Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2015 > Číslo 4 > Jindřiška a Jiří Svobodovi: Klientelismus vs. demokracie

Jindřiška a Jiří Svobodovi

Klientelismus vs. demokracie

(K Listům 3/2015)

Velmi si ceníme reakce pana Matyse na náš článek Je klientelismus planetární hrozba?, protože nám přinesla řadu podnětů k zamyšlení. Pan Matys nám vytýká, že náš článek pomíjí etický a lidský rozměr popisovaného problému, a tvrdí, že demokracie se skrývá nikoliv v systému voleb a politických stran, ale především v hlavách lidí.

Demokracie má zapracovány etické principy spravedlnosti a lidských práv ve svém základu, k němuž lidé dospěli jako ke společně sdílenému systému hodnot. Jedním z předpokladů demokracie je, že vůle občanů se chápe jako nejvyšší suverén ve státě. Kolektivní rozum lidí, ač není neomylný, dopouští se obvykle méně chyb než svrchovaný vládce. Ovšem k tomu, aby se ustavila obecná vůle, je potřeba, aby občané byli navzájem rovnoprávní a aktivní. Pokud občané v demokracii přestávají být aktivní, pokud klientelismus jejich rovnost v postavení narušuje, přestává demokracie fungovat. Kvalita demokracie se odvíjí od postojů svých občanů k politice státu. Hledat ideálního zástupce zájmů společnosti má jen teoretický smysl, v demokracii bude vždy umožněno různým politikům i nepolitickým organizacím podílet se na státních záležitostech. Potíž je v tom, že řešení problémů se děje silově a klientelisticky, nikoli rozumově.

Myslíme si, že je předně třeba rozlišovat demokracii jako nástroj rozhodování a řízení v malých skupinách lidí a demokracii aplikovanou na celostátní útvary či na celoplanetární úrovni. My se v článku zabývali tím druhým měřítkem. Plně však respektujeme názor pana Matyse, že na úrovni malé obce, kde vidí každý každému do talíře, je správné rozhodovat užitím co nejpřímější demokracie.

Přímý demokratický přístup funguje ve společnostech lidí s víceméně shodnými zájmy a může fungovat i ve větším měřítku tehdy, když „o mnoho nejde“. Pak je pochopitelný dojem pane Matyse, že kdysi bylo lépe. Ono se totiž v ČSSR nestihlo nic podstatného demokraticky řešit, a demokracie proto mohla přežívat v myslích lidí ve formě bláhových očekávání až do doby, než byla tato očekávání normalizací utnuta.

Co si lze představit pod pojmem demokracie v hlavách lidí? Možná si někdo myslí, že při každém rozhodování by se mělo vzít v úvahu co nejvíce názorů lidí, kterých se rozhodnutí týká. Pak však můžeme vážně pochybovat o řešitelnosti úkolu v konečném čase. Při takovém pojetí demokracie v hlavách lidí by asi společnost zašla na totální neoperativnost a nekonečné hádky. Zřejmě proto se ve společnosti ujal model zastupitelské demokracie, kdy je výkonná moc svěřena do rukou zvolených zástupců v dobré víře, že pro to mají dobré předpoklady a budou primárně hájit zájmy společnosti. Zde se však problém štěpí na dvě části. Tu velmi jednoduchou, jak výběr technicky zrealizovat, a tu v podstatě neřešitelnou, jak spolehlivě poznat správného zástupce. Právě ta druhá část je pro fungování zastupitelské demokracie klíčová.

I při sebelepším poznání nějakého člověka těžko odhadneme, jak se bude chovat, až mu bude svěřena moc. Osobní morální vlastnosti nejsou spolehlivým ukazatelem toho, zda bude svůj program uskutečňovat po svém zvolení. Ani u osvědčeného zástupce si nemůžeme být jisti, že ho časem „nepokazí“ nějaké lákadlo, se kterým se dosud nesetkal. Po svém zvolení se politik stává nezávislým na voličích, a ti již prakticky nemohou ovlivnit jeho konkrétní politické rozhodování. Při rozhodování o obecných záležitostech politik nabývá pocit vlastní nadřazenosti a volič pocit osobní neodpovědnosti či bezmocnosti. Navíc realitou dnešních voleb je spíše soutěž PR agentur než soutěž dobrých nápadů stran a kandidátů jak řídit společnost.

Myslíme si, že společnost nelze technicky řídit lépe než přes zastupitelskou demokracii. Máme však obavu, že pouze s tímto názorem v hlavě nevystačíme. Nelze se totiž spolehnout na to, že se vybraní zastupitelé budou řídit elementární etikou a budou dobře hájit zájmy společnosti. Proto nelze ponechat zastupitelům při řízení zcela volný prostor a bylo by vhodné usilovat, aby

1. veškeré podklady související s rozhodováním a řízením byly veřejně přístupné,

2. každý občan mohl předložit návrh na řešení nějakého problému a ten byl při rozhodování brán jako rovnocenný s jinými návrhy a 

3. pravidla pro rozhodování a řízení a kontrola jejich dodržování nebyly určovány a prováděny vlastními zastupiteli.

Bohužel tu nemáme žádné zákony, které by zastupitele a úředníky ohodnotily za dobrá rozhodnutí ve prospěch společnosti, a nemáme tu ani zákony či explicitní systémová pravidla, které by usilovaly o zmenšování živné půdy pro bující klientelismus. Má-li se proto demokracie do hlav lidí znovu dostat, myslíme si, že by mělo jít hlavně o dobré nápady jak správně společnost řídit, jak najít a prosadit systémová opatření, která by nasměrovala zastupitelskou demokracii ve prospěch lidstva a udržitelného rozvoje a navrátila tak důvěru lidí v zastupitelskou demokracii od lokální až po celoplanetární úroveň.

Jindřiška a Jiří Svobodovi, Brno