Jan Novotný

Na rozděleném ostrově

Po přesednutí z letadla do taxíku si kolegyně řidička všímá první zvláštnosti Kypru – jezdí se tu vlevo. Je to dědictví po posledních cizích pánech ostrova – Britech. Před nimi měl vládců tolik, že jen vyjmenování zabere celý odstavec – Egypťané, Asyřané, Řekové, Peršané, říše Alexandrova, Ptolemaiovců, Římská (Římané tu těžili měď a není náhodou, že ostrov i kov se latinsky nazývají cuprum), Byzantská, Arabové, křižáci (ti zde nastolili dynastii francouzského původu), Janované, Benátčané (čtenář vzpomene na benátského mouřenína Othella), Turci.

Osvobození od Britů si obyvatelé Kypru vyvzdorovali roku 1960 a hned vyvstal gordický uzel problému uspořádání vztahů mezi řeckou většinou a tureckou menšinou. Pokusili se jej rozetnout aténští plukovníci roku 1974 vyprovokováním puče a připojením k Řecku. Tím si objednali invazi turecké armády, která obsadila sever ostrova. Následovaly etnické čistky, které více postihly Řeky, pád aténského režimu a vytyčení „zelené linie“ (prý nazvané podle toho, že byla rýsována na mapě zelenou pastelkou, v přesně rozpůleném hlavním městě má však podobu parku) mezi řeckou a tureckou zónou. Za podpory OSN se dlouho jednalo o opětném sjednocení, až byl návrh nového uspořádání roku 2004 předložen referendu – Turci návrh většinou schválili, ale Řekové odmítli, načež OSN ztratila trpělivost. Na Kypru tak de facto existují dva státy, obecně uznávaný řecký a snad jen Tureckem uznávaný turecký.

Jsme hosty Americké univerzity v Girne (řecky je to Kyrenia), která pořádá mezinárodní pedagogickou konferenci. Instituce se deklaruje jako nezávislá a nezisková organizace amerického stylu. Procházka jejími budovami napovídá, že propaguje obecně uznávané hodnoty – čteme citáty od Lincolna, Kinga, Mandely. Konference, na níž převažují účastníci z islámských zemí, je zasvěcena prohlubování vzdělání. Na výletě, který je v programu konference, obdivujeme dobře udržované památky většinou z byzantské a křižácké éry. Že jsme v zemi vyznávající islám, bezprostředně připomíná jen výstavná mešita s minarety. Navenek se výrazně projevuje spíše sounáležitost s Tureckem. Setkáváme se všude s pomníky a obrazy Atatürka a s vlajkou severokyperské republiky, která stejně jako turecká nese půlměsíc a hvězdu – kosmická tělesa jsou na ní červená na bílém pozadí, zatímco u turecké vlajky je tomu naopak. (Na vlajce řeckého Kypru je silueta ostrova v barvě mědi.) Největší vlajka, jakou jsme viděli, nevlaje, ale je jako obří mozaika doplněná Atatürkovým výrokem zabudována do svahu hory obráceného k řecké zóně.

Na výspě nad mořem nacházíme v Girne „muzeum míru a svobody“. Je to název poněkud orwellovský, protože posláním muzea je připomínat tureckou invazi na Kypr. Můžeme v něm vidět vojenská vozidla poškozená za invaze a panely s fotografiemi a dokumenty o novější historii Kypru. Působí objektivním dojmem, jsou na nich i hrdinové hnutí Enosis za osvobození ostrova od britské nadvlády Makarios a Grivas. Co se o nich turecky píše, bohužel nerozluštíme.

Co můžeme i po krátkém pobytu ocenit, je organizace místní dopravy. Městem v nevelkých intervalech projíždějí mikrobusy, které stavějí na zamávání a dokonce troubením na sebe upozorňují unaveně vypadající chodce. Skvělé je jídlo v hotelu i v univerzitní menze. Kypřané působí mimořádně zdvořile a vstřícně, což je dle našich bedekrů jejich všeobecně obdivovaná vlastnost. Britové ji prý přičítají osmdesáti letům své správy, ale Kypřané vlastním tradicím.

Nedlouho po návratu domů čtu s potěšením v novinách, že po zvolení nového prezidenta na severním Kypru lidé mávali vlajkami Evropské unie, stejně jako to činili už v období referenda roku 2004. Podstatnou součástí programu Mustafy Akinciho je obnovení jednání o sjednocení ostrova.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Na rozděleném ostrově

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu