Odešel náš přítel

Příliš často jsme nuceni loučit se s kolegy, spolupracovníky, osobnostmi spjatými s předlistopadovou demokratickou opozicí, a tudíž i s Listy exilovými a domácími. Na stránkách tohoto čísla se tak ohlížíme za Ludvíkem Vaculíkem a Jaroslavem Opatem.

Mezitím ale přichází zpráva, že 29. července odešel kdosi našemu časopisu ještě bližší, člověk, který s římskými Listy spolupracoval, ty pražské v devadesátých letech pět let vedl a současným „olomouckým“ byl oporou, rádcem – ostatně členem redakční rady a výboru pro udílení ceny Pelikán – a přítelem.

S Jiřím Vančurou jsme se naposledy viděli právě při posledním předávání ceny Listů loni v prosinci. Naposled jsme publikovali jeho text, ukázku ze soukromě vydaných pamětí nazvaných LXXX, v Listech č. 2/2014 při příležitosti jeho loňských 85. narozenin.

Jiří Vančura byl příkladem toho, že ke slávě je nezbytná sebepropagace. Sám byl totiž osobou natolik skromnou, že přes své mimořádné zásluhy a statečné postoje v minulosti zůstával nespravedlivě opomíjen. Kolik velikánů polistopadové politiky by si přálo takový životopis! Oni mají ty své vystavené na internetu, po informacích o Jiřím Vančurovi je však nutno pátrat. Že byl synovcem Jiřího Mahena a o trochu vzdálenějším příbuzným Vladislava Vančury říkával spíš jako perličku, nelze však pochybovat, že to nějakou iniciační roli mělo. Důležitější byla jeho práce v disentu, v nezávislém tisku. Jiří Vančura byl historik, publicista, jeden z prvních signatářů Charty. Chtěli bychom napsat víc, jenže – jak jsme si stýskávali s loni zesnulým Václavem Burianem – novináři umírají po uzávěrce. A tak snad víc příště. Teď aspoň úvod komentáře Jiřího Vančury z Listů č. 3/2010, nazvaného Počkejte prosím, až umřeme: „Dlouhé to čekání nebude. Našich krajanů, kteří prožili první, nacistickou okupaci alespoň na pokraji dospívání, už mnoho nezbývá. Také pamětníci února 1948, pokud jim tehdy bylo pouhých dvacet, patří dnes mezi osmdesátníky. Dokonce i protagonistů osmašedesátého roku a srpnového vpádu bratrských armád začíná být poskrovnu. Nebude to zkrátka trvat dlouho, a lidé schopní korigovat obraz naší společné a nedávné minulosti odejdou do nenávratna. K radosti mnohých, kteří se živí, často jen přiživují, na líčení a výkladu epochy, již nazýváme soudobou historií.“

-red-

Obsah Listů 4/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Odešel náš přítel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu