu, stejně jako nad paralyzováním „institucí“ politických a státních, a ne nad paralyzováním „všech“ institucí.)

Avšak ten, který dopis podepsal jako první, totiž Indra, je jediný normalizátor, kterého Jakeš nikde nikdy nezmiňuje, dokonce ani pochvalně ne – což je přiznáním toho, že byl Indrovi podřízený a jeho komplic číslo jedna. A to navzdory skutečnosti, že Indra byl jedním ze opěrných bodů normalizace: v letech 1971–1989 byl členem Předsednictva ÚV KSČ a předsedou Federálního shromáždění, což je unikátní případ. Na veřejnosti sice téměř nevystupoval, byl však velice aktivní na schůzích Předsednictva a ÚV, kde jednal jako strážce ultraortodoxní linie par excellence. Stavěl se agresivně proti jakékoli reformě a proti „reformátorům“ všeho druhu, ať už se jednalo o Dubčekovy stoupence, Chartu 77, Štrougala, který podporoval Gorbačova a Jelcina, nebo o bezpočetné ambiciózní mladé funkcionáře z ÚV, které ponižoval označením „revizionisté“, aby je zahnal zpátky do řady; nic z toho Jakeš nikdy nedělal. Ani dnes se však o něm Jakeš nezmiňuje, ačkoli jejich cesty byly vždy rovnoběžné a vedly týmž směrem. Sověti Indru evidentně potřebovali (tak, že ho po srpnové invazi na jeden měsíc ukryli v SSSR), protože byl tehdy pro české země týmž, kým byl Biľak pro Slovensko, to jest nezpochybněným šéfem nekompromisních, nejdogmatičtějších brežněvistů. Protože Sověti věděli, že není populární a v očích veřejného mínění nese zahanbující označení zrádce, v dubnu 1969 raději umístili do popředí Husáka. Sledovali jej také vzhledem k jeho úzkým kontaktům s představiteli NDR, a to od počátku sedmdesátých let.

„Zatímco čekal na svou chvíli“, jak to vysvětlila pražská KGB ve zprávě z února 1973, která byla loni zveřejněna (viz výše, Echo 24.cz z 10. října 2014), vsadil Indra na slabého Jakeše v roce 1987, když Moskva pod vedením Gorbačova přestala chránit Husáka, jako na provizorní řešení proti Husákovi; ovšem také proti samozvanému „reformátorovi“ Štrougalovi, a dokonce i proti Biľakovi; ten byl sice Indrovým spojencem, ale také osobním rivalem ze Slovenska. Po Biľakově pádu v roce 1988 se Indra ostatně stal hlavním strážcem chrámu dogmatického, protireformního konzervatismu, to znamená – což pro něj bylo vždy typické – zejména protidubčekovského, ještě více než konjunkturálně protigorbačovovského.

Aby ochránil Jakeše, který takříkajíc držel místo v očekávání Gorbačovova pádu, v nějž doufal, útočil Indra otevřeně na mladé členy vedení, kteří skrývali svou nespokojenost. Právě o Indrovi prohlásil Jeník (vedoucí funkcionář ideologického oddělení ÚV), že z něj má Jakeš strach. Indra také v prosinci 1988 zakázal Štěpánovi, klíčovému muži v Praze, aby kontaktoval divadelní kruhy, které Indra obvinil – což v jeho ústech byla nejhorší nadávka – z „napojení na ty z roku 1968“. Velice podobnými výrazy zaútočil Indra o šest měsíců později, v červnu 1989, kdy sílily protesty, na Rudolfa Hegenbarta, který přitom řídil od prosince 1988 všemocné 13. oddělení ÚV, kontrolující oblasti zvané silové (armádu, policii, soudnictví). Toho dne se Jakeš nechal zastoupit Hegenbartem na generální schůzi „vysokých kádrů“ státních orgánů, jak to dělal často, když byla situace „horká“. Hegenbart vystoupil a odvážně navrhl rozdělení státních a stranických funkcí. A Indra, vrchní strážce ortodoxního pojetí, jej nařkl z „tajné spolupráce s revizionisty“ a veřejně se od něj odvrátil.

Poznamenejme, že když byl Hegenbart jmenován do čela 13. oddělení pověřeného vedením politické policie, dostal své příkazy u Jakeše během nástupního rozhovoru. Jakeš mu nařídil, aby objasnil dvě věci týkající se jeho kolegů z vedení státostrany: za prvé jejich vazby na politickou policii, za druhé jejich vazby na bývalé osmašedesátníky. V červenci 1989 řekl Jakeš soukromě Hegenbartovi – Hegenbart to uvedl v rozhovoru v roce 2003 –, že nahradit Husáka na postu prezidenta republiky musí... Indra.

Konečně „sláva“

Ani volba generálním tajemníkem strany nepřinesla Jakešovi popularitu. Teprve 17. července 1989 se vše změnilo díky jeho tajnému proslovu na Červeném Hrádku, který byl „vynesen“ jedním radiotechnikem a okamžitě nesčetněkrát vysílán Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky; v Československu vznikly tisíce kopií. Od této chvíle se Jakeš stal hvězdou stejně populární jako komickou; najednou ho všichni znali. Před vedoucími představiteli státostrany Západočeského kraje předvedl zmatený monolog, v něm odhalil svou nekulturnost a jazykovou neschopnost, politickou prostoduchost a neznalost ekonomie, ať už jejího fungování či terminologie. Také například zaútočil na kardinála Tomáška a při té příležitosti i na Dubčeka, „který říká, že je pravý komunista“ a který šel osobně kardinálovi blahopřát k narozeninám: „Tohle, to není socialismus, církev... není představitelem státu.“ Pozdější CD s projevem se stalo trvalým bestsellerem: v roce 2014 oslavila média jeho 25. výročí.

Poslední slib propagandy normalizačního systému, tedy hmotný blahobyt, který Jakeš ve svém slavném proslovu ještě jednou vyzdvihl, byl popřen, když jedním dechem rehabilitoval Ceauşeska, neboť ten podle něj zůstal „komunistou“, „internacionálním“ (sic!) stoupencem „jednoty a ne ústupu“, což nebyl případ Polska a Maďarska, které padaly pod tíhou dluhů. A to navzdory skutečnosti, že v Rumunsku byl hlad, zima a vázly dodávky elektřiny, což popíralo „vlastní legitimizaci komunistických režimů, které vždy stavěly do popředí jako svůj největší výdobytek hmotné a sociální zabezpečení“, jak připomněla Charta 77 dne 2. ledna 1988 ve své Výzvě k solidaritě s Rumunskem. Poté, co celý život vyzdvihoval sovětský model socialismu, oslavil v tomto proslovu „národní“ československý přístup, který zahraničí nic nedluží. Dokonce nechal v letech 1988 a 1989 slavit 28. říjen 1918, den vyhlášení nezávislosti a jejího tvůrce Masaryka, přičemž stejně jako Husák chyběl při položení kytice... kterou sám objednal.

Jakeš a jeho mentor Indra byli napojeni na Gorbačovovy odpůrce v Kremlu a na Honeckera v NDR. (O něm Jakeš řekl v rozhovoru z 10. prosince 2014, že to byl člověk jemu nejbližší mezi vedoucími představiteli východního bloku, neboť „jsme se znali už od časů mládežnické organizace“. Honecker mimochodem prohlásil, že Berlínská zeď „vydrží ještě sto let“, což přesně odpovídalo tomu, jak se na svět díval Jakeš... před příchodem Gorbačovovým, který mu zkazil tu radost.) V současné době Jakeš přiznal, že si stěžoval na „kapitulaci“ Sovětů 15. ledna 1989 na vídeňské konferenci KBSE, kde vznikla aktualizace Helsinských dohod z roku 1975. Potvrdil to v roce 2003 Štěpán, který byl v roce 1989 také předsedou komise pro zahraniční záležitosti Federálního shromáždění a který z téhož obvinil Ševardnadzeho, tehdejšího sovětského ministra zahraničních věcí. Jakeš tedy hrál o čas, držel se u moci za každou cenu a čekal, že Gorbačov bude v Moskvě svržen. Sám měl blízko k sovětskému generálnímu štábu a k jeho spojkám v Československu – jak bylo vidět během krize v listopadu 1989 – a také k vysokým kruhům KGB. Pokud jde o Gorbačova, ten 7. října 1989 odmítl ve Východním Berlíně při příležitosti 40. výročí vzniku NDR podpořit brežněvovské představitele NDR a tím i Československa a Bulharska.

Ve svých četných interview označuje Jakeš tento okamžik jako první, případně hlavní bod zlomu, od kterého vedla cesta k pádu jeho režimu, přičemž „zrady“ jeho spolupracovníků, zejména těch, kdo byli zodpovědní za „silové“ struktury, vykonaly zbytek. Pár dnů po onom osudovém 7. říjnu byl Alexandr Jakovlev, hlavní spolupracovník Gorbačovův, vyslán do hlavních měst zemí bloku, aby důrazně oznámil: „Nepoužijeme naše vojska; i když jsou na místě, zůstanou v kasárnách a nikam nepůjdou, ať okolnosti budou jakékoli.“ Jakeš se kvůli tomuto „opuštění“ v říjnu 1989 sblížil s Jaruzelským, Ceauşeskem a Miloševićem. Již v květnu 1989 se dokonce ukázal po boku generálního tajemníka syrské strany Baas, krátce poté, co došlo k přerušení vztahů – včetně vojenských – Damašku s Gorbačovem. Jakeš myslel, že získá čas a upevní svou pozici díky místním represivním složkám, jak se to podařilo čínskému vedení – které nyní dává za příklad – o pět měsíců dříve. Ale pro něj to muselo přijít později: čekal totiž, až jeho sovětští spojenci v čele s velitelem KGB Krjučkovem svrhnou Gorbačova, do čehož se pustili až za devět měsíců, příliš pozdě. K tomu poznamenává Šebaršin, poslední velitel sovětské zahraniční rozvědky, že Jakeš a jeho protějšky z ostatních zemí bloku „byli vychováni pouze k tomu, aby byli spojenci Sovětského svazu. Nikdy se nepřipravovali na to, aby si poradili úplně sami“. V listopadu 1989 odmítl Gorbačov ke smůle Jakeše a jeho pravé ruky Štěpána vojensky zasáhnout, aby zachránil kolabující zastaralý brežněvovský režim.

Listopadový zvrat aneb odzbrojený rejtar

Aby zastrašil protestující, ukázal se 16. listopadu Jakeš sám na místě ministra obrany nikoli po boku sovětských politických představitelů, na jeho vkus příliš nakloněných Gorbačovovi, ale po boku... vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, jak ukazuje fotografie na první stránce Rudého práva, kde čteme titulek: Sovětští generálové u Miloše Jakeše. Z titulu svých funkcí i ze svého fanfarónského postoje byl následně přímo obviněn, spolu se svým nenáviděným poskokem Štěpánem, za neslýchané policejní násilí, k němuž došlo následujícího dne, 17. listopadu 1989, během povolené, mírumilovné studentské manifestace a jehož následkem bylo 568 raněných.

17. listopad je však symbolickým datem, které připomíná rok 1939, kdy pražští studenti manifestovali proti německým okupantům, a ti je tvrdě potlačili, zanechajíce jednoho mrtvého a množství raněných; dále nechali zavřít univerzitu a množství studentů deportovali. Přitom předchozího dne si Jakeš chtěl získat studenty, využívaje přitom kontaktů našeptávače Štěpána, bývalého předsedy Mezinárodního svazu studentstva, a na půdě sídla této organizace si nechal s velkou slávou připnout zlatou medaili svazu. Náhle však „mladý“ (ve svých 43 letech vzhledem ke starcům, kteří byli u moci již dvacet jedna let a více) Štěpán – „nováček“ a nástupce „tvrdého“ Kapka v čele pražské KSČ a pražských Lidových milicí –, jemuž bylo slíbeno předání moci na sjezdu strany, plánovaném na květen 1990, zaujal bojový postoj a urychlil tento pohyb, aby postavil ústřední výbor před hotovou věc již na prosincovém zasedání. „Nenecháme sebou zametat, udeříme!“ prohlásil těsně před 17. listopadem. Jak jsme se dozvěděli z nevydaného Jakešova rozhovoru z 19. prosince 1989 – Jakešovi tehdy teklo do bot, když stál tváří v tvář studentovi žurnalistiky, členovi komise vyšetřující události 17. listopadu –, Štěpán ještě dodal: „Přestaňte se s nimi (s protestujícími, pozn. V. F.) srát a rozbijte jim hubu!“ Štěpán, který byl pod větším tlakem než Jakeš, vytáhl do boje sám a vydal se ještě represivnější cestou, již se Jakeš podle svého zvyku neodvážil následovat, byť jen z taktického realismu. Ale ještě více než v srpnu 1968 ho veřejné mínění vnímalo jako nepřítele demokracie: 18. listopadu, den po násilné represi, žalovali manifestující „Jakešovo gestapo“, nikoli netrpělivého Štěpána, který byl přitom za „červené barety“, jichž se to týkalo, zodpovědný.

Dnes Jakeš uvádí, že byl ponechán během krize... osamocený, což mu mělo zabránit přijmout potřebná „silová“ opatření, jak mu doporučoval Josef Kempný, jeho stínové alter ego, a věrní z velení armády a Lidových milicí. V nedávném rozhovoru odhaluje Jakeš své spojení s Kempným, věrným mezi věrnými, a to, že 20. listopadu „Předsednictvo s jistou nevolí přijalo myšlenku“ povolat armádu. Jednalo se o operaci Vlna, která měla dostat média pod kontrolu armády a rozmístit v Praze milice. Když Lidové milice z okolí Prahy a z ostatních částí republiky odmítly přijet do Prahy potlačit protestní hnutí, byl Jakeš, který je povolal, přinucen dát jim rozkaz – diskrétně po telefonu – vrátit se domů, zatímco odvolal jejich vrchního velitele Nováka. Znovu jednal ve stínu, ovšem tentokrát – v klíčovém okamžiku – se záměrem ustoupit pokojné revoltě, zatímco dnes předstírá, že v té době jej zradili jeho tehdejší podřízení, kteří zabránili jakémukoli znovunastolení moci silou. Jako vždycky, jednal v masce a za použití výmluv.

Jeho poslední vystoupení v televizi 21. listopadu bylo z nejslabších a nikoho neuklidnilo: zdůraznil, že se jedná o „obranu našeho socialistického zřízení“, které je ohroženo „tím Občanským fórem..., které chce nestydatým způsobem zmanipulovat část mládeže“. Znovu kličkoval, aby ukolébal protestující, než je bude moci potlačit: téhož dne nechal Štěpána, aby nařídil osobám odpovědným za závodní organizace KSČ v pražských továrnách, že „je vyloučeno vést dialog v ulicích“, zatímco následujícího dne ujistil v odpovědi na otázku redaktorů Mladého světa, že žádné politické nařízení (to jest takové, které by pocházelo od něj, pozn. V. F.) zasáhnout nebylo 17. listopadu speciálním silám vydáno. Tento způsob zůstal do budoucna jeho „spikleneckou“ obrannou linií, typickou pro stalinovsko-brežněvovskou mentalitu, protože tímto postojem obvinil osoby odpovědné za udržování pořádku, to jest... Štěpána v Praze a na národní úrovni Lorence (náměstek ministra vnitra) a Hegenbarta (odpovědného za „silové struktury“ na ÚV), kteří přitom byli jeho přímými podřízenými. Avšak manifestace narostly do obřích rozměrů a Jakeš byl překonán svými kolegy z Předsednictva, kteří začali sami vyjednávat s opozicí bez jeho prostřednictví. Jeho podřízený Ladislav Adamec, předseda vlády, kterého jmenoval v roce 1988, aby se zbavil Štrougala, se pověřil vyjednáváním s... týmž Občanským fórem a se stávkovým výborem studentů. Adamec se vydal bez Jakešova mandátu ještě před jeho nucenou demisí a před demisí celého Předsednictva, k níž došlo 24. listopadu, vyjednat s opozicí kapitulaci režimu, protože Gorbačov rozhodně nechtěl vojenskou intervenci, která byla vždy poslední možností řešení situace v prostředí totality východního bloku. 24. listopadu ráno vydalo samo Rudé právo článek, který naprosto popíral postoj toho, jenž byl ještě stále držitelem nejvyšší moci ve státě. Na první straně vyšlo komuniké „redakce a ostatních zaměstnanců“ deníku „přítomných na veřejném shromáždění závodní organizace KSČ“, jež uvádělo ve svém prvním bodě, že „rozhodnutí nechat 17. listopadu zasáhnout bezpečnostní složky bylo politickou chybou“, a požadovalo, aby „byly co nejrychleji zveřejněny výsledky šetření slíbeného k této záležitosti“ a zejména „aby z toho byly vyvozeny důsledky“. Téhož dne večer ve svém posledním projevu, proneseném za zavřenými dveřmi na tajné schůzi ÚV ve Vokovicích v prostorách Vysoké školy politické ÚV KSČ, Jakeš ještě jednou zopakoval, že události jsou zapříčiněny spiknutím „vnitřních nepřátel socialistického Československa vydatně podporovaných ze zahraničí“, a pověřil ministra obrany Milana Václavíka, aby shromáždění navrhl vyhlásit „bojový“ stav „armády, bezpečnosti a milicí, aby byly připraveny, pokud by se něco přihodilo, aby to urovnaly“ (sic!). Ale vida, že to prohrál, nechal krátce nato, stejně jako to učinil 22. srpna 1968, svého starého nepřítele Štrougala, který až do té doby mlčel, říci za potlesku značné části sálu – náhle probuzené po dvacetiletém spánku –, že Václavík... „přehání“. A stav nouze nebyl vyhlášen. Záhy byla, v sedm hodin večer, oznámena Jakešova demise – zamaskována demisí celého Předsednictva – a jeho nahrazení na postu generálního tajemníka (zcela neznámým Karlem Urbánkem, který o jeden hlas porazil Štrougala v ústředním výboru složeném z gerontů, kteří tam působili odedávna). To vyvolalo výbuch radosti mezi desetitisíci protestujícími. Ti byli s prsty do V na znamení vítězství a se státními vlajkami shromážděni v samém centru Prahy, na Václavském náměstí, zatímco vedoucí představitelé KSČ se skrývali na předměstí. Jiná fotografie pořízená ČTK ukazuje ve stejné chvíli dav nadšených dělníků ČKD, kontrastující s výrazy poražených papalášů na fotografii pořízené během oné osudové schůze ÚV. Následujícího dne dosáhly manifestace svého vrcholu jen v Praze s 800 000 účastníky, slavícími pád režimu, i když formálně k tomu ještě nedošlo. Pro ně se Jakeš rovnal režimu a režim Jakešovi. Komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu logicky připojila Jakešovo jméno 5. prosince ke jménu Štěpánovu coby přímo odpovědnému z titulu svých funkcí za násilné potlačení manifestace 17. listopadu; žádala zrušení jeho poslaneckého mandátu.

24. listopadu se pro Jakeše se ztrátou mandátu generálního tajemníka strany zhroutil svět. Pokud jde o jeho poslanecký mandát, o tom nikdy nemluvil, neboť v jeho koncepci neměl žádný význam. Když však byl 7. prosince vyloučen společně se Štěpánem z KSČ, „nemohl tomu uvěřit“ a běžel okamžitě na Ústřední výbor, aby se proti tomu odvolal. Zbytečně. Vrcholem potupy pro něj bylo, že Urbánek, který jej nahradil, a další noví představitelé komunistů v provizorní koalici nevzešli z vysokých míst hierarchie strany ani bezpečnosti vzhledem k tomu, že obě se během několika dnů zhroutily. (Ke stejnému jevu došlo o dva roky později v Moskvě.) V komunistické baště na severní Moravě změnu paradigmatu nepochopili hned. 26. listopadu manifestovalo osm až deset tisíc komunistů v Ostravě naposledy za pokřiků „Ať žije KSČ!“, „Havel ven!“ a „Ať žije Urbánek!“, a když jejich odpůrci reagovali slovy „Bolševici za mříže!“ a oznámili jim rozhodnutí nových autorit ukončit vedoucí roli KSČ a změnit ústavu, odpověděli: „Počkejte, až se Urbánek vrátí z Ruska!“ Gorbačov však Urbánkovi, který jej toho dne navštívil, odmítl pomoci. Ve svém posledním rozhovoru v prosinci 2014 řekl Jakeš jasně, že technicky bylo možno probíhající události utnout, jak se to stalo v Číně v červnu 1989, a že velitelé armády tomu byli nakloněni, že se to však stalo „nemožným“. Zdůraznil, že by to bylo bývalo jiné, kdyby se Sovětský svaz „byl odvážil do toho pustit“. 4. prosince 1989 v Moskvě však Gorbačov za přítomnosti samotného Urbánka dal sovětskému modelu komunismu ve východním bloku ránu z milosti, když veřejně odsoudil sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968. Jako Karel Kosík v listopadu 1968 teď o dvacet jedna let později Jakeš ukázal, že se s novou linií komunistické strany neztotožňuje, a posléze z ní byl společně se svým našeptávačem Štěpánem vyloučen. Stalo se tak 7. prosince, v den, kdy nastoupila první koaliční vláda, kdy armáda odmítla operaci Vlna, která by vedla k vojenskému převratu, a kdy byly Lidové milice, jejichž byl Jakeš nejvyšším velitelem, odzbrojeny a rozpuštěny.

Mumifikovaný symbol nenormální normalizace

Během sametové revoluce bylo Jakešovo jméno předmětem ničivě výsměšných rýmovaných sloganů, karikatur a plakátů. Pozdější nejpopulárnější spisovatel polistopadové éry Michal Viewegh si na něm vyzkoušel své schopnosti v prvním čísle politicko-satirického časopisu Škrt, které vyšlo v lednu 1990 a prodávalo se v ulicích po desetitisících exemplářů. Viewegh jej nazývá výhradně „soudruhem Mylošem“, který řeční groteskně zmateným stylem o „demogracii“ a opakuje, klopýtaje přitom o slova, dětinská klišé.

Jakeš 19. prosince 1989 popřel ze strachu z blesků spravedlnosti, že by v listopadu byl chtěl zasáhnout silou, ať už 17. nebo později. Distancoval se tak od všech ostatních vedoucích představitelů včetně svého prvního učedníka Štěpána, předstíraje, že probíhající změna je v jeho očích „pozitivní“, přičemž naznačoval „některá nebezpečí pomsty“, která „by mohla ohrozit... zaměstnání některých lidí“! Z toho chápeme, že Jakešovi teklo do bot, víme-li, že jedním z tazatelů byl studentský předák, student žurnalistiky Václav Bartuška, jeden z členů „komise pro události 17. listopadu“. Jak žertem poznamenal filozof François George, „opravdoví stalinisté nasadí masku lítosti čekajíce, až pomine doba, která jim je nepříznivá“.

V témže rozhovoru uvedl Jakeš, že jeho nástupce v čele KSČ Karel Urbánek během jejich setkání obhajoval jeho vyloučení ze strany 7. prosince, poukazuje na „velký tlak na nás“, který má „co dělat s minulostí, tak abychom se toho zbavili“. V roce 2002, když byl souzen za povolání Sovětů v roce 1968 a za nařízení represe 17. listopadu 1989, byl zproštěn viny pro chybějící písemné důkazy, zatímco zbytek jeho jednání byl považován za „ne protizákonný“. Mimochodem, při tomto procesu vyšlo najevo, že jeho skutečné jméno je Milouš, nikoli Miloš, jak se do té doby předpokládalo. To ještě přispělo k jeho komickému obrazu. Navíc to připomíná nechvalně proslulou postavu ze známého satirického románu Saturnin Zdeňka Jirotky, v němž je prostoduchý synek se svou sebestřednou matkou uvězněn na samotě, která je od zbytku světa odříznutá rozvodněnou řekou. Podobnost s Jakešovou situací v roce 1989 byla do očí bijící a uspěla. Byl jen jeden Milouš, a to právě on.

Jakeš dnes obviňuje dokonce i Moskvu, že se podílela na státním převratu v listopadu 1989 v Praze za spoluúčasti vedoucích bezpečnosti, jako byli Hegenbart nebo náměstek ministra obrany Lorenc. Hájí i Stalinovo dílo a celý sovětský systém, s výjimkou doby Gorbačovovy, a útočí otevřeně na XX. sjezd KSSS v roce 1956, který je podle něj „větší chybou než ty, kterých se dopustil Stalin“ a z něhož vyplývají roky 1968 i 1989. Viděli jsme, že dnes podporuje Putina, neboť oceňuje jeho „pevný postoj“, stvrzování mocenských zájmů Ruska a opozici vůči USA. Tím má blízko k Vlasteneckému fóru, jehož součástí je Slovanský výbor ČR (název podle výboru, který byl vytvořen v Moskvě v roce 1941). Shodou okolností je Zdeněk Hoření, blízký Jakešův spolupracovník v letech 1987–1989, v současné době jedním z vedoucích tohoto sdružení. Jeho bulletin Slovanská vzájemnost se staví příznivě k myšlence úzké spolupráce s Ruskem a Srbskem proti NATO a považuje Pakt Ribbentrop-Molotov, nedávno vyzdvižený Putinem, za prorocký; otiskl též oslavný nekrolog další osoby Jakešovi blízké, Karla Hoffmanna, který byl jedním z aktivních spolutvůrců srpnové invaze a za svůj podíl na ní byl po roce 1989 vězněn. Hoffmann také pomohl Jakešovi stát se v roce 1987 generálním tajemníkem strany.

Na závěr řekněme, že Jakeš je modelovým příkladem toho, kdo byl rusky nazýván mužem „druhého řádu“ (vtoroj ešelon); byl jím celou dobu před rokem 1987 i později. Při pohledu zpět můžeme říci, že jako generální tajemník byl pouze přechodný, ani první (pěrvyj), ani náčelník (chozjain), ovšem přijatelný pro svou slabost a pro svou dočasnost. Pouze si nikdo nevšiml skutečnosti, že Jakeš zastávající nejvyšší funkci se díky ní neprosadil, ale skrz svou nevýraznost ji znehodnotil natolik, že on, generální tajemník, a celé Předsednictvo byli naprosto opomenuti všemi protagonisty listopadu 1989 a padli. To také umožnilo zbylým představitelům režimu, pocházejícím z řad mladších a z nižších stupňů stranické hierarchie, rychle stranu opustit a přejít do nových stran u moci a do světa obchodu. Předstírali, že již neznají své včerejší nadřízené, zkušené tvůrce kolektivní diktatury, znevážené jedenadvaceti dlouhými lety absolutní moci, kteří ztratili svého zahraničního garanta, Sovětský svaz. Jako Husák v roce 1987, generální tajemník Jakeš „odevzdal svůj mandát“ Ústřednímu výboru 24. listopadu 1989. Jako tehdy mu nikdo nebránil a jako tehdy byla zvolena další loutka, jediný kandidát v soutěži, a to tak drtivou většinou hlasů, že volba naprosto postrádala důvěryhodnost (136 ku 7 podle Rudého práva z následujícího dne, kde si lze přečíst, že ve svém projevu před odchodem Jakeš důrazně varoval své spoluobčany před... konáním stávek!).

Měl zůstat symbolem nenormální normalizace a obyčejného stalinismu doby po Stalinově smrti. Uzavřeme následující příznačnou scénou z pondělí 20. listopadu 1989, kdy se systém hroutil: desítky tisíc protestujících spontánně procházely Prahou po nábřeží poblíž Národního divadla. V pět hodin odpoledne prošly okolo honosného věžáku, kde Jakeš, aniž by o tom věděli, řídil schůzi – měla být poslední – vedoucích Svazu československo-sovětského přátelství, který čítal miliony papírových členů. Tato schůze věnovaná „organizačním úkolům“ se uzavřela ve chvíli, kdy dav procházel kolem této luxusní budovy, již musel všemocný generální tajemník tajně opustit skrytým východem. Zatímco revolta hřměla v jeho zemi, která o něho nestála, Jakeš se naposledy obrátil na Sovětský svaz, který o něj rovněž již nestál.

Přeložil Aleš Zapletal.

Vladimír Claude Fišera (1948) je politolog, historik, překladatel, spolupracovník Listů. Byl profesorem na univerzitách v Paříži,v Portsmouthu a Štrasburku (zde působil v Ústavu soudobých dějin). Žije ve Francii, kde se narodil.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Claude Fišera

Miloš Jakeš II – až do konce pod maskou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu