Štěpán Steiger

Obrat pro čínské dělníky?

Tak jak se „čínský socialismus“ postupně přibližuje v posledních několika desetiletích – zhruba od roku 1980 – kapitalistickému společenskému modelu, mění se přirozeně také postavení dělnické třídy, což přináší mimo jiné růst její bojovnosti. Zatímco ve vedoucí kapitalistické mocnosti – v USA – odbory slábnou a klesá počet stávek, v Číně dochází k vývoji opačnému. Zejména od roku 2010 zažila ČLR tisíce stávek a protestů, přičemž nejsou ani náznaky jejich poklesu.

Mezi lednem 2011 a lednem 2015 proběhlo v Číně na 2000 stávek a protestů, téměř polovina z nich se stala jen v roce 2014 (vyplývá to z údajů nevládní organizace China Labor Bulletin, sídlící v Hong Kongu – ústřední čínská vláda statistiku o nepokojích tohoto druhu nevede).

V květnu 2010 například proběhla sedmná tidenní stávka 2000 dělníků v továrně na automobilové převody vlastněné firmou Honda v Nan-chaji poblíž Kuan-čou.Významná stávka měla za následek, že všechny továrny Hondy v Číně zastavily práci a zaměstnavatel nakonec musel zvýšit mzdy až o 35 %. Následovala vlna dalších dělnických akcí. Jednou z největších byl protest v dubnu 2014 v průmyslovém městě Tong-kuan, kde tisíce dělníků vyšly z továrního komplexu na výrobu bot (vlastníkem je Tchajvanec Jue Juen), produkujícího obuv značek Nike a Reebok.

Protesty se však neomezují na průmyslovou výrobu: protestních akcí se účastní učitelé, taxikáři, zaměstnanci hygienických zařízení a jiní, a to po celé Číně. Je to výsledek skutečnosti, že autoritářský režim nijak neomezil stupňující se vykořisťování.

Všečínská federace odborových svazů je jedinou oficiálně povolenou odborovou organizací – v praxi je to rozsáhlá byrokracie s více než půl milionem placených funkcionářů (a „řízená“ samozřejmě Komunistickou stranou Číny). Je většinou považována za neefektivní poradní orgán, který podléhá zájmům vlády a zaměstnavatelů. V mnoha podnicích jsou jejími představiteli manažeři „lidských zdrojů“ zaměstnavatele. Všechny nedávné stávky vznikly mimo rámec Federace, takže dělníci neměli (nemají) pro svou činnost žádnou organizační strukturu ani metodu koordinace.

Přesto se nyní zdá, že dělnické hnutí je na prahu výrazné institucionální reformy. Po letech legislativního dohadování a zatvrzelého odporu ze strany zaměstnavatelů vydal loni v září Kongres lidových zástupců v jihočínské provincii Kuan-tung průkopnické nařízení Regulace kolektivních smluv pro podniky, které vstoupilo v platnost letos v lednu. Tato nová pravidla zavádějí do odborů mnohem demokratičtější formy zastupování a skutečný systém kolektivního vyjednávání.

Rostoucí bojovnost

Po několik desetiletí byl čínský výbušný hospodářský růst založen na výrobě levného zboží pro vývoz. To vedlo k hromadné migraci z venkova do měst. (Třeba v Tong-kuanu přistěhovalci nebo jejich děti tvoří téměř 80 % jeho 1,3 milionu obyvatel.) Podle známého systému hukou (registrace domácností) jsou ovšem přistěhovalí dělníci diskriminováni: nemají stejná práva jako „starousedlíci“, tj. nemají „nárok“ na bydlení, vzdělání (jejich děti na místa ve školách, zejména vyšších stupňů), na sociální dávky apod. Jejich mzdy představují méně než 60 % měsíčního výdělku „původních“ městských obyvatel.

Když ovšem migrace začala zpomalovat – také vzhledem k populačnímu vývoji –, trh práce se zužoval a migrační dělníci získávali větší vyjednávací moc, kterou mladší generace dokázala snáze využít. Přispěl k tomu také internet, rostoucí počet dělnických středisek a nevládní organizace zaměřené na podporu dělnických ambicí. Mladší generace migrujících dělníků si je více vědoma svých práv a méně ochotna přijímat pracovní – a vůbec životní – podmínky, jež snášela generace starší.

Ještě nedávno mohly místní úřady rychle potlačit lokální dělnické nepokoje, dnes už se bouře setkávají s kolísavou tolerancí. Vláda, jež se nyní pokouší o hospodářskou reformu odklonem od ekonomiky nízkých mezd k růstu vyvolanému domácí spotřebou, si je vědoma, že musí zvyšovat kupní sílu obyvatelstva, také aby si udržela svou legitimitu. V „socialistické“ Číně, napsal Čang-kaj, bývalý vedoucí katedry dělnických studií na Univerzitě Žen-min (byl také v roce 2010 poradcem stávkujících v továrně Hondy), „je mimořádně nemoudrá politická volba sledovat při řešení pracovních sporů a dělnických stávek vůči pracujícím politiku raného kapitalismu“ (článek vyšel v manažerském časopise Caijing v roce 2011).

Tento tlak vedl k řadě reformních zákonů, jež nově upravily pracovní smlouvy a přispěly k řešení individuálních sporů. Místní provádění zákonných předpisů se ovšem v Číně může značně lišit a o kolektivním vyjednávání dosud neexistuje celostátně platné nařízení. Neexistuje ani celostátní zákonný předpis na ochranu nebo zákaz práva na stávku, čímž jsou stávky jedním z mála způsobů, jak mohou dělníci ventilovat svoje kolektivní postoje vůči vedení podniku, místní správě nebo vedení odborů.

Reformní hnutí

Nové nařízení v provincii Kuan-tung ukazuje, že mnozí provinční funkcionáři Všečínské federace odborových svazů chápou potřebu institucionálních reforem. „Odboroví předáci musí představovat dělníky a nehrát si na prostředníky,“ řekl Čen Wej-kuang, bývalý předseda Kuan-tunské federace odborových svazů v rozhovoru pro tisk v roce 2010. „Když dojde ke stávce, i jenom velmi krátké, musí být odbory na straně dělníků.“

Podle nového nařízení pokud aspoň 50 % zaměstnanců podporuje požadavek kolektivního vyjednávání, musí zaměstnavatel odpovědět na jejich návrhy do 30 dnů. Navíc upravuje nařízení demokratickou volbu členů vyjednávacího výboru zaměstnanci, vyžaduje, aby zaměstnavatelé uvolnili zástupce dělníků po dobu vyjednávání, a zakazuje zaměstnavatelům, aby tyto dělníky jakkoliv postihovali.

I nadále je ovšem klíčovou otázkou právo na stávku. Pravidla zakazují stávku po dobu vyjednávání; nedojde-li k dohodě, nařizují zprostředkování na vyšší úrovni – mezi vyšším stupněm odborů, organizací zaměstnavatelů a místní státní správou. Někteří aktivisté pochybují, že by dělníci mohli projevit svou moc bez práva na stávku.

Ústřední vláda dosud tolerovala opouštění pracoviště, když dělníci předkládali pouze ekonomické požadavky, zůstávala však odmítavá vůči vzniku nezávislých dělnických organizací nebo jakékoli výzvě své autority. To platí i pro nevládní organizace zaměřené na podporu dělnických požadavků; tyto organizace jsou už dlouho státem pronásledovány. Představitelé aktivistických skupin byli vyslýcháni policií, majitelé jejich kanceláří vyzýváni, aby jim přerušili dodávku elektřiny nebo je vypověděli. Tento nátlak byl často spojen s násilím (příklad: v prosinci loňského roku vstoupili čtyři neznámí muži do střediska pro migrující dělníky v Pan-ju v provincii Kuan-tung a napadli fyzicky jeho vedoucího Zeng Fen-janga.)

Prezident Si Ťin-ping zahájil nedávno kampaň za ideologickou disciplínu. Čínské univerzity se v jejím důsledku ocitly pod striktnější stranickou kontrolou a prověřováním. Což však nezabránilo více než 120 odborníkům na otázky dělnické třídy, aby se v prosinci minulého roku sešli v Pekingu na dvoudenní konferenci, jíž se zúčastnila i malá delegace Americké sociologické asociace – sekce problémů dělnického hnutí a pracovních sil. (Některé údaje tohoto článku pocházejí ze zprávy jejího člena Chrise Rhomberga, profesora na Fordham University.) Na konferenci proběhly otevřené a intenzivní diskuse o současné situaci dělnické třídy a jejích otázkách – situaci, kterou mnozí účastníci považují za historicky významnou.

Je mnoho důkazů, že dělnické hnutí se bude nadále rozšiřovat. Nařízení kwantunského zákonodárného sboru o kolektivním vyjednávání a demokratické reprezentaci odborů se omezuje na tovární provozy, nicméně je důležitým krokem vpřed. Jinde, třeba v Talianské rozvojové oblasti v severovýchodní Číně, restauračních zařízeních v provincii Che-pej nebo výrobě svetrů ve Weningu (provincie Če-ťiang), proběhly pokusy s vyjednáváním na úrovni oblastí nebo hospodářských odvětví.

Hospodářský růst v Číně zpomaluje, dělníci však stupňují své požadavky na důchody, podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky. Zmíněná stávka v Jue Juenově továrně na boty donutila zaměstnavatele například doplatit léta zadržované příspěvky do penzijního fondu. Poněvadž tyto dávky jsou často spravovány vládou, způsobují nejednou „politické“ spory.

Všechny takové faktory činí z momentální situace pro čínské dělnické hnutí klíčový okamžik. Kuan-tung je podle dr. Meng Čchuana, jenž se na Universitě ekonomie a podnikání v Pekingu věnuje otázkám dělnického hnutí (a zúčastnil se tamní zmíněné konference), „špičkovým místem čínských průmyslových vztahů. Odborové volby na pracovišti způsobí, že kolektivní vyjednávání pro celou továrnu bude mnohem účinnější.“ Dodal však, že hodně bude záležet na schopnosti dělnictva mobilizovat svoje síly, takže „bude dobře, když se naučí, jak vést kolektivní akce“.

Štěpán Steiger (1922) je novinář, publicista a překladatel.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Obrat pro čínské dělníky?

Rostoucí bojovnost

Reformní hnutí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu