Alena Zemančíková

Cena za mír

Ještě donedávna jsem se starala o děti a už na mě padá povinnost podílet se na vyřízení dědictví po rodičích. Jde o dům, vlastně jeho polovinu, v níž jeden byt mi po nějakém doplatku zůstane a druhý se prodá. Koupila bych si ho, ale nemám na to.

V tom domě jsou složité vlastnické vztahy a po smrti mámina partnera budeme muset něco prodat a něco naopak koupit, abychom si jako dědicové navzájem vyhověli a umožnili další rozumné uspořádání. A najednou, na tom celkem nepůvabném domě, který stojí na naprosto nezajímavém místě u rušné silnice, vidím, jak člověk srůstá s věcmi a jak nesnadné je docílit obecně spravedlivého uspořádání. Když má být věc korektně právně zakotvená, objeví se neznámé skutečnosti. Například to, že mi náleží něco, co jsem neužívala, nevědouc o tom, a zčista jasna to můžu mít. Naopak sousedka, která to užívala, taky nikdy nepomyslela na to, že jí to nepatří. Jde o jednu docela pěknou místnost, třináctou komnatu.

Ten dům obsahuje čtyři byty a zahradu, přirozeně rozdělenou na dvě části, které se od sebe už na první pohled liší různým přístupem k jejich kultivaci: ta naše je poněkud rozcuchaná, ta, na níž hospodaří spolumajitelka, je až pedantsky vzorná. Naši, tedy matka se svým partnerem, koupili takzvaně ideální polovinu toho domu za časů kruté bytové nouze v Praze. Ideální polovina znamená, že všichni pomyslně vlastní polovinu všeho, a cokoli se děje, musí se dít se souhlasem všech. Ten byl mlčenlivý a jaksi samozřejmý. Koupili dům na splátky a spláceli ho člověku, který jim tu ideální polovinu domu prodal. To by dneska nikdo neudělal, všichni jsme podlehli hypotékám a úvěrům. Proběhlo to v roce 1976, v době, která pro celou naši rodinu, vlastně obě rodiny, protože jde i o rodinu matčina partnera, byla hrozná, v tomhle ale ten reálný socialismus byl dobrý: nevládly nám banky a ve věcech majetku jsme si víc věřili. Po právní stránce to naši ošetřili poněkud lajdácky, jak dnes zjišťujeme, ale tehdy to pro ně bylo ideální řešení.

Dnes si všeobecně nevěříme, a co není právně zaneseno, neplatí. Musíme tedy rozdělit všechno – byty, garáže, tu jednu původně prádelnu, třináctou komnatu, i zahradu a dvorek. Někteří z nás chtějí peníze, protože k domu vztah nemají, jiní, kteří do něj vložili práci, cítí její nevyčíslitelnost, ti, kteří v domě zůstanou bydlet, potřebují dobré budoucí vztahy, těm, kteří chtějí svůj podíl prodat, o to nejde a nechápou váhání a neochotu druhých podřídit se přísné výměře. Stejná suma představuje něco jiného pro stranu, která náhle musí zaplatit za něco, co dosud normálně užívala, a něco jiného pro stranu, která má dostat zaplaceno. Pro prvního jsou ceny za metry čtvereční v Praze hrůzným zjištěním, pro druhého příjemným překvapením.

Pro někoho je velkou hodnotou sám právní pořádek, do něhož by mělo jednání vyústit, pro jiného je vyšší hodnotou dohoda i za cenu přibližnosti. Vzájemně si rekriminujeme, co kdo v domě udělal a do čeho investoval – tomu se člověk nevyhne, i kdyby stokrát chtěl, když to neříká nahlas, straší mu to alespoň v hlavě. Vzájemné vztahy, dosud dobré a plné ochoty, se napínají. Nikdo by se kvůli striktnímu právnickému postupu neměl cítit ošizen, ale všichni se tak trochu cítí.

Jednání se zaseklo na dvou nestejných polovinách zahrady a začaly padat nesmyslné návrhy, mající spíše povahu provokace. Nakonec se to vyřešilo tak, že zaplatím pražsky nehoráznou cenu za kus betonového dvorku. Ten dvůr absolutně nemá cenu, kterou za něj mám dát, a nechce se mi ji platit. Ale v poslední neklidné noci před summitem majitelů mi došlo, že nemám zaplatit za betonový dvorek, ale za mír.

Konečně jsem usnula a zdálo se mi o izraelsko-palestinském konfliktu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Cena za mír

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu