Cena Toma Stopparda Antonínu J. Liehmovi

Cena pojmenovaná po světoznámém britském dramatikovi českého původu byla založena v roce 1983 ve Stockholmu. Je udělována každoročně českým autorům Nadací Charty 77 většinou za významné esejistické dílo inspirující svým myšlenkovým přínosem. Cenu za rok 2014 převzal 27. 5. v rezidenci pražského primátora předseda redakční rady Listů A. J. Liehm. Cena mu byla porotou jednomyslně přiznána za knihu Názory tak řečeného Dalimila s přihlédnutím k celoživotnímu esejistickému a kritickému dílu.

Laudatio přednesené členem poroty Miroslavem Balaštíkem ocenilo laureáta jako výsostného vzdělance, pro nějž svět, stejně jako myšlení, nemá hranice, který situaci v Československu bez ohledu na železnou oponu vždy vnímal v kontextu světového dění: „Po celý svůj život ukazoval, že sama dějinná zkušenost nás nečiní nijak výjimečnými, ale že svou výjimečnost prokážeme teprve tehdy, až své dějinná trauma přetavíme v hodnotu, která bude univerzálně platná.“

Antonín Jaroslav Liehm je ale podle slov M. Balaštíka také ztělesněním tří současných českých traumat, jimiž jsou vztah k exilu, vztah k intelektuálům a kultuře a vztah k levici. A zůstane navždy chybou a ostudou české společnosti, že po listopadu 1989 nedokázala přijmout a integrovat osobnosti z posrpnového exilu. „Étos a patos sametové revoluce vyvolaly dojem, že ona epochální změna je výhradně dílem mravní integrity národa a že se odehrála právě a jedině v ulicích našich měst. Ba co víc, česká společnost propadla bludu, že normalizační zkušenost je něčím natolik výjimečným a specifickým, že i cestu k demokratické společnosti mohou vytyčovat jen ti, kteří zde žili. Jaký paradox: demokracii mohou lépe budovat ti, kteří v ní nežili ani minutu, než ti, kteří ji dvacet let poznávali a nebyli lámáni každodenní mravní a intelektuální frustrací!“

Podle slov chvalořeči na A. J. Liehma je důvodem, proč polistopadové umění nepřineslo skoro nic, co by přesáhlo domácí obzor, také dobrovolná izolace vůči vlastní minulosti. Z potřeby zbavovat se všeho komunistického jsme po roce 1989 odmítli kulturu a umění 60. let jako inspiraci, jako by se chtělo zapomenout, že tehdejší kulturní vzmach se sice zrodil navzdory dogmatismu a totalitarismu, „ale přesto za podmínek, které socialistický stát umožňoval a které přitáhly ke kultuře největší mozky tehdejší doby. A že tato kultura byla svým rodem levicová... Jenže ocenit 60. léta po listopadu znamenalo zmenšit symbolický kapitál, který využívali disidenti stejně jako noví političtí vůdci vzešlí z revoluce, a fakticky anulovat normalizaci, která představovala kýženého nepřítele...“

Současně s cenou T. Stopparda uděluje Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla. Cena je udělována za občanskou statečnost, projevenou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika. Letos ji získali členové divadla Činoherák Ústí „za neústupnost, s jakou vzdorovali primitivnímu nátlaku, demagogii a likvidačním mocenským manýrám ze strany vedení města Ústí nad Labem“.

Více o obou cenách na adrese www.kontobariery.cz/Projekty/Ceny.

-red-

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Cena Toma Stopparda Antonínu J. Liehmovi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu