Patrik Eichler

Konzervativní republika přestala být dostatečným zlem

Polské prezidentské volby přinesly neočekávané překvapení v podobě třetího místa rockera Pawła Kukize a předpokládatelné překvapení v podobě výhry Andrzeje Dudy. Hlavní zápas čeká polské politiky v říjnu při volbách do Sejmu a Senátu.

„Pokud dojde na překvapení, tak jen na prvních dvou místech. Prezidentské volby ale nemůže vypustit nikdo, kdo se chce na podzim ucházet o hlasy v parlamentních volbách,“ psal jsem letos v únoru o blížícím se prezidentském klání u našich severních sousedů (Nejde o prezidenta, jde o parlament, Deník Referendum, 16. února 2015).

Podcenil jsem tehdy budoucí volební úspěch opolského rockera Pawła Kukize. Možnost, že se kandidát konzervativně národního Práva a spravedlnosti, do té doby vcelku neznámý europoslanec Andrzej Duda stane prezidentem, jsem nevylučoval. Ale ještě po prvním kole prezidentských voleb (10. května 2015) jsem měl za to, že Bronisław Komorowski s podporou vládní Občanské platformy svůj mandát obhájí.

Předpokládal jsem, že strach z možnosti, že se vrátí projekt národně konzervativní „IV. Polské republiky“ bude silnější než nespokojenost s neoliberální vládou Občanské platformy.

Na cestu k ustavení IV. republiky vykročili bratři Kaczyńští v době své vlády v letech 2005–2007. Měla své tragikomické rozměry v podobě reformy školních čítanek, ze kterých byli vyřazování a zase do nich navraceni polští spisovatelé, ať už proto, že byli homosexuální, nebo proto, že jen nezapadali do tehdejší politické linie. Jedna z jejích podob byla silně antikomunistická a spojena kromě jiného s lustrační mánií. Jednou z tváří byly výstřelky a skandály spojené s nekompetentními populisty (a tehdejšími menšími koaličními partnery Práva a spravedlnosti) z agrárně-populistické Sebeobrany a ultrakatolické Ligy polských rodin. Leckdo si jistě ještě vybaví jména tehdejších předsedů těchto stran, ministra zemědělství Andrzeje Leppera a ministra školství Romana Giertycha.

I když jsem nebyl zdaleka sám, kdo takto přemýšlel, pravdu má zjevně Kacper Szulecki v následujícím článku, když píše: „Pro stovky tisíc letošních voličů je doba vlády Práva a spravedlnosti v koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin z let 2005–2007 i prezidentský mandát Lecha Kaczyńského (2005–2010) minulostí tak dávnou a mlhavou“ jako pro dnešní třicátníky některé skandály z počátku devadesátých let.

Jistě i to, že si mladí voliči neuměli představit, jak jejich mladším spolužákům na gymnáziu někdo lustruje čtenářský deník, vedlo k tomu, že ve druhém kole prezidentských voleb mezi nejmladšími voliči zvítězil nominant Práva a spravedlnosti Andrzej Duda nad obhajujícím prezidentem Bronisławem Komorowským v poměru 59,9 ku 40,1 %, když pak vyhrál ještě – ale už mnohem těsněji – ve věkových skupinách od padesáti let výše.

Kdo zvolil prezidenta

Dudu podpořili muži (55,3 ku 44,7 %), naopak u žen těsně prohrál. Vyhrál u lidí se středním a nižším vzděláním a na vesnici. Bronisław Komorowski v úhrnu zvítězil ve všech typech měst, a to i ve městech jako Krakov, Kielce nebo Lodž, která jsou centry oblastí jinak podporujících Andrzeje Dudu.

Duda vyhrál v sedmi východopolských vojvodstvích, Komorowski v devíti západních. Důležité pro celkový volební výsledek bylo také to, že v západopolských regionech byla v průměru o čtyři procentní body nižší volební účast než v regionech ve východní polovině země. Co do geografického rozložení voličské podpory se letošní výsledky od výsledků prezidentských voleb z doby před pěti nebo deseti lety příliš neliší.

Co se odlišuje od kampaně, která následovala po smrti úřadujícího prezidenta Lecha Kaczyńského při letecké katastrofě v dubnu 2010, byla rétorika a způsob veřejného vystupování kandidáta konzervativní pravice.

Před pěti lety kandidoval za Právo a spravedlnost bratr tragicky zemřelého prezidenta Kaczyńského Jarosław. O pět let později se stal kandidátem Práva a spravedlnosti europoslanec Andrzej Duda. Ten uspěl jistě i proto, že v kampani působil otevřeně. Vystupoval s úctou ke svým protikandidátům. Vyhýbal se výrazným konfliktním tématům, jako byl právě zmíněný pád prezidentského speciálu ve Smolensku v dubnu 2010, který řada Poláků pokládá za důsledek ruského atentátu. Pomohlo mu, že nepřevzal rétoriku stihomamu a spiknutí, kterou využívá právě předseda Práva a spravedlnosti Kaczyński.

Duda zůstal věrný politické linii své strany, pokud jde o vstřícný a otevřený vztah ke konzervativní polské katolické církvi. Volební noc nicméně strávil na polském poutním místě na Jasné Hoře jeho stranický předseda Jarosław Kaczyński – aby Panně Marii zasvětil Dudův prezidentský mandát.

Co sliboval nový prezident

Dudův programový manifest byl rozdělen do čtyř částí: Rodina, Práce, Dialog a Bezpečnost. „Polská rodina,“ psal v něm mimo jiné Duda, „dnes potřebuje práci, bydlení, pomoc státu, slušnou zdravotní péči. Potřebuje slušné půjčky. Potřebuje důstojné penze pro seniory.“

Pravice i velká varšavská média mobilizovala před druhým kolem proti Dudovi jako loutce v rukou Jarosława Kaczyńského a varovala před jeho silným hodnotovým konzervatismem. V polském prostředí se vedou debaty mimo jiné o umělém oplodnění nebo potratech. Rozdělujícím tématem bylo i Dudovo odmítnutí vstupu země do eurozóny.

Čemu ale nemohla pravice oponovat, to byl sociální rozměr Dudovy kampaně – slib zabránit zvýšení věku odchodu do důchodu na 67 let, což je opět jedno z nejvýraznějších témat tohoto volebního období. Duda také sliboval investiční program v hodnotě až 1,4 bilionu zlotých (přes devět bilionů korun) zaměřený na obnovu průmyslu, protože „program reindustrializace je naším civilizačním závazkem“, a podporu bytové výstavby, protože byty musejí být dostupné i lidem se středně vysokými a nízkými příjmy. Podmínkou rozvoje Polska je podle Dudy vystoupení z klimatického paktu.

Komorowski naopak položil důraz ve své kampani na sebe coby garanta bezpečnosti Polska – prý je to on, díky komu polská armáda přestává působit v zahraničních misích a zaměřuje se na obnovu obranyschopnosti země. V rámci kampaně proto Komorowski informoval i o nově uzavřených zbrojních zakázkách – formálně proto, že je vrchním velitelem ozbrojených sil.

Levice a ostatní

Opravdovým překvapením polských prezidentských voleb se stal rockový zpěvák Paweł Kukiz. Ten s heslem o výměně politiků (a zavedení jednomandátových volebních obvodů do Sejmu) oslovil 20,8 % hlasujících.

Katastrofálně naopak volby dopadly pro sociálně demokratický Svaz demokratické levice (SLD). Když před pěti lety kandidovat tehdejší předseda strany Grzegorz Napieralski, bylo jeho 13,68 % hlasů neočekávaně dobrým výsledkem. Letošní kandidátka SLD, veřejnosti i straníkům zcela neznámá a politicky nezkušená Magdalena Ogórek skončila nakonec s 2,38 % až jako pátá.

Nejzajímavější na její kandidatuře nakonec nebyly nevýrazná veřejná vystoupení a nerealistické sliby, ale série veřejných omluv členů vedení Svazu demokratické levice za to, že Magdalenu Ogórek kandidovali nebo jí vedli kampaň, a zároveň s těmito omluvami spojená silná vlna vnitrostranické kritiky dlouholetého předsedy SLD a expremiéra Leszka Millera.

Polské prezidentské volby každopádně ukázaly, že vidina konzervativní republiky přestala být dostatečně velkým zlem na to, aby kvůli němu voliči automaticky hlasovali pro zlo menší. Pokud jde o podzimní volby do Sejmu a Senátu, pak pořád platí, že je může vyhrát jak Občanská platforma, tak Právo a spravedlnost. Otázka pak bude, která z těchto dvou stran dokáže po volbách pro sestavení vlády sehnat koaliční partnery. A zda s výsledky nějak zamíchá kandidatura nějakého hnutí narychlo postaveného kolem Pawła Kukize, o čemž se dnes jako o možnosti v Polsku mluví.

Část článku je upravenou verzí komentáře Rozhodli sociálne rozdiely, který vyšel

Patrik Eichler (1984) je tajemníkem Masarykovy demokratické akademie, redaktorem Listů, komentátorem Deníku Referendum.

Obsah Listů 3/2015
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Konzervativní republika přestala být dostatečným zlem

Kdo zvolil prezidenta

Co sliboval nový prezident

Levice a ostatní

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu