A. J. Liehm

Vědět, co chci dělat

Diskutuje se dnes o budoucnosti uprchlíků, kteří ve velkém počtu přicházejí do Itálie nebo Řecka. Měli bychom je přijmout do České republiky?

Jsou to chudáci, kterým se má poskytnout sociální možnost, aby se uchytili. Ať už u nás nebo jinde. Ale bojím se, že mezi nimi najdeme málo lidí, kteří budou schopni zformulovat svůj názor, co chtějí dělat a kam chtějí jít. To, že utíkají z Afriky, samo o sobě nestačí. I když zřejmě umějí anglicky nebo francouzsky. Třeba lidé, kteří odcházeli po osmašedesátém, tento názor měli. A pak byla jednodušší i jejich, tedy naše integrace do těch nových společností.

Ti lidé zřejmě utíkají, protože jsou zoufalí, protože jsou chudí. Takže jim možná máme pomoci i s formulací toho, co chtějí dělat.

Musíme ale zároveň vědět, jak jim máme pomoci. Nemá cenu, aby z jedné nezaměstnanosti přišli do druhé nezaměstnanosti a z jednoho nedostatku k druhému nedostatku, to nemá smysl. Potřebujeme, aby byli schopni zformulovat, co chtějí. A abychom my věděli, co od nich očekáváme. Pokud si sem někoho vezmeme, musíme těm lidem dát byt, najít školu, domluvit se s nimi jazykem, který umějí, což všechno bude něco stát. A musíme zjistit, jestli a kteří jsou připraveni se zapojit do práce.

Pamatujete si podobnou diskusi, jakou dnes vedeme my v České republice, z doby, kdy jste do ciziny odcházel vy? Co vám tehdy pomohlo při příchodu do nové země?

Tehdy odešlo možná sto tisíc lidí, ale všechno to byli lidé, které ty země potřebovaly. Buď uměli formulovat, nebo přicházeli z nějakého zaměstnání, do kterého mohli nově nastoupit tam. To je rozdíl mezi emigrací poválečnou a tou z osmašedesátého roku.

Ti lidé z poválečné emigrace byli často bohatí, byli to podnikatelé, obchodníci, ale neměli ten typ vzdělání, který byl zapotřebí. Výsledek byl – a stačí číst Tigrida –, že těm lidem se dařilo velmi špatně. Ti, co byli v Československu zámožní, byli na Západě najednou chudáci. Sice uměli spravovat podnik a vydělávat, ale je otázka, zda byli připraveni na jiný typ výdělečné činnosti.

Pokud jde o emigraci z osmašedesátého roku, vždycky v tom případě vykládám historii člověka, kterého jsem potkal po osmašedesátém roce ve Švýcarsku. Byla tam schůze a přišli na ni lidé jako já, jenomže to nebyli intelektuálové, ale lidé, kteří uměli pracovat rukama. Byl tam člověk, kterého jsem se zeptal, jaké to bylo přijít do Švýcarska. Měl tehdy autodílnu a dařilo se mu velice dobře. A já se ptal, jak toho dosáhl. Jeho odpověď byla, že to nebylo vůbec těžké. Já jsem přijel a Švýcaři potřebovali lidi, kteří umí a kteří přesto jsou bez práce. O nás byl z tohohle pohledu veliký zájem. Začal jsem pracovat v továrně a po měsíci za mnou přišel vedoucí a říká: A nevíte o nějakých dalších lidech, kteří by mohli také přijít? Tehdy byly ještě otevřené hranice, takže já jsem pak jezdil do Ostravy přemlouvat kamarády, aby také přijeli, protože je tam pro ně práce.

A teď mi řekněte, jaký je rozdíl mezi uprchlickou vlnou tehdy a tenkrát.

Za Listy se ptal Patrik Eichler.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Vědět, co chci dělat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu