Jiřina Šiklová

Loučení s Ludvíkem Vaculíkem

Osobnosti Ludvíka Vaculíka, (23. července 1926 – 6. června 2015) věnujeme v tomto čísle kromě úvodního textu Jiřiny Šiklové také následující příspěvek Karla Hrubého a vzpomínky Jana a Mileny Šimsových na straně 87.

-red-

Mám dojem, že Ludvíka Vaculíka jsem snad znala celý život, stejně jako jeho ženu Madlu, která pracovala kdysi v manželské poradně. Bydleli naproti mému bytu za Vltavou, ve Veletržní, a snad se ani nikdy nepřestěhovali. Tedy teď se Ludvík opravdu přestěhoval, jak vždy psal, do již připraveného hrobu, který si vybral a o kterém psal bez nostalgie i v době, kdy byl ještě skoro mladíkem. I to však patří k Vaculíkovi, jak jsme ho znali.

Obvykle se z každého autora připomíná jen jedna část jeho života. U Vaculíka se vzpomíná na jeho vystoupení s textem Dva tisíce slov nebo na jeho fejetony, kterými komentoval dění v této republice po celých dvacet pět let od převratu v roce 1989. Předtím je taky psal, ale do samizdatových novin. Méně se připomíná, že to byl právě on, kdo organizoval po celá léta Edici Petlice. Po celou dobu takzvané normalizace neúnavně obcházel své kolegy spisovatele a naléhal na ně, aby psali a zachovávali termíny odevzdání textů do Petlice, do ineditního časopisu Obsah či jiných „neperiodických periodik“, tedy do samizdatu. Kolikrát mi řekl třeba Milan Šimečka, že něco musí dopsat, neboť jinak by mu Ludvík vyhuboval. Organizovat tehdy takovéto pseudovydávání znamenalo také obcházet autory i přepisovačky, nosit jim texty, odnášet pak hotové přepisy na průklepových papírech do vazáren knih, kde měl člověk své dobré známé, kteří udělali, co bylo třeba, a dovedli o tom pak mlčet. Telefonovat se nedalo. Telefony StB proskribovaných lidem zabrala a těm nemnohým, co je k dispozici měli, je odposlouchávala.

Když Vaculík napsal a vydal v samizdatu, tedy asi v deseti kopiích, Český snář, vyvolalo to údiv. Mnozí si mysleli, že v té knize toho sdělil až příliš. Byl určitě otevřený, ale mohu podat osobní svědectví, že to podstatné Ludvík nikdy neprozradil ani ve svých fejetonech ani ve Snáři, přestože nejen tušil, ale přímo věděl, jak texty „chodí ven“, tedy jak se dostávají do zahraničí. Věděl o archivu, který v německém Hannoveru zřídil a později na zámku Schwarzenbergů spravoval historik Vilém Prečan, ale nikdy a nikde to v knize ani ve zdánlivě zcela otevřeném fejetonu nenaznačil. Jinak se ale Vaculík vždy choval, jako by tu byla svoboda. Riskoval. O tom jasně svědčí již jeho proslov na IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967. „Je třeba vidět,“ řekl zde, „že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jakou jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou, jako jsou pocit platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas.“

Ludvík Vaculík to nedělal proto, že by chtěl vzbudit rozruch či být prorokem, natož pak hrdinou. Dušan Hamšík ho cituje v publikaci Spisovatelé a moc: „Vystoupil jsem proto, abych měl sám v sobě jednou pořádek. Vsadil jsem na to, že vše řeknu přímo, protože už skoro nikdo přímo nemluví.“ A pak pokračoval o tom, že komunistická strana již dávno není hnutím zdobeným nádhernou přitažlivostí oprávněné opozice proti stávajícím pořádkům. K vystoupení na spisovatelském sjezdu ani k napsání Dvou tisíc slov o rok později jej nevedla ani potřeba politicky provokovat tehdejší předsednictvo KSČ. Na to byl příliš plachý a současně realistický. Vystoupil s tím „provokativním textem“, jak sám řekl, protože to bylo jeho osobní účtování s minulostí. Musel tu kritiku na sjezdu vyslovit, protože „dál již to nešlo, zdravý rozum se probudil“. Vynikajícím způsobem, bez jakýchkoliv citátů z nějakých klasiků taky formuloval pojem moc.

Projevy ze IV. sjezdu spisovatelů jsou již minulostí. Dnes by nikoho z lidí píšících knihy ani nenapadlo sdružovat se podobným způsobem a veřejnost by jejich hlasu nedávala ani takový význam. Dnes by tuto „práci“ měli dělat politici a novináři, spisovatelé by se neměli nechat do těchto rolí vmanipulovat. Měli by sedět doma a tvořit, tedy psát.

Ludvík Vaculík ale tuto dělbu práce neznal, tedy neznala ji generace, ke které on náležel. Patřím ke stejné generaci, a tak to suplování politiků považuji za plus. To je ale možná taky deformace podmíněná věkem. V každém případě jsem ráda, že jsem Ludvíka Vaculíka poznala a že jsem mohla sledovat jeho život i tvorbu. Teď mu mohu dodatečně za sebe a určitě i za většinu čtenářů Listů alespoň poděkovat.

Jiřina Šiklová (1935) je socioložka, členka redakční rady Listů.

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiřina Šiklová

Loučení s Ludvíkem Vaculíkem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu