Znaky

Veronika Opletalová

O multimodalitě a mediální kritice – Rozhovor s Martinem Siefkesem

Martin Siefkes je německý sémiotik, žák Rolanda Posnera. Za svou práci o stylu loni získal Cenu Německé společnosti pro sémiotiku (Deutsche Gesellschaft für Semiotik). V současné době vyučuje na Univerzitě v Saské Kamenici, kde nedávno vzniklo moderní sémioticky orientované pracoviště. Martin Siefkes se věnuje multimodálnímu výzkumu, zejména multimodální analýze diskursu.

Mohl bys směr multimodálního výzkumu představit?

Multimodální výzkum je oblast sémiotiky, která se zabývá souhrou různých sémiotických modalit. Výraz „modus“ v kontextu multimodálního výzkumu zahrnuje jak komunikační, tak smyslové modality. Dříve, v 80. letech, se mluvilo o multimedialitě, na těchto výzkumech směr multimodálního bádání částečně staví, ale koncentruje se na sémiotickou dimenzi komplexních komunikátů, jako třeba webových stránek – jakým způsobem je konstituována souhra textu, obrazů a layoutu. Tradiční sémiotika nám nabízí aparát, který umožňuje uspokojivou analýzu jednotlivých modalit, multimodální výzkum pomáhá chápat, jak tyto složky interagují a dohromady generují význam.

Můžeme potom říci, že běžné jazykové dorozumívání, na kterém se podílejí i neverbální znaky, je též multimodální?

Jistě, to je další důležitá oblast, které se v současné době hodně věnuje výzkum gest, ale i analýza dialogu a další lingvistické disciplíny. Při běžné komunikaci vždycky zaujímáme nějaké držení těla, ve hře je proxemika, čili role vzdálenosti mluvčích, mimika a gestika. A stále více se prosazuje názor, že nelze jednu z těch oblastí izolovat od ostatních, čili úplně izolovat řeč nebo úplně izolovat gesta. Asi nejvíc se multimodální výzkum soustředí na doprovodná gesta, kterým porozumíme jen tehdy, když sledujeme, co je zároveň řečeno.

Podívejme se na propojení slova a obrazu. V souvislosti s nárůstem obrazů v tisku a na internetu se rozběhla vlna mediální kritiky a paniky. Za prvé se objevuje strach z manipulace, za druhé obavy z toho, že obrazová expanze přispívá k potlačení gramotnosti u mládeže. Co říkáš na tyhle argumenty?

Výzkum multimodality je právě proto tak důležitý, že obrazy a obecně grafické prvky nás všude obklopují – stačí se podívat na orientační systémy na letištích. S tím se logicky pojí různé obavy. Předně je ale třeba poznamenat, že ze sémiotické perspektivy jsou všechny znakové systémy z principu rovnocenné. Rozhodně tomu není tak, že obrazy ohlupují, zatímco jazyk kultivuje. Ale takové předsudky jsou, mají co do činění s naší logocentrickou kulturní tradicí, vycházejí ovšem také z toho, že některé znakové systémy – třeba obrazy – nejsou vhodně užívány, správně zasazeny do kontextu. Moje odpověď tedy zní, že potřebujeme kompetenci jak v používání, tak v interpretaci různých znakových systémů. A měli bychom dětem a mládeži už v rámci školní výuky pomoci s tím, jak zacházet s tak komplexními komunikáty, jako jsou třeba webová stránka nebo film. Nestačí jen výuka jazyka. A pak možná pomine i ten pocit bezmoci vůči těmto novým prostředkům.

Nejsi ale toho názoru, že nárůst obrazů vede k tomu, že mládež málo čte a je méně vzdělaná?

Ne. Zaznamenal jsem studie, které dokládají, že se čte hodně, dokonce snad víc než dřív. Problém je spíš v tom, že různé sociální skupiny preferují různé typy textů (v širším slova smyslu). Máme silné komunity hráčů počítačových her, vedle toho děti a dospívající, kteří hlavně čtou, pak skupiny, které chodí do kina, jiné se dívají hodně na televizi. Mimochodem v akademické sféře role televize v posledních letech výrazně slábne. To je celkem přirozený proces, nad kterým by nebylo třeba se pozastavovat. Jenže ještě před dvaceti lety se mluvilo o tom, že televize přinese zkázu naší kultury. Velká část mých přátel dnes televizi nemá, zato mají počítač a sledují ledacos na internetu a četba knih u nich zůstala na prvním místě. Čili i z toho důvodu můžeme některé obavy rozptýlit, protože vidíme, že to, co člověku něco hodnotného nabízí, se prosadí. Dnes mají ovšem knihy přirozeně větší konkurenci v jiných médiích.

Myslím si, že odpověď na tyto otázky by mohla být následující: Je třeba se naučit kompetentně zacházet se všemi médii. Proto bych byl pro to, aby se ve školách vedle literární interpretace zavedla i filmová interpretace. Bylo by to něco docela jiného, než když se jednou za čas pustí nějaký film bez komentáře, jak jsem to zažil ve škole já.

V jedné kulturně-historické práci jsem četla, že část argumentů mediální kritiky se v mírně pozměněné verzi stále znovu opakuje, v podstatě už od založení knihtisku. Souhlasíš s tím?

Určitě. Je za tím přirozeně strach z novot, strach z neznámého. Tak třeba kino bylo odsuzováno jako hloupé a otupující médium, dnes platí za kulturní výdobytek. I televize ukázala díky novým seriálovým formátům, že dokáže uspokojit náročného diváka, i televize se tedy emancipovala.

V dané chvíli můžeme pozorovat velkou reakci proti internetu, která je podle mě dost problematická, protože internet nabízí obrovské možnosti. Ale na ty jsme si už zvykli, a teď se spíš nosí vyzdvihovat problémy a nebezpečí. Takové démonizování určitých médií je podle mě velmi problematické. Ti, kteří se v dané oblasti vyznají, vědí, že to z velké části neplatí, a naučí se z možností média maximálně profitovat. Ale dětem, zejména těm z chudších poměrů, ty skutečné možnosti nikdo neukáže, protože se společnost bojí a myslí si, že jim může dávat číst pouze knížky. Takové děti jsou pak ale v dalším životě znevýhodněné. Proto považuji takové jednostranné debaty za problematické.

S multimodálním výzkumem souvisí i otázka tzv. intermodálního překladu. Myslíš si, že budeme někdy schopni přeložit obraz do jazyka?

To je dost složitý problém. Teoretici obrazu poukazují na specifika obrazových komunikátů a zdůrazňují, že obsah obrazu nemůže být kompletně přeložen do jazyka. Vezměme si třeba fotografie, ty mohou prezentovat libovolné množství vlastností předmětu a není jasné, v jaké chvíli bychom měli u verbálního překladu přestat. A i kdybychom byli schopni popsat do posledního detailu to, co vidíme, nebyl by to přesný překlad. Protože kvalita obrazu nebo třeba světelné efekty nemohou být adekvátně verbálně popsány.

V současné kultuře můžeme ale v praxi sledovat nejrůznější typy intermediálních překladů. Ať už jsou to filmy podle komiksu, jako třeba Iron Man, Avengers, Spiderman, nebo televizní seriály podle románu. Konkrétní procesy, ke kterým při takových převodech dochází, nejsou ze sémiotického hlediska dostatečně probádané, ale dobře víme, že jsou fanouškovské komunity, které se velmi pozorně soustředí na veškeré rozdíly oproti původní verzi. Dnes je velká poptávka po těchto „intermodálních překladech“, přirozeně i kvůli přidané hodnotě, kterou každé nové médium přináší.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Veronika Opletalová

O multimodalitě a mediální kritice – Rozhovor s Martinem Siefkesem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu