Jana Červenková

Taková drobná záměna

Karel přežil romský holokaust. Sám mluví o tom, že jsou to jeho „nejhroznější vzpomínky“, nejstarší dětské vzpomínky z koncentračního tábora. Narodil se v chudobinci, trávil tam i rané dětství, „byl to život hladový a mizerný, bída, hlad...“ K vlastnímu překvapení se dovídám, že jeho rodina Romové nejsou, „byli jsme trhovci, náš děda, já taky“.

Až po deseti měsících je pustili, dědovi se podařilo prokázat jejich „rasový původ“, že jenom jezdili po poutích, něco vyráběli a prodávali. Táta byl brusič, opravoval deštníky, brousil nože, prodával nůžky... Koncentrák v Letech nepřežil, zahynul na břišní tyfus – jen proto, že byl „světský“, pracoval podobně jako Romové.

Děti žily v táboře nejdřív v malých boudách s rodiči, potom je přeřadili zvlášť do dětského baráku. „Ráno jsem vstal – dvě nebo tři děti mrtvý,“ vzpomíná dnes. Ti starší, mezi něž jedenáctiletý Karel patřil, je museli vynášet z domu a skládat na ulici do beden. To byly rakve, ve kterých je odváželi, Němci se sami taky báli tyfu.

Jak trávily děti život v táboře?

„Bloumali jsme, ničím jsme se nezabývali, jen poflakovali, občas nás řezali. Čeští četníci byli větší svině než Němci, Češi dovedou být ohromně zlí.“ Chlapi chodili do práce, matky nikam.

Jak se žilo Janovi mezi Romy? Nerozuměl jejich řeči a naučil se od nich jen jedno slovo: dylino – blázen, to je jediné, co dodnes umí. Jeho kamarádem tam byl Štajn – žid, v Letech byli i židi. Oba chlapci byli stejně staří a rozuměli si. Štajn za ním jednou přišel a povídá, už se neuvidíme, my jdeme zítra do transportu. Židi tam šli všichni, nikdo nevěděl, že na konci je plynová komora. Na druhý den byl pryč a od té doby se neviděli, třebaže Karel po něm dlouho pátral.

Rodina strávila v Letech deset měsíců. Po propuštění se ještě za války odstěhovali zpátky do své vesnice. „Bydleli jsme v márnici, už se nepoužívala, ale to si neumíte představit... Matka odjela časem do Prahy, a už se nevrátila. Bydlela tam s námi i tetka, živit nás nemohla, tak nás dala do dětského domova. Dva roky jsem tam byl. Starali se o nás dobře, ale celé dva roky jsme nechodili do školy – zabrali ji Němci a nikam do okolí to nešlo. Prostě jsme byli v dětském domově.“ Ve čtrnácti letech, kdo chtěl, mohl se jít učit. Romantický chlapecký sen tehdejších hochů stát se letcem samozřejmě nepadal v úvahu. Janovi nabídli krejčího. Vzal to, nechtěl dělat pacholka, sluhu u sedláka. Ty dva roky měšťanky mu ovšem už celý život chyběly. Vyučený se odstěhoval do Prahy.

Jste věřící člověk?

„Ne. Když jsem se učil ve Voticích, mistrová mě nutila do kostela, ale byla to mrcha lakomá, já u nich měl hlad, ještě že známý pekař mi sem tam něco dal.“ Odešel.

„Jsem poslední z rodu, nemáme nikoho, máme auto, už sedmé, ale nemáme ke komu jezdit, děti bydlí všechny tady.“

Auta jsou zjevně jeho koníčkem, ale o těch si se mnou moc nepopovídal... Děti je často navštěvují, prý někdy až moc často. Vnoučat mají asi pětadvacet, „nekupujeme ježíška, ani nechtějí, donesou“.

Jakou vlastnost máte za důležitou a chcete předat své rodině?

„Aby pracovali a poctivě žili. Povedlo se mi to.“

Co říká prasečníku na místě tábora v Letech, kde si on i jeho rodina vytrpěli svoje? Komunisti, ty „největší prasata“, to prý udělali. Dneska už je všechno jedno, těch dvaadvacet miliard by musel sehnat stát, a kde? Jeho otec je pohřbený v bedně tam někde v lese nad tím prasečákem.

Jana Červenková

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

Taková drobná záměna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu