Jiří Němec

Výročí důvodem k zamyšlení

V souvislosti s letošním 70. výročím porážky nacistického Německa a ukončením druhé světové války je dobré si především s velikou úctou připomenout všechny ty, kteří v boji za svobodu naší vlasti položili oběť nejvyšší, a je úplně jedno, jestli na západní či východní frontě či na poli domácího odboje. Zároveň je třeba mít stále na paměti i skutečnost, že úsilí o demokracii vlastně nikdy úplně nekončí a že svoboda není prostě samozřejmost. Bohužel to letos skoro vypadalo, jako by základním tématem nebyla pieta a připomenutí si desítky milionů obětí německého fašismu, ale hybridní či jaká válka na Ukrajině a otázky kolem návštěvy prezidenta Zemana na oslavách vítězného ukončení války v Moskvě. Každý snad musí uznat, že bez Rudé armády a samozřejmě dalších spojeneckých armád by žádná diskuse na tato témata vůbec nebyla. Hlavní tíhu války s Hitlerem vedl Sovětský svaz a považuji za smutné, že jako se kdysi tragikomicky zamlčovalo osvobození Plzně Američany, tak nyní se málem zdálo, jako by třeba Ostravu či Brno osvobodili Ukrajinci, Bělorusové nebo Sibiřané, nikoliv tehdejší armáda tehdejšího Sovětského svazu. Že si potom ve válce vítězní Sověti mnohé, ne-li skoro všechno, u občanů naší země pokazili, především vojenským přepadem naší republiky v srpnu 1968, to je také pravda. A zaplatili za to skoro třicetiletou nenávistí, a plným právem. Ale bez tehdejší Rudé armády by velmi pravděpodobně u nás vládli pohrobci Hitlera a Češi by v lepším případě přežívali někde hluboko na východě.

Před dvaceti lety jsem na setkání zástupců evropských měst u příležitosti půlstoletí od konce války v Kolíně nad Rýnem před početným a docela významným politickým (a především německým!) auditoriem pronesl věty o tom, že každý následek má přece vždy svoji příčinu, a to se týká i poválečného odsunu sudetských Němců, ale že naším společným směřováním by nemělo být jenom zahledění se do minulosti, ale také pohled směrem k společné evropské budoucnosti. A (kupodivu?) jsem tehdy sklidil značný potlesk.

Se svou minulostí se musí pokud možno čestně vyrovnat každý národ, každý stát. Žádné nedostatky nesporně demokratického vládního systému předválečného Československa nemohou nijak ospravedlnit naprosto jednoznačný příklon sudetoněmecké menšiny k nacismu a Hitlerovi, a těžko se proto i po tolika letech divit, že pro většinu žijících pamětníků i nás narozených až po válce byl a podle mého názoru i nadále je následný poválečný odsun sudetských Němců uskutečněný na základě rozhodnutí Postupimské konference za tehdy a v té době oprávněný a pochopitelný. Jako každou historickou událost totiž nelze ani odsun sudetských Němců chápat a hodnotit bez znalostí tehdejších historických souvislostí a účelově oddělovat příčinu a důsledek.Historie odsunu sudetských Němců přece nezačala až rokem 1945! Vzpomínky na Mnichov, obsazení československého pohraničí, vyhnání jeho českých obyvatel a šestiletou německou okupaci a zločiny nacistů nelze z historického povědomí našeho národa vyzmizíkovat žádnou slovní rétorikou. Na minulost, která se čím dál rychleji stává pro většinu z nás jen historií, není rozumné zapomínat, je tou nejlepší učitelkou života. Mimochodem, kdo z nás byl se svými dětmi v posledních letech v Terezíně nebo třeba v Lidicích? Když byl můj dlouholetý přítel, učitel z německého Hesenska, před lety poprvé se svými žáky v Praze, právě návštěvu smutně proslulého Terezína určil jako jediný mimopražský program. Válečná a poválečná minulost je ale s postupujícím časem už spíše pracovním polem pro historiky, nikoliv pro politiky. A to je jen dobře. Pro vztahy států je přece rozhodující přítomnost a hlavně společná evropská budoucnost.

Jiří Němec

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Výročí důvodem k zamyšlení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu