S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Výhodnost ústavy má chápat i racionální čert

Šéfredaktor Listů a čerstvý sedmdesátník Václav Žák a novinář Jaroslav Bican spolu hovoří o elektronické evidenci tržeb, sporu poslance Ladislava Šincla a ministra financí Andreje Babiše a o prokazování původu majetku. Má mít poslanec zákonodárnou iniciativu? K čemu to dnes vede? Jaký je rozdíl mezi majetkovým přiznáním a prokázáním původu majetku? A proč je podezřelé, když někdo odmítá elektronickou evidenci tržeb?

Jaroslav Bican: Kvůli nepoctivé části podnikatelů mají být trestáni všichni. Tak zní hlavní námitka proti systému elektronické evidence tržeb. Zaznívá také, že podnikatelé mají být šikanováni – tím, že budou pod kontrolou. Připadá mi, že to je námitka, kterou by se dalo zpochybnit úplně vše. Jakýkoli systém kontroly dopadá jak na poctivé, tak na nepoctivé. Kdybychom se měli řídit tím, že kontrola obtěžuje poctivé, žádná kontrola by nebyla možná.

Václav Žák: Česká verze transformace z devadesátých let byla založená na tom, že privatizátoři, kteří neměli vlastní kapitál, používali jako kapitál majetek podniků, kterých se privatizací zmocnili. V principu je to nejlépe možné ukázat na příkladu osudu Mostecké uhelné, která se zřejmě jako jediná z firem zprivatizovaných Klausovou kupónovou metodou dostala ke švýcarskému soudu, který otaxoval způsob použitých metod takzvanými kupónovými vlastníky na několikaleté žaláře a propadnutí majetku.

Je možné říct, že po kupónové privatizaci právní vědomí o tom, co to je férové podnikání, bylo více méně vepsí. A není náhoda, že podnikatel Zdeněk Honek, který založil Vítkovice Tours a který upozornil Andreje Babiše na systém evidence tržeb používaný v Chorvatsku, nevzešel z kupónové privatizace, protože ta jeho cestovní kancelář, která je mimořádně úspěšná, byla projektem, který vznikal na zelené louce a neměl s kupónovou privatizací nic společného.

Zdeněk Honek patří mezi podnikatele, kteří chápou, že má-li existovat skutečně férová hospodářská soutěž a nemá-li trh být semeništěm korupce a nelegálních transakcí, je třeba mít co možná nejtransparentnější prostředí, a evidence, kterou zavedli Chorvati, je přesně krokem v tomto směru. Na jednu stranu to vede k tomu, že podnikatelé musejí hlásit jednotlivé operace a o tom, co se děje na jejich účtech, bezprostředně ví berní úřad, na druhou stranu jim to maximálně redukuje nároky na komunikaci s úřady.

Když budou dodržovat tyto zásady, budou používat k operacím zmíněný program a nebudou mít nějaké další finanční vstupy do svého hospodaření, nebudou se muset starat o daňové přiznání. Finanční úřad si ho de facto bude schopen vyhotovit sám, protože k tomu bude mít všechny poklady. Čili ta odvěká touha naší pravice, která tvrdí, že daňové přiznání by mělo být založeno na jednom papíru A4, se dá v určitém typu podnikání nejlépe naplnit právě systémem elektronické evidence tržeb.

Teorie institucí říká, že jenom ekonomika, ve které jsou nízké transakční náklady, může fungovat efektivně. Transakční náklady se dělí na náklady na měření a náklady na vynucování smluv. Pokud jsou náklady na měření součástí běžného provozu podnikatele, pak nemá žádné dodatečné potíže při vykazování svojí činnosti úřadům. Nemusí se vůbec bát žádných kontrol, protože žádné kontroly, pokud bude poctivě používat ten systém, ho nemůžou ohrozit.

Naopak z hlediska státu dochází k obrovským úsporám, protože stát je schopen z dat, která dostává od podnikatelů, velmi rychle zjistit, jestli podnikatel podniká standardním způsobem a drží se jakoby ve standardních mezích finančních operací, které jsou pro ten typ podnikání typické, anebo nějakým způsobem vybočuje, a pak jenom tam stačí provádět nějaké dodatečné kontroly.

Podle mého názoru ten, kdo protestuje proti elektronické evidenci tržeb, to může dělat legitimně pouze z jediného důvodu: nevěří tomu, že stát ten projekt udělá tak, aby nebyl podobným fiaskem jako registr motorových vozidel. Jakmile má nějaké jiné důvody, tak to podle mne nejsou legitimní námitky, protože každý poctivý občan by měl mít zájem na tom, aby na trhu existovaly jednotné férové podmínky pro všechny.

Na mě to celé působí tak, že podnikatelé se dělí na dvě skupiny. Do první patří ti, kteří chtějí férové konkureční podmínky. Také prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý tohle označuje za hlavní důvod, proč je důležité elektronickou evidenci tržeb zavést. Jde o to, aby část podnikatelů nebyla zvýhodněna tím, že daně neplatí, a ti, kteří je platí, na tom nebyli biti. Není dnes ale problém v tom, že část podnikatelského prostředí je na tom šizení státu postavená? Že se z něj stal natolik systémový rys, že se bez něj neobejdou a ve chvíli, kdy přestanou stát podvádět, budou existenčně ohroženi?

Tak tragické to být nemůže. Elektronická evidence tržeb v principu znamená jen to, že lidé, kteří tyli z toho, že neplatili daně, je budou muset zanést do nákladů a služby případně o něco zdražit. To je jediný rozdíl oproti minulosti. A protože se to bude týkat všech, nastaví právě to rovné podmínky na trhu.

Mně na tom připadá nejsmutnější, že existují pravicové strany, právě pravicové strany, jež by měly mít dodržování pravidel ve svém štítu, které se podbízejí těm nepoctivým či potenciálně nepoctivým podnikatelům a říkají jim: Když se budete opírat o nás, žádnou takovou evidenci nepřipustíme.

To je naprosto skandální. Po divokých devadesátých letech, kdy šlendrián, korupce a diletantismus způsobily katastrofální ztráty, v tom chtějí pokračovat dál. Samozřejmě, elektronická evidence tržeb není všelékem na černou ekonomiku, ale je to jeden z klíčových předpokladů pro to, aby se postupně začalo dávat podnikání v České republice do pořádku.

TOP 09 a především Miroslav Kalousek se v této otázce tváří velmi zarputile. Říkají, že raději budou obstruovat Poslaneckou sněmovnu a maximálně zdržovat, aby přijetí zákona zabránili.

Tady jste se dotkl velmi důležité věci, schopnosti opozice zablokovat činnost Parlamentu. Jednací řád Poslanecké sněmovny je v tak katastrofálním stavu, že skutečně umožňuje, aby opozice dosáhla toho, že se jí povede zablokovat jakoukoli vládní předlohu, která projde do třetího čtení.

Nemá asi cenu podrobně popisovat, v čem ten problém spočívá, ale já osobně jsem přesvědčen, že jednací řád porušuje ústavu a že by bylo navýsost nutné a potřebné, aby vládní koalice podala podnět k Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení určitých paragrafů jednacího řádu. Takto konstruovaný jednací řád, který dává menšině možnost zablokovat činnost většiny, nemá s principy parlamentní demokracie ústavně založené na soutěži politických stran vůbec nic společného.

Parlamentní proces, parlamentní projednávání a vůbec Poslaneckou sněmovnu ten stav, který popisujete, ohrožuje. Pokud opozice může jednání sněmovny zcela zablokovat, je to voda na mlýn populistům včetně Andreje Babiše, kteří říkají, že Parlament jenom zdržuje, že je to žvanírna, že brání tomu, aby vláda mohla jednat.

V tomto bodě má Andrej Babiš naprostou pravdu. Parlament má být dělný. Bylo skutečně estrádou, když poslanecký klub ANO dal návrh na změnu jednacího řádu, aby se zavedly limity na projevy poslanců. Tenkrát vystoupil poslanec Jandák ze sociální demokracie a pronesl fantastickou moudrost, že zavedení takového návrhu je cestou do Severní Koreje, přičemž se smála a tleskala mu většina Poslanecké sněmovny. To je opravdu kabaret.

Omezení nebo limity na poslanecké projevy má německý Bundestag, a rozhodně je nemají v Severní Koreji, kde zcela jistě může každý poslanec mluvit, jak dlouho chce. Jenže on ví, že si to nemůže dovolit, nechce-li skončit v koncentračním táboře.

V jednacím řádu severokorejského parlamentu nepochybně žádná omezení na poslaneckou řeč být nemusejí. Což je právě to, co si pan poslanec Jandák neuvědomuje. Zdědili jsme některé hyperdemokratické ústavní instituty z komunismu, kdy se jich nikdo neodvážil dovolávat. Dnes je poslanci zneužívají, proto se jich nechtějí vzdát.

Klasickým dokladem je zákonodárná iniciativa jednotlivých poslanců. To nemá v ústavě, která je koncipovaná jako ústava parlamentní demokracie opřené o svobodnou soutěž politických stran, co dělat. Při takovéto úpravě fakticky existuje dvě stě parlamentních stran, když každý poslanec má stejnou váhu, jako má politická strana, a může sám podávat jak nové zákony, tak pozměňovací návrhy.

To je základní slabina české Ústavy, která vede k tomu, že se Poslanecká sněmovna stala semeništěm korupce. Mimochodem, je to i základ konfliktu mezi poslancem Šinclem a vicepremiérem Babišem. Slabost českého jednacího řádu a Ústavy jsou věci, o kterých se příliš často nemluví, přitom jsou to kardinální záležitosti, protože bez jejich změny a bez toho, že se omezí možnost svévole poslanců, nebude tvorba zákonů funkční a disfunkční demokracie je skutečně jenom vodou na mlýn populistickým hnutím.

Neustále zaznívá, že by v politice měly být osobnosti, že by politické strany měly přicházet s výraznými kandidáty. Naopak o stranách se mluví negativně a to, že by poslanci měli hlasovat, jak chce strana, tedy podle nějakého stranického diktátu, a nemít vlastní rozum, je vnímáno negativně.

Podle toho, jak se to prezentuje v médiích, to vypadá, že ideálem je, aby ve Sněmovně bylo dvě stě silných individualit. Podle mě ale Andrej Babiš tyto věci nedomýšlí, protože, když volá po většinovém volebním systému, volá po tomto. Většinový systém by nakonec ještě více posílil představu, že v Poslanecké sněmovně bude svým způsobem dvě stě politických stran, protože u každého poslance by se ještě více zvýraznila představa, že mandát je jeho a strana ho omezuje.

To máte pravdu. Andrej Babiš nedomýšlí celou řadu věcí, ale v té jedné konkrétní záležitosti, že poslanecký čas je drahý a že jednací řád přispívá k marnění parlamentního času, tak v tomhle konkrétním bodě má pravdu.

Nadto bych zmínil ještě dvě témata. První je úroveň diskuse v českém Parlamentu, kterou se vyznačuje zejména Andrej Babiš s vydatným přispěním místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska. Oba využívají toho, že projevy pronesené od mikrofonu Poslanecké sněmovny jsou kryty indemnitou a nejsou stíhatelné, přitom výroky, jakými se u nás častují političtí oponenti, hraničí s urážkou na cti, popřípadě s pomluvou.

Ve většině parlamentů je poslanec kryt nějakým typem indemnity nebo imunity proto, aby nebylo omezeno svobodné vyjadřování jeho politických názorů. Ovšem v německém parlamentu platí, že se smí říkat cokoli s výjimkou verleumderische Beleidigungen, čili nactiurhačných urážek. To je institut, který se dostal do německého základního zákona po zkušenostech s výmarskou ústavou, kdy tam nic takového nebylo a způsob debaty nebo parlamentních hádek vedl k diskreditaci parlamentní diskuse.

Vyjádření politického názoru ale přeci není, jako když používám slova jako darebák, zloděj nebo korupčník v rámci normálního hovoru. Poslanecká diskuse má sloužit k vyjadřování odlišných politických názorů, ale je třeba ji odlišit od způsobu vedení rozhovoru v restauracích čtvrté nebo páté cenové skupiny.

Druhá poznámka je, že individuální normotvorba, to znamená navrhování zákonů, popřípadě pozměňovací návrhy k zákonům, které mohou být v rukách jednotlivých poslanců, je mimořádně zranitelná vůči korupci. V případě Šincl-Babiš se jedná o způsob výplat provizí pojišťovacím makléřům.

Pojišťovací makléři jsou odměňováni provizemi, které souvisejí s výškou pojistky, kterou uzavřou. Po dlouhou dobu se pojišťovny snaží nějakým způsobem omezit výšku těch provizí nebo alespoň omezit motivaci k tomu, aby pojišťovací makléři neustále nepřemlouvali své klienty k tomu, aby uzavírali nové a nové smlouvy a přecházeli od jedné pojišťovny k druhé. Podle nejnižších odhadů se zde jedná, řekněme, o čtyři miliardy korun ročně, takže motivační potenciál pro nějaký pozměňovací návrh, který bude vyhovovat jedné či druhé straně sporu, je vysoký.

Právě proto by se takováto záležitost u vládního návrhu, který podává ministerstvo financí, měla diskutovat v rámci koaličních jednání a neměla by to být iniciativa jednoho vládního poslance, který se staví proti vládní předloze. To není postup, který by byl normální v parlamentní demokracii.

Andrej Babiš je pod dohledem, jestli není ve střetu zájmů, a to je správné. Jeho střety zájmů jsou nepochybné a samozřejmě to nepřispívá k vytváření důvěry veřejnosti v politiku. Stejně tak ale není normální, aby jednotlivý poslanec podával pozměňovací návrhy, ze kterých mohou mít cílové skupiny výhody ve výši několika miliard korun ročně.

Proto tvrdím, že jedním ze základních příspěvků k vyčistění možného korupčního prostředí je omezení poslanecké zákonodárné iniciativy. Je to, uvědomuji si, velmi nepopulární názor a těžko se k tomu bude hledat dostatečná většina v Parlamentu, ale jsem upřímně přesvědčen, že pokud se nezačne o těchto základních problémech české Ústavy veřejně diskutovat, náprava nepřijde.

Andrej Babiš přece ale nemusel hned začít Ladislavu Šinclovi vyhrožovat a vytahovat na něj nějaké články a materiály, co je podle něj pan poslanec Šincl zač. Mohl nechat svolat koaliční radu nebo vládu a tam jednoznačně říct: Byla tady nějaká dohoda, prošlo to vládou, pane premiére Sobotko, bylo by dobré, abyste se sešel se svým poslancem a tu věc s ním probral, protože pan poslanec jedná proti tomu, co bylo domluveno na vládě. Celý spor mohl proběhnout civilizovaně, a kdyby tímto způsobem proběhl, nebylo by nutné poslancům zákonodárnou iniciativu brát.

To je sice samozřejmě možné a jistě by to bylo správné, ale já si myslím, že vycházíte z trochu idealistických premis. Ústavy přece nejsou konstruovány pro anděly, ale právě pro čerty. Kant říká, že pravidla ve společnosti mají být nastavena tak, že i racionální čerti pochopí, že je pro ně výhodné, pokud je budou dodržovat.

Ústava říká, že náš politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Jakou roli v té volné soutěži politických stran má hrát jeden poslanec? Přeci je nesmysl, aby měl stejné kompetence jako celá politická strana. To je základní rozpor, který v ústavě nemá co dělat. Jakmile tam tu možnost dáte, tak nezapomeňte, že otevíráte prostor pro to, aby poslanec řešil legislativou svoje vlastní problémy, které mohou mít nejrůznější pozadí.

V německém parlamentu smí pozměňovací návrh nebo zákon navrhnout minimálně pět procent poslanců. Samozřejmě poslanecký klub to může udělat, ale pokud je klauzule pro vstup do Poslanecké sněmovny pět procent, musí to být také pět procent poslanců, kteří to dělají. Tím vaším přístupem se ten základní spor v Ústavě neodstraní a bez něho cesta dopředu není, nemůžete apelem na dobré chování nahrazovat systémové nedostatky v základním zákonu země.

Máte pravdu, že poslaneckou iniciativou se nakonec neotvírá cesta jenom těm různým lobbystickým skupinám, kterým to usnadňuje jejich práci, protože jim stačí najít si toho svého poslance, který to podá, ale zároveň to může mít i ten negativní efekt, že když nějaká tematika společensky rezonuje, motivuje to poslance, aby se na dané vlně svezli i s vlastním návrhem.

Dovedu si představit například aktuální téma migrace nebo třeba problematiku ubytoven, možná by sem spadal i ten případ, kdy se do zákona o pomoci v hmotné nouzi dostal pozměňovací návrh ohledně doplatku na bydlení pro lidi na ubytovnách, podle kterého s doplatkem měly vyjadřovat souhlas či nesouhlas obce.

Přesně tak.

Dalším tématem, o kterém se v českém prostředí vede bouřlivá diskuse, je zákon o prokázání původu majetku. Mají nějaké opodstatnění obavy, že občané budou muset složitě prokazovat původ peněz zčásti ušetřených, částečně poděděných, ze kterých si koupili svůj byt?

V první řadě je třeba rozlišovat mezi majetkovým příznáním a prokázáním původu majetku. Majetková přiznání jsou institut, který byl zaveden za podpory Občanského hnutí do prvního zákona o správě daní a poplatků. Také v roce 1992 byl v zákoně o správě daní a poplatků paragraf 41, který zaváděl majetková přiznání. V případě majetkových přiznání musí každý občan deklarovat majetek nad určitou hodnotu a při daňovém přiznání se vyhodnocují příjmy a změna v tom majetkovém přiznání a porovnává se, jestli majetkové přiznání a příjmy korespondují.

Paragraf ze zákona vypadl, když si Václav Klaus, Josef Lux a Jan Kalvoda uvědomili, že by to byla věc, která by notně zkomplikovala nastoupenou cestu privatizace se zhasnutými světly. Nikdo nestál o to, aby se tahleta činnost odehrávala s tím, že bude existovat povinnost zveřejňovat každoročně majetková přiznání, takže to z toho zákona vyhodili těsně před tím, než měla začít jeho účinnost.

Institut, který se zavádí dnes, je něco úplně jiného. Prokazování původu majetku je převzato z amerického práva. Tam jde o to, že pokud berní úřad přijde na to, že jste se dostal k majetku, a přitom sám bez vašeho přičinění zjistí, že existuje rozpor mezi deklarovanými příjmy a vaším majetkem, tak vás požádá abyste doložil, odkud jste vzal prostředky na pořízení majetku. Upozorňuji, není to trestní řízení, neplatí zde presumpce neviny.

Václav Valeš, bývalý místopředseda federální vlády, mi vyprávěl, že jeho přítel v Německu si popletl firemní konto se soukromým a poslal si firemní peníze na to soukromé. Během několika týdnů se ho berňák zeptal, co dělá těch sto tisíc euro na jeho účtu. On vůbec nevěděl, o čem hovoří, ale pak si uvědomil, že se zmýlil, a tím se ta záležitost vysvětlila. Berňák se tam ale doopravdy stará o to, jak vypadá vaše podnikání, a jakmile se objeví něco mimořádného, tak se o to zajímá a vy musíte doložit, co se děje.

Objevuje se otázka, zda se nejedná o šikanu. Proč by to měla být šikana? Proč by měl stát vynakládat prostředky a v globálním světě velmi obtížně a těžce dohledávat, odkud jste vy nabrali svůj majetek, když je vaší občanskou povinností se vůči státu chovat férově? Pokud máte majetek, máte také občanskou povinnost umět doložit, jak jste k němu přišel.

Institut dokazování původu majetku je podle mne nastaven v našem případě, kdy si berní úřady budou smět všímat rozdílu sedm milionů a výše, tak vysoko, že se úřady budou zpočátku zabývat minimem případů. Pokud by to mělo mít nějaký reálný dopad, hranice se musí snižovat. Je zřejmé, že to je věc, která neotravuje občana. Naopak, nemusí se starat o majetkové přiznání, berní úřad si to vyřídí sám. Obavy z toho, že berňák bude šikanovat naše ubohé bohaté lidi, pokud se nebudou podílet na nějakých nelegálních obchodech, nejsou na místě.

Nevychází ta obava ze zkušenosti, že se sice často inspirujeme nějakým instrumentem, který v jiných státech funguje, ale když se zavede do českého prostředí, tak ho vidíme v různě deformované a zpravidla méně funkční podobě?

To je ale obvykle dáno tím, že se ten model převádí jaksi formálně bez znalostí toho, jak má fungovat. Je to většinou také založeno na funkční negramotnosti těch, kteří daný institut do českého prostředí převádějí. To se může stát, ale tady v tomto případě si myslím, že je prokazování původu majetku navrženo Simonou Hornochovou z ministerstva financí doopravdy tak, jak navrženo být má, a já bych z něj žádné obavy neměl.

Podívejte se, ve Švédsku jsou daně, sumární roční bilance daňového přiznání, veřejnou informací. Když se v roce 1990 uvažovalo o daňovém systému u nás, přijeli sem pánové ze Švédska a nabízeli daňový systém, který by byl založen na švédských principech; a prohlásili, že ve Švédsku je to finální daňové přiznání veřejnou informací. V sále to zašumělo skutečně hrůzou. Bylo naprosto jasné, že něco takového u nás nemá nejmenší šanci.

Ještě více mě překvapilo, že v Německu se sice na jedné straně postupně zavádí zákonodárství, které legalizuje špiónování, kdo má konta ve Švýcarsku a v jiných zemích. Německá vláda kupuje kradené bankovní údaje a na základě toho stíhá svoje občany, kteří mohou projevit účinnou lítost, a pokud ji projeví a zaplatí, tak se jim doměří daň, a nejdou si sednout do kriminálu.

Na druhé straně, když se v televizní diskusi ptali ministra financí Schäubleho, jestli neuvažuje o tom, že by se v Německu zveřejňovala daňová přiznání jako ve Švédsku, tak se pan ministr zamyslel a prohlásil, že podle jeho názoru nejsou němečtí občané dostatečně vyspělí, aby takový institut přijali.

Vidíte, že ta transparence okolo daní je v každé zemi lehce problematická, ale všude se stát stará o to, aby občan, který využívá služby státu, nemohl být černým jezdcem. Musí platit daně, a pokud jde o u nás navrhované instituty, nepředstavují riziko.

Václav Žák

Jaroslav Bican

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Výhodnost ústavy má chápat i racionální čert

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu