Tomáš Tichák

Tuctová úvaha

Potíž sdělovacích prostředků je, že musejí neustále něco sdělovat. Můžeme je vypnout, ony ale zůstávají zapnuté. A i kdyby je vypnuli všichni, budou dál vysílat do éteru, a to přesto, že už Einstein dokázal, že žádný éter není, jen prázdno. Každého někdy napadne, a zejména pracovníky médií, jak by bylo pěkné publiku oznámit, že se nestalo nic, co by stálo za řeč, a proto se zprávy ruší, a vůbec že když je venku pěkně, nemá cenu vysílat. Jenže konkurenční boj to nedovolí – pokud se nic nestane, je potřeba cokoli vymyslet, stvořit problém a ten pak naléhavě řešit. Tak jako se jednou v létě na Nově zabývali dilematem, kde má občan na svém těle nosit revolver, udeří-li vedra. A taky je nutno mít v zásobě něco dojemného, takzvanou story neboli hluboce lidský příběh čili v žargonu novinářských cyniků háelpéčko. Třeba o tom, jak okradli stařenku. Ale pardon, to je z pohádky Mrazík...

Něco se ovšemže stále odehrává nebo jak se říká odvíjí na politické scéně. Tu padne ministr, tu skandální rozsudek, tu rána a vždy kontroverzní výrok na Hradě. Ale po čase se i cynickému novináři stane, že na něj padne marnost o tom psát. Jsou to prchavé děje, určené k okamžité spotřebě. Pozítří to už nebude nikoho zajímat, natož za dva měsíce.

Z neinspirativních úvah mě vytrhl telefonát. Jakýsi čtenář si žádal šéfredaktora, a když jsem mu s lítostí sdělil, že se zde u mého mobilního telefonu v Olomouci-Pavlovičkách nenachází, namítl: „Ale tohle číslo mi dali v redakci.“ – „Kde? V jaké redakci?“ podivil jsem se. A on na to: „No přece v redakci Listů v Uhříněvsi!“

Hned jsem si vzpomněl na takzvaný kopírovací paradox, o němž jsem četl v populárně vědeckých knihách: Je-li vesmír nekonečný, všechno, co se může stát, se nejenže skutečně stane, ale stane se to dokonce nekonečně často. A tak nutně existuje nekonečně kopií čehokoliv. I Nietzsche píše ve Vůli k moci: „Vesmír musí projít ve velké hře náhody, na níž se zakládá jeho existence, spočitatelným množstvím kombinací... V nekonečném dění se v té či oné chvíli musí uskutečnit každá možná kombinace; a nejen to, ona se musí uskutečnit nekonečněkrát.“ Takže zákonitě musí existovat nekonečně mnoho úplně totožných časopisů a pozoruhodné je jen, že tento dvojník nesídlí v červí díře ani ve Velkém Magellanově mračnu, ale v Uhříněvsi.

Pak mne ale něco zneklidnilo – existuje-li ona kopie, zcela jistě jsou zdvojeny i všechny články a vyvstává pak problém s honoráři a copyrighty, notabene jsou-li duplikovaní i autoři. A jaký náklad by časopis mohl mít, kdyby nebyla rozdvojena čtenářská obec! Ale co nevýdělečný časopis, co by takové replikování znamenalo pro světové producenty limonád, kosmetiky, značkových oděvů (ty už s tím zkušenost mají) anebo hamburgerů! I když v posledním případě je zase možné, že výrobci, stejně jako jejich produkty, už naklonováni jsou, jen to nikdo nepochopil.

To mě přivádí k tématu, které trápí řadu let českou společnost. Totiž k záhadě takzvaného europiva. Tato legendární tekutina se vyskytuje jen v reklamách českých pivovarů a není to pouhá obdoba běžného pracího prášku. Europivo v sobě spojuje absenci charakteristické chuti českého národního nápoje s nechutí k čemukoli evropskému. Ale má to být i symbol zaměnitelného a kopírovatelného. Nyní vzal toto mystérium za opačný konec plzeňský Gambrinus. Postavil falešný malý pivovar a pod falešným názvem Patron z něj začal vozit do pražských pivnic své běžné pivo. Zde hosté pivo ochutnávali před kamerami reklamních štábů a byli uchváceni neopakovatelnou chutí. Sládek – pravý – pivovaru akci zdůvodnil následovně: „Mrzí nás ne vždy dobrá pověst našeho piva založená na davovém přitakávání předsudkům, že minipivovary vaří lepší, poctivější piva, že Gambrinus je šizený, je to europivo a podobně.“

Nevím, jaké z toho plyne poučení. Ale možná k němu dojdou v Uhříněvsi.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Tuctová úvaha

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu